Něco ostrého a bílého jej pálilo za zavřenými víčky. Otevřel oči a po chvilce slepého tápání, kdy mu až vhrkly slzy do očí, se mu podařilo zaostřit na zářivky.

V první řadě se pomalu a dezorientovaně rozhlédl kolem sebe. Kde to byl? Nepoznával to tady. Hlava mu třeštila, ve spáncích mu zběsile tepalo a bolest se rozlévala celým jeho tělem. Svaly měl podivně ochablé a cítil se slabý, jak už to dlouho nezažil. Každý pohyb ho bolel a vzápětí se s hlasitým syknutím pokusil přetočit na bok. Jenže v ten okamžik si uvědomil, že mu v tom brání pouta.

Tělem mu projela panika, která jeho stavu příliš nepomohla. Probudil se v něm pud bojovat o holý život, proto v prvních pár minutách s pouty neúspěšně bojoval a snažil se z nich vyprostit. Rozedřel si kůži kolem zápěstí a vzápětí mu začala téct krev. Těch několik minut ho naprosto vyčerpalo, takže za chvíli už dokázal jen ležet a hlasitě oddechovat. V hlavě mu bzučelo a ty samé zvuky vydávaly i přístroje kolem něj.

Počkat. Přístroje?

V ten okamžik mu začalo docházet, kam se to zřejmě dostal. Musela to být laboratoř. Ale čí? A co tu dělá? Omámený a zmatený se rozhlédl kolem sebe a snažil se najít cokoliv, co by mu mohlo dát nějakou nápovědu. Z toho soustředění jej rozbolela hlava.

Odsud tě nepustím, zlatíčko.

Peter sebou trhnul, když pocítil pocit déja vu. Před očima se mu mihl obraz Mary, jeho biologické matky, jak se vítězoslavně šklebí. V tom okamžiku ho polil ledový pot. Uplynulo jen několik měsíců od chvíle, co se nacházel v podobné situaci... ale to přece nebylo možné... vždyť Mary byla mrtvá... viděl a přesvědčil se na vlastní oči, že zemřela... tak kdo jiný to mohl být?

Všechno to začalo tebou, můj drahý.

Peter si v ten okamžik nebyl jistý, jestli bdí, nebo se nachází jen těsně na pokraji vědomí a zda náhodou z toho všeho neblouzní. Bylo mu zle, žaludek měl jako na vodě, celé tělo měl jako v jednom ohni, ale zároveň mu byla neuvěřitelná zima. A to, že na něj začaly doléhat nemilé vzpomínky, mu také zrovna dvakrát nepomohlo.

Teď se bude hrát podle mých pravidel.

,,Nech mě... být..." zamumlal Peter vyděšeně, napůl lapen ve vzpomínkách a napůl při vědomí. Ty kruté oči, zdánlivě laskavá tvář milující matky, jež zmizela v okamžiku, kdy dosáhla svého, ten nenávistný škleb, jenž se jí roztáhl v obličeji, kdykoliv jen viděla Pepper.

,,Ale drahoušku," zamlaskala nespokojeně, tak živá, děsivá a opravdová, stála u jeho provizorního lůžka a s uspokojením na něj shlížela. ,,Ty přece moc dobře víš, že se mě nikdy nezbavíš. Jsme spolu spjati už navždy. A já nikdy, nikdy neodejdu," ujišťovala ho mrazivým hlasem a Peter si nebyl jistý, zda skutečně blouzní, anebo jeho noční můry ožívají.

Trhl sebou a otevřel oči. Mary zmizela. Byla pryč. Kdo ví, zda tu doopravdy byla. Peterovi přeběhl mráz po zádech a on se otřásl. Ta nejistota byla ubíjející. Každý stín ho děsil. Nebyl připravený čelit tomu, co přijít mělo. Nevěděl už, co je sen a co realita. Neměl tušení, co čekat. Každé ohlédnutí ho stálo spoustu sil, tolik se bál, že tam spatří tu tvář, jež ho ještě před několika měsíci každou noc strašila ve snech.

K uším mu dolehlo cvaknutí kliky. Vzápětí zaskřípaly dveře. Peter se celý napjal, ale neodvážil se ohlédnout směrem, odkud zvuky pocházely. Vnímal, s jakou intenzitou mu srdce naráží do hrudního koše a toužil ten okamžik oddálit, co nejvíce by to šlo. Ale zbývalo už jen pouhých pár vteřin.

Ozvaly se kroky. Tiché, ale přesné a sebejisté, jako by patřily šelmě, která loví v místě, jež jí je dobře známé, v němž zná každý kout. Zvuk nabíral na intenzitě. A pak utichl.

,,Ahoj, Petere."

•••

Tony věděl, že už nemůže déle čekat, že už to nemůže déle protahovat. Ten okamžik, kdy jí bude muset říct pravdu, by stejně nadešel tak jako tak. A bude lepší říct jí to dříve než později. Už takhle hádkou s Natashou ztratil několik drahocenných minut.

S bušícím srdcem vstoupil do obývacího pokoje, kde Pepper tiše rozmlouvala s Lokim. Jakmile zaslechli kroky, vzhlédli, a Pepper se na tváři objevil láskyplný úsměv, protože předpokládala, že Tonyho doprovází jeho syn.

Úsměv jí zamrzl na rtech a v očích se jí objevilo zmatení, když zjistila, že s ním Peter jednoduše není.

,,Pep, musím ti něco říct. Já vím, že je to těžký, a sám nemám daleko k tomu, abych... ale pokus se, prosím, zůstat v klidu," vydechl ztěžka Tony a posadil se na kraj pohovky. Promnul si ruce a poté Pepper věnoval zasmušilý pohled. ,,Petera unesli."

Pepper zalapala po dechu a dala si ruce před ústa. ,,Ne," zašeptala třesoucím se hlasem a oči se jí zalily slzami. ,,To přece nemůže být pravda. Peter nemůže být - pryč. To ne!" A srdceryvně se rozplakala. Jejich syn byl kdo ví kde. Měla chuť křičet. Tohle - tohle přece nejde.

Ani Tony neměl daleko k tomu, aby se ze všech událostí složil jako domeček karet. Ale to nemohl. Musel tu být pro Pepper, jeden pro druhého museli být oporou. A taky musel najít Petera.

,,Najdeme ho, Pepper," přísahal jí. ,,Musíme."

•••

Peter měl pocit, že se mu to snad zdá. Ano, musel skutečně blouznit. Díval se do pobavené tváře Quentina Becka, jenž se na něj koukal, jak je slabý a bezbranný. Petera popadl takový vztek, jenž ale následující bolest, jež se mu začala šířit tělem, rychle potlačila.

,,Není to k popukání, že se znovu setkáváme? Asi by tě v životě nenapadlo, že se ještě uvidíme, co? Svět je vážně malý. Myslel jsem, že odsud zdrhnu a uchýlím se někam do klidu, kde bych na sebe tolik nepoutal pozornost, ale jak se ukázalo, to není nic pro mě. Jak se říká: člověk plánuje a Bůh se směje. Není proto divu, že se naše cesty opět spojily," podotkl s úšklebkem a založil si ruce na hrudi. ,,Chudáčku, musíš být hrozně zmatený. Tvrdilo se, že jsem mrtvý, co? A najednou tu stojím, živý, z masa a kostí. Jsem jen přelud? Nebo je to realita? Kdo ví?" dodal tajemně, potom si k jeho lůžku přitáhl židli a posadil se.

Peter jako by přišel o schopnost mluvit. Doufal, tolik doufal, aby to všechno byl skutečně jen sen. Žádná Mary, žádný Beck...

,,No, teď odsud už tak lehce nevyvázneš. Vlastně odsud už vůbec nevyvázneš. Chceš říct proč? Určitě chceš," uchechtl se, natáhl se pro tablet a rozklikl dnešní zprávy. Okamžitě mu vyjela videoreportáž z místa nehody, kterou on sám zavinil. ,,Jen se dobře podívej. Poznáváš to auto? Klidně si dej načas," řekl mu a přidržel mu tablet před obličejem. Rozesmál se, když si všiml, jak Peter zbledl a vzápětí zezelenal. Pustil stopnuté video. ,,Jo jo, je to tak, mladej. Bílé audi Pepper Pottsové. Koukej se, jak je na maděru... to je hrůza... Tou dobou, kdy tam přijeli reportéři, už byla na cestě do nemocnice. Otřesná, příšerná nehoda..." povzdechl si naoko lítostivě Quentin a poté znuděně odložil tablet.

V Peterovi se mísily nejrůznější pocity. Ale převážel strach, úzkost a panika. Strach o mámu, o její stav... to se přece nemohlo stát... Jak je možné, že měla nehodu? Bylo mu příšerně zle.

Beck se nad Peterovým výrazem velmi bavil. A pak se už rozhodl ho dál netrápit pouhými domněnkami. ,,Petere," zašeptal a sklonil se k němu, aby ho chlapec zřetelně slyšel, a jeho ucho ovanul mužův teplý dech. ,,Pepper Pottsová je mrtvá."