„Omlouvám se?“ zamumlal tiše Peter po nekonečně dlouhé chvíli ticha. Po návratu domů byl usazen do obýváku na gauč, zatímco Pepper se posadila do křesla, Tony naštvaně přecházel z jednoho konce pokoje na druhý a jeho strýcové a teta stáli opodál.

Po jeho slovech se Tony zprudka zastavil a věnoval mu nevěřícný pohled. „A to se mě ptáš, nebo mi to říkáš?“ optal se ledově, načež Peter začal otvírat pusu s odpovědí, ale nestihl vydat ani hlásku, než byl hrubě umlčen. „Prosím tě, mlč! Myslíš si, že nevím, že ti to líto není? Myslíš si, že mi Rhodey neřekl, jak jsi reagoval, když tě konfrontoval?“ vyštěkl.

Peter se se zamračeným výrazem otočil na Rhodeyho, kterému to samozřejmě neuniklo. „Tak snad, abychom je nechali osamotě,“ řekl směrem k Brucovi a Nat. Ti souhlasně přikývli a všichni tři opustili místnost.

„Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? Spider-man ve Washingtonu! Myslíš si, že si nikdo z tvých spolužáků nic nespojí?“ pokračoval dál Tony. Pepper tam stále jen v tichosti seděla a Peter věděl, že byla opravdu hodně naštvaná. Zažil to u ní jen jednou, po Německu. A nesnášel to. Tolik to nesnášel, ale i tak se nemohl donutit k tomu, aby svých činů litoval.

„Nevím, co chceš, abych řekl. Jsem rád, že jsem tam byl, protože kdybych tam nebyl, tak jsou mrtví! Tak je Ned mrtvý!“ vykřikl trochu roztřeseně. Sotva to stihl a ta představa, že mohl přijít o svého nejlepšího kamaráda, byla příšerná.

„Ne, kdybys tam nebyl, tak by se v prvé řadě nic nestalo,“ opravil ho ostře Tony.

„Tony!“ napomenula jej Pepper. Věděla, že jejich syn potřeboval ledovou sprchu, ale tohle od jejího budoucího manžela příliš taktní nebylo.

„Dobře to dopadlo,“ utrousil Peter s pohledem upřeným na své ruce, které měl položené v klíně. Nechtěl, aby jeho táta viděl, jak moc jej jeho slova ranila. Byla jako dobře mířená rána.

„Protentokrát. Měl jsi štěstí, ale nemuselo to dopadnout dobře pro nikoho. Ani pro tebe, natož pak pro tvé spolužáky.“

„Pane, ministr Ross se s vámi chce spojit,“ přerušila je Friday.

„To mi tak chybělo. Nejsem k zastižení,“ procedil skrz zuby Tony, který už snad nemohl být v horší náladě, než v jaké právě byl.

„Do odvolání odejdeš z domu, jenom když půjdeš do školy a ze školy se vrátíš rovnou zpátky, je to jasné?“ zeptala se Pepper svým ředitelským hlasem a Peter by to normálně považoval za řečnickou otázku, ale věděl, že teď se od něj odpověď vyžadovala. Přikývl proto ve znamení souhlasu, a dokonce se odvážil věnovat své matce pohled. Ve tváři se jí nezrcadlila ani jedna emoce. Ani jedna jediná. A Peterovi to zlomilo srdce, neboť věděl, že pozdě v noci, až si bude myslet, že spí, se tahle její kamenná maska rozlomí. A on zaslechne všechny její pravé pocity a malý pocit viny se nakonec dostaví. Ale jen kvůli ní. Vždycky kvůli ní. Byla jeho slabost. S tátou si byli příliš podobní na to, aby si něco vyčítal. Věděl, že by se totiž zachoval úplně stejně. Zřejmě to měli v krvi.

„Můžu už jít do svého pokoje?“ zamumlal.

„Jistě, po cestě si vezmi něco k jídlu,“ připomněl mu Tony, neb mu bylo jasné, že nic nejedl.

Peter jen přikývl a pak co nejrychleji opustil obývací pokoj. Nebylo to nic příjemného, ale věřil, že to brzo bude lepší. Tátu to brzo přejde, mámu si nějak obměkčí, má důležité informace, které potřeboval a nakonec to všechno dobře dopadlo, no ne? Pár posledních měsíců netoužil být Spider-manem. Netoužil mít schopnosti, které měl. Jenže teď, když si znovu oblékl svůj oblek a chystal se zastavit nebezpečné lidi, připomněl si, jaké to je být maskovaný hrdina. Připomněl si, proč to vlastně dělá. Připomněl si, že bez toho nemůže žít… že je to jeho součástí.

„Pane, máte na lince ministra Rosse, prý je to naléhavé,“ promluvila znovu Friday, když Peter opustil místnost.

„Já s ním ale mluvit nechci,“ oznámil jí a doufal, že to bylo pro dnešní večer naposled, co o Rossovi uslyší.

„Nesnáším to,“ hlesla Pepper a věnovala mu pohled. „Nesnáším to tak strašně moc,“ řekla tak smutně, že Tonyho píchlo u srdce. Věděl, o co jde. Už před lety se mu svěřila, že ji občas přepadne smutek z toho, jaký život žije, respektive s kým. Bylo to pro ni tak těžké. Tony chvíli uvažoval o tom, že s celým tím superhrdinstvím sekne. Jenže to bylo zase těžké pro něj.

„Já vím,“ povzdechl si a sedl si na opěradlo, aby si ji mohl přitáhnout do objetí. „Milujeme tě. Já i Peter.“

„A já vás,“ zachraptěla, „jen bych si občas přála, abychom žili normální život.“

Tony na to nic neřekl. Neměl na to co říct. Sám si někdy přál, aby žili normální životy, zvláště pak v situacích jako byla tahle.

„No nic, půjdu ještě vyřídit nějaké emaily a pak si půjdu lehnout. Byl to náročný den,“ promluvila najednou zas pevným hlasem a s nečitelným výrazem. Vymanila se z Tonyho sevření, aby se mohla postavit a věnovala mu malý polibek, než se rozešla pryč. Ve dveřích se minula s příchozím Rhodeym, který v ruce držel telefon.

„Volal Ross,“ informoval svého přítele na prahu obýváku. Nevěděl, v jakém je rozpoložení, tak si raději držel odstup.

„Vím, hrál jsem mrtvýho brouka, neměl jsem zrovna náladu ani čas s ním mluvit,“ řekl Tony tak trochu odevzdaně. I na něj dopadla únava z dnešního dne.

„Jo, tys mu to nevzal, a proto volal mně,“ opravil se Rhodey. Načasovaní bylo podezřelé a příliš se mu to nelíbilo.

„A co ten dědula zase chtěl?“

„Zítra ráno máme ve Washingtonu schůzku. Což mi připomíná, že nevíme, kde Vision je,“ odpověděl nejistě.

„Budeme se holt muset obejít bez něj. Spíš mě zajímá, proč se musíme táhnout až do Washingtonu, když jsme všichni tady?“

„To nevím, nejspíš chce být teatrální. Poslyš, taky z toho nemám radost, ale měli bychom ho poslechnout. Nepřijde ti divný, že se ozval zničehonic? Bude lepší, když budeme vědět, co chystá.“

„Máš pravdu,“ povzdechl si a unaveně si promnul oči. „Natasha už to ví?“

„Byla u toho, když jsem s ním mluvil. Ani jí se to nelíbí.“

„Když jde o Rosse, nikdy to není dobrý znamení. Ráno si vezmem Quinjet, ať šetříme čas. Odvezu Petera ještě do školy, chci ho teď mít pod kontrolou, než se srovná,“ informoval ho a pak se i on odebral pryč.