„Petere, proč vyndáváš ten sledovač?" zeptal se mírně nervózně Ned. Byl nadšený, že může svému kamarádovi pomáhat, ale taky byl dost vystrašený z toho, co jej bude čekat, až se to dozví jeho táta. Oba chlapci věřili, že se Tony nic nedozví, ale oba podvědomě tušili, že to celé praskne.

„Už jsem ti to říkal, Nede. Musím sledovat ty chlápky k jejich šéfovi, než mi zase utečou. A opravdu nepotřebuju, aby o tom táta věděl. I když možná, že to nebude vůbec potřeba. Posledních pár dní je sleduju, neboj, z přiměřené dálky, a včera jsem zaslechl, jak mluví o tom, že budou příští týden ve Washingtonu," informoval ho. Nemohl uvěřit svému štěstí. Příští týden jejich tým mířil do Washingtonu na vědomostní desetiboj. Byla to jeho jedinečná šance.

Ned na to nic neřekl. Znal Petera dost dobře na to, aby věděl, že už je rozhodnutý zakročit a že už mu to nevymluví. Ale opravdu se mu to ani trochu nelíbilo. Co když se něco nepovede a jejich spolužáci o něm zjistí pravdu?

„Máš tu spoustu subsystémů, ale něco je blokuje," zamumlal nepřítomně, zatímco projížděl kódování Peterova obleku. Tohle pro něj byly úplné Vánoce. Tolik se toho mohl přiučit jen ze čtení kódů, které nenapsal nikdo jiný, než Anthony Stark osobně.

„Můžeš zjistit co?"

„Už se stalo," zasmál se Ned, „plenkový protokol."

Peter se zamračil, zatímco Ned se smíchem popadal za břicho. „To je celý můj táta. Vypni ho," vyhrkl bez rozmyslu.

„To asi není dobrej nápad," řekl a rozhodně jej přešel smích. Peter tvrdil, že to chce dělat lépe. Bezpečněji. Tohle mu ale bezpečné nepřipadalo a zdálo se mu, že jeho nejlepší kamarád začíná opět jednat bezhlavě.

„Ale no tak, já žádný plenky nepotřebuju," zaúpěl Peter a otráveně vyskočil na postel. Byl frustrovaný, že mu tohle táta udělal. Ale chápal to. Opravdu ano. Problém byl, že pokud se měl Supovi postavit, musel k tomu mít dostupné všechny prostředky. A navíc už nebyl žádné dítě. Potřeboval, aby mu rodiče začali více věřit. „Už mě štve, že furt dělá, jako bych byl malej kluk. Není to fér."

„Ale ty jsi kluk. Unesla tě tvá biologická máma a chtěla na tobě experimentovat! Co čekáš, že bude dělat? Kdybych to byl já, moji rodiče už by mě nikdy nepustili z domu."

Peter se posadil na postel. Nedova poznámka o Mary nebyla příliš taktní a on na sobě nechtěl nechat nic znát, proto se rozhodl to ignorovat. „Jo, kluk, co holýma rukama zastaví autobus."

„Prostě myslím, že to není nejlepší nápad," trval na svém Ned.

„Prosím tě! Teď je má šance dokázat, co ve mně je. Já to zvládnu!" prosil Peter. „Hlavně zařiď, aby Karen neohlásila Friday, že je oblek aktivní."

„Za tohle mi hodně dlužíš," povzdechl si Ned a pustil se do práce. Usídlil se v něm ovšem nepříjemný pocit. Proto pracoval rychleji než obvykle, aby to měl brzy hotové a mohli se pustit do jejich filmového maratonu. „Už jsi přemýšlel, kam vezmeš MJ na rande?" zeptal se s malým úšklebkem na tváři. Potřeboval se trochu rozptýlit. A stejně se na to chtěl zeptat.

Peterovy tváře zcela okamžitě nabraly červený odstín. Úplně to nechtěl probírat, ale věděl, že po tom, co pro něj Ned právě udělal, by mu to měl říct. Lhal by, kdyby řekl, že nebyl zvědavý, co si o tom jeho kamarád bude myslet. „Hm, ještě jsme nemluvili o tom, kdy půjdeme, ale přemýšlel jsem, že bychom mohli jít do Amerického přírodovědného muzea."

„Muzeum? To ji chceš uspat?"

„Je to Michelle! Kam jinam bych ji asi měl vzít?" bránil se Peter. Byl se svým výběrem místa docela spokojený a i mámě se jeho nápad líbil. Navíc, třeba se to promlčí a ani na žádné rande nepůjdou.

„To je vlastně pravda. Když o tom teď uvažuju, bude nadšená. Tedy, pokud MJ vůbec dokáže nějaké nadšení projevit. Myslím, že jsem ji nikdy neviděl se usmát. Když nebudeme počítat ty ironické úsměvy," drmolil Ned, zatímco Peter začal znovu panikařit. Možná by to měl celé ještě jednou přehodnotit.

•••

Mladá tmavovlasá žena, dívka, chcete-li, seděla v pohodlí svého útulného domova a cosi zběsile psala na papír. Po ruce měla poloprázdný hrnek kávy, která už beztak byla úplně ledová. Po levé straně ležel počítač, na kterém měla další poznámky a výpočty. Byla blízko. Cítila to.

Z bádání ji vyrušilo slabé cinknutí, které jí oznamovalo příchozí poštu. Rychle proto otevřela svou emailovou schránku a srdce jí vynechalo pár úderů, když si přečetla jméno odesílatele.

„Mary Fitzpatricková," hlesla slabým hlasem, jako by se musela ujistit, že čte správně. Dopřála si pár sekund na uklidnění, než klikla na zprávu.

„Jaké to zklamání, že? Myslela jsem si, že touhle dobou už budeš mít projekt hotový," promluvila Mary na videu, na tváři její typický úšklebek. „No nic, nesmíme se nechat setřást neúspěchem. V příloze máš vše, co potřebuješ, abys to dotáhla do konce. Nalož s tím moudře, je to mé dítě. Věřím, že ho nehodláš dát Rossovi. To nikdy nebylo naším cílem. Dodělej to a konečně udělej Starkovým ze života peklo."

A poté už byla znovu pryč. Dívka si musela odfrknout. I když byla Mary mrtvá, všechno se muselo odehrávat tak, jak chtěla ona. Jejich životy měla stále ve svých rukou. Uběhlo několik měsíců od její smrti a stále to byla ona, kdo tahal za nitky. Neměla by ani být překvapená. Vždycky si pojistila, že dostane, co chce. A když jste samotný Ďábel, ani smrt vám v tom nemůže zabránit.

Vztekle vstala od stolu a odebrala se do kuchyně, aby si mohla uvařit čerstvou kávu. Při té příležitosti si zapálila cigaretu a snažila se přemýšlet nad svým novým plánem. Měla na to teď více času, když už se nemusela tolik zabývat tím výzkumem. Možná by měla na chvíli zmizet. Jenže to nepřicházelo v úvahu. Měla práci a musela ji dodělat. Musela se toho držet, aby nikdo nepojal podezření. Až přijde čas, zbaví se toho idiota a konečně započne svůj velkolepý plán. Možná, že stále byli loutkami v rukách Mary, ale ne na dlouho. Tohle bylo naposled, co jí diktovala, co má dělat.

Pak už všechno bude mít ve svých vlastních rukou. A všichni budou skákat tak, jak ona píská.