Tony podal Pepper sklenku červeného vína a s hrnkem čerstvě uvařené kávy v ruce se k ní připojil na gauč. Právě mu sdělila tu novinku ohledně stěhování jejich přátel a on usoudil, že má za sebou dlouhý den a sklenička jejího oblíbeného vína jí prospěje.

„Proč by to dělala?" zeptal se zmateně, i když odpověď na svou otázku již tušil. Určitě to nebyla pouhá shoda náhod. Začínal se bát, jestli už Natasha neví náhodou něco více, než jí Bruce pověděl. Přece jen to byla špionka a pokud pojala podezření, všechno už si určitě našla. A to nebylo dobré pro nikoho z nich.

„Mají teď s Brucem mezi sebou nějaké nesrovnalosti," povzdechla si a napila se vína. „Trochu jsem si myslela, že budou chtít stěhování odložit, ale tohle jsem nečekala. Nejde mi o ten pitomý byt, Tony. Jen chci, aby se to mezi nimi znovu srovnalo," zamumlala, načež se k němu přitulila. Začínala chápat, co prožívala Natasha, když byli s Tonym od sebe.

Tony chvíli mlčel, zatímco si velmi dobře rozmýšlel svá následující slova. Nebylo na něm, aby své snoubence sdělil, co se mezi jejich přáteli nejspíše děje, ale tak nějak měl pocit, že neměl na výběr. Dost by se mu ulevilo, kdyby to s někým mohl sdílet a navíc věděl, že Pepper to nikomu nepoví. „Bruce dostal pracovní nabídku."

„Cože?"

„Náhodou narazil na svou starou přítelkyni a ta mu nabídla spolupráci na jednom projektu. Moc mi o tom neříkal, ale bylo na něm vidět, jak moc se na to těší. Ovšem problém je v tom, kdo mu tu práci nabídl. Betty je jeho první láskou a ke všemu je to Rossova dcera," svěřil se jí tiše. Nerad by, aby jej někdo zaslechl.

„Ztrácím se, nějaká Betty je Brucovou bývalou přítelkyní a jen tak mu nabídla práci? Po všech těch letech? Nezdá se ti to divné?"

„Vím, na co myslíš, ale Betty si se svým otcem nikdy příliš nerozuměla, takže nehrozí, že by to byla léčka," vysvětlil Tony. „Myslím si, že to opravdu potřebuje, Pep. Je to jediné, co mu zbylo z jeho minulosti. To jediné dobré."

Pepper na to nic neřekla. Měla Bruce ráda, ale zas tolik o něm nevěděla. Nikdy nebyl příliš sdílný o svém životě. Tedy, zjevně krom Tonyho. Zdálo se, že její budoucí manžel toho o vědci ví hodně. Neměla z toho dobrý pocit, ale rozhodla se věřit Tonymu. Rozhodla se věřit Brucovi. Nic jiného jí ani nezbývalo. Musela už jen doufat, že se to mezi ním a rudovláskou srovná. Nikdy je totiž neviděli šťastnější. Pokud měla věřit na to, že někteří lidé k sobě opravdu patří, byli to právě oni dva.

„Mimochodem, Friday se mě ráno zeptala na mé preference ohledně seznamu hostů," informovala jej s úsměvem na tváři. Se vší prací, kterou měla a s nečekanou situací jejich přátel, málem úplně zapomněla na fakt, že se bude vdávat.

„Řekl jsem si, že by nebylo na škodu, kdybychom začali s plánováním. Nezlobíš se, že ne?" zeptal se a Pepper se na něj nevěřícně podívala.

„Proč bych se měla zlobit?" položila spíše řečnickou otázku a věnovala mu láskyplný polibek dříve, než by ji mohl zahrnou všemi svými výmysly, proč by se podle něj mohla zlobit. „Chtěla bych svatbu na jaře a pokud možno jen v obklopení našich nejbližších přátel. Co ty na to?"

„Víš, že ti splním, cokoliv si budeš přát," připomněl jí s úsměvem. Mary sice byla jeho první láska, ale nikdy k ní necítil to, co k Pepper. Ani netušil, že je schopný něco tak silného cítit. V celém vesmíru neexistovalo nic, co by pro ženu po svém boku neudělal.

„Chtěla bych, aby ten den byl jen pro nás. Chtěla bych to utajit před celým světem," prozradila mu své přání. Věděla, že to nebylo úplně tak možné, ale bylo hezké si na chvíli představovat, že by jejich velký den byl opravdu jen pro ně. Pro ně a jejich rodinu.

„To není zrovna jednoduché přání vzhledem k tomu, kdo jsme a kdo jsou naši přátelé, ale slibuji ti, lásko, že udělám všechno proto, aby se všichni ostatní o naší svatbě dozvěděli až tehdy, kdy to budeme chtít my. Tudíž, až bude po ní," slíbil jí. Pro ni cokoliv.

•••

V pondělí Natasha doprovodila Petera do školy a poté se usadila do menší kavárny, která se nacházela v jedné z klidnějších čtvrtí New Yorku. Ráno Pepper řekla, že s ní dnes do práce nemůže a ona se na nic neptala, za což byla rudovláska ráda, i když se malinko bála, že páteční incident mezi ně vrazil klín.

Natasha byla natolik ponořená do svých myšlenek, že si ani nevšimla přícházejícího muže. Ten odhodil na stůl žlutou obálku a posadil se naproti ní.

„Doufám, že tu složku chystáte spálit na popel, Romanovová," promluvil a věnoval jí významný pohled, kterým jí sdělil, co si o tom myslí.

„To už se vás netýká," řekla skoro až ledovým hlasem a rychle obálku uklidila, než by si ji muž mohl vzít zpátky. „Už tehdy jste věděl, že nepracuji pro někoho, kdo mi zatajuje informace. Oba máme problémy s důvěrou. I přes to to nebylo poprvé ani naposled, co jste mi neřekl celou pravdu."

„Není to něco, co byste potřebovala vědět. A zvláště si myslím, že to nepotřebujete vědět teď. Myslíte si, že emoce jsou vaše slabost, ale nikdy tomu tak nebylo. Víte, co je vaše slabost, Romanovová?"

„Poučte mě," vyzvala jej ne zrovna přátelsky.

„Stále žijete v minulosti. Nemůžete ji nechat jít, ať se snažíte sebevíc. Stále jste malou holkou, která je v Rusku a je cvičena na to, aby se stala elitním zabijákem. Pravda je taková, že jste Rudou místnost nikdy neopustila. Spalte tu složku a začněte žít. Je načase, abyste svůj život žila tak, jak chcete vy a ne, jak to chtějí ostatní."

Natasha se po jeho slovech rychle zvedla. „Mějte se, Fury," zamumlala a rychlým krokem se odebrala pryč. Neskutečně ji štvalo, že měl ten starý bastard zase pravdu. Proč vždycky musel všechno vědět líp než ostatní? Po celou cestu domů jí zněla v hlavě jeho slova. Nikdy to nevíte. Doufáte v to nejlepší a pracujete s tím, co dostanete.

Jenže pokud nechtěl, aby se dívala na složku, kterou si od něj vyžádala, musel to vědět. Musel to vědět, a informace, které byly uvnitř, pravděpodobně rozbijí její představu o normálním životě po boku muže, kterého milovala.