„Pepper? Našla by sis na mě chvilku?“ zeptala se Natasha, když vkročila do obývacího pokoje a na sedačce našla Pepper, jak něco projíždí na svém tabletu. Žena s jahodově blonďatými vlasy okamžitě zvedla pohled a očima spočinula na své nejlepší přítelkyni, která vypadala, že není ve své kůži. Už to Pepper přidělalo vrásky. Protože Natasha byla ten typ člověka, kterým nic neotřese. A pokud ano, tak to pečlivě skrývá uvnitř sebe. Nejspíš se stalo něco skutečně vážného, když to vzalo i někoho takového, jako je Nat. Pepper se trochu obávala, o co půjde tentokrát.

„Samozřejmě, posaď se. Tony i Bruce jsou v dílně, tak nás alespoň nebudou rušit. Nechceš něco? Čaj, kávu?“ nabídla jí laskavě a starostlivě si ji prohlížela. Natasha jen zavrtěla hlavou a posadila se vedle ní, proplétajíc si prsty. Dívala se na obrazovku vypnuté televize a nejspíš přemýšlela, jak začít.

Pepper se k ní přisunula blíže a položila jí dlaň na koleno. „Nat, jsem tady pro tebe, to přece víš. A ať se děje cokoliv, společně to nějak vyřešíme. Vždycky jsme všechno vyřešily, ať to bylo sebevíc hrozné.“ Natasha se na ni otočila a mírně se usmála, což Pepper trochu zvedlo náladu. Několik měsíců byla Natasha její ohromnou oporou a podporou a Pepper byla ráda, že jí to teď může nějak oplatit, byť si nepřála, aby byla Nat smutná a trpěla kvůli tomu, že ji něco trápí. Věděla, že za sebou má nepříjemnou minulost, o které nikdy nemluvila. Ale ať se stalo cokoliv, zasloužila si být šťastná, a Bruce byl ten, kdo ji šťastnou udělá. Pepper by v životě nenapadlo, že právě o něm si teď Natasha bude chtít promluvit.

„Děkuji ti, Pepper. Já… dobře víš, že nejsem ten typ člověka, který by se někomu svěřoval. S tímhle ale musím a u tebe vím, že si to necháš pro sebe a že mě pochopíš,“ začala váhavě Natasha, které se o tom nemluvilo snadno. Nerada se před lidmi otevírala, příliš neuměla mluvit o svých pocitech. Ostatně, k něčemu takovému byla vycvičená v Rudé komnatě. Nikdy se nevaž na přátele. Nikdy se nezamiluj. Nikdy nedovol, aby ses k někomu příliš upnula, protože jinak z tebe nikdy nebude elitní zabiják. Nikdy se k nikomu nevaž, tady není žádná rodina. Tady hraješ sama za sebe. Přesně tohle jim neustále vštěpovali do hlavy a Natasha se toho držela po mnoho let.

Dokud nepoznala Bruce. Dokud nenašla Tonyho, Petera a Pepper. Dokud se nepřidala k Avengers. Dokud nepoznala, jaké to je, když máš rodinu. Když někoho miluješ tak moc, že bys pro něj byla ochotna položit život, a kdo by to samé udělal pro tebe.

„Toho si velmi vážím a slibuji, že tvou důvěru nezradím,“ řekla jí Pepper a povzbudivě se na ni usmála. „Tak povídej. Poslouchám.“

Natasha se dlouho rozmýšlela nad tím, zda něco takového Pepper říct. Koneckonců, pořád se jednalo jen o její domněnky. Ale ji to trápilo už několik dní a uvědomila si, že to nedokáže nést sama. Že potřebuje někoho, kdo by ji podržel. Už jen si tohle uvědomit byl pro ni obrovský krok vpřed.

„Tak dobře. No, je to pár dní zpátky, co jsem na Bruceově mikině ucítila neznámý ženský parfém,“ řekla jí narovinu a když tu skutečnost vyslovila, bylo jí skoro trapně. Pepper vytřeštila oči. „Tvůj to být nemůže, a jiná žena tu s námi nežije. A Bruce… vždyť on se s nikým jiným kromě nás nevídá, nechápu to! Asi mi rozumíš, že jsem začala mít trochu obavy o tom, jestli nemá nějakou… bokovku.“

Pepper s reakcí na tohle chvilku zaváhala. „Cože, Bruce? Víš to jistě? To se mi nezdá…“

„No právě!“ vybuchla Nat a úzkostlivě se ohlédla ke dveřím, zda někdo nejde. „Taky mi to k němu nesedí. On není takový. Alespoň myslím. Ale po tomhle se bojím, že jej ztratím. Co když si opravdu našel nějakou jinou? Tehdy se vrátil tak veselý… a od té doby je ve vážně dobré náladě. A já prostě nevím, co mám dělat, Pepper. Nemohu ho přece sledovat, kam chodí a s kým se vídá. Nebo mu lézt do telefonu, do mailů. Jenže co když je to vážně pravda a já…“ Natashe bylo skoro do pláče. A to nikdy příliš nebrečela. Jenže představa, že by mohla Bruce ztratit, byla příšerná.

„Nebyl třeba jen na nějaké schůzce? Se starými přáteli? Když pracoval v nějaké laboratoři?“ zkusila to Pepper, ale už vzápětí tušila, že tomu Natasha nevěří. Ani ona tomu nevěřila. Ale co mohly dělat? „Máš pravdu, Bruce není takový. Je přece pohodář, kliďas, věrný, spíš rodinný typ… Ale bohužel, jeden nikdy neví.“

„Tak mi poraď, co mám dělat,“ zašeptala Nat skoro zoufale.

„Počkáme. Budeme ho pozorovat. A pak uvidíme. Uvidíš, že to je celé jedno velké nedorozumění,“ snažila se ji povzbudit Pepper a Natasha přikývla.

„Doufejme…“

„Pokud ho nechceš sledovat ty sama, mohu to dělat já,“ uslyšely obě znenadání podmanivý mužský hlas, který měl v sobě skoro až pohrdavý podtón. Oběma bylo okamžitě jasné, kdo to je. Loki. Stál ve dveřích, díval se na ně s tím svým typickým šklebem na tváři, a jedl sušenku.

„Ty jsi nás poslouchal,“ vyčetla mu Natasha a i Pepper se lehce zamračila.

„To není moje chyba, nevěděl jsem, že tu jste. A jak mám vědět, že to, o čem jste se bavily, je přísně tajné? Tak co, Romanovová? Bereš mou nabídku? Mám pocit, že pokud se do něčeho nepustím, brzy se tu zblázním,“ povzdechl si teatrálně.

Natasha se nerozmýšlela příliš dlouho. „Budu o tom uvažovat,“ odpověděla mu, byť se to jí samotné příčilo. Znamená to snad, že Brucovi dostatečně nedůvěřuje? Pokud mu nemůže věřit, jak dlouho takový vztah ještě vydrží? Nejspíš příliš dlouho ne. Ale ona se tolik bála, a jeho dobrá nálada a ten cizí parfém… Bože, proč musí dělat takováhle rozhodnutí? Nechtěla nic takového řešit. Chtěla se s Brucem odstěhovat do vlastního a žít společně poklidný život bez takovýchhle starostí.

„A prosím, nech si to pro sebe,“ požádala jej ještě.

Loki se na chvilku zarazil, jako kdyby nad jejími slovy ještě uvažoval, ale nakonec přikývl. „Dobrá, jak myslíš. Budu čekat na tvou odpověď. Ale, pokud mohu vyjádřit svůj názor, Bruce je dle mého ten typ člověka, co se málem bojí podívat do zrcadla. A aby své přítelkyni lhal do očí a podváděl ji? To se k němu nehodí, vyčítal by si to a ty bys to na něm jistojistě poznala. A zahrávat si s takovou ženou, jako jsi ty? Mohl by si rovnou kopat vlastní hrob,“ ušklíbl se.

„Něco na tom bude,“ podotkla tiše Pepper.

Natasha se zamračila. „Vůbec ho neznáš, na tohle nemůžeš mít nějaký názor!“ A rozezleně vstala. Loki ji popadl za zápěstí.

„A ty ho znáš? Zřejmě moc ne, pokud o něm máš pochybnosti,“ řekl potichu. Natasha se mu vytrhla.

„Tomuhle ty nemůžeš rozumět!“ A rychle odkráčela pryč.

Loki se podíval na Pepper a pokrčil rameny. „No, alespoň jsem to zkusil.“

„Pane Loki, zahrajete si se mnou Uno?“ rozezněl se chodbou Peterův nadšený hlas a Loki mírně zbledl. Pepper se musela zasmát.

„U-Uno? Co to má být?“

„No, je to prostě taková hra, kde –“

„Petere, co jsem ti říkal! Že se máš tomu Muflonovi vyhýbat velkým obloukem!“ To byl Tony. Jako kdyby snad i on měl nějaký šestý smysl na to, kdy se Peter objeví příliš blízko Lokiho.

„Ale Tony, Loki mu přece nic nedělá,“ chlácholila ho Pepper, když se k nim Tony připojil.

„Jo? To si myslíš ty! Víš, co mu dal k narozeninám? Nůž! NŮŽ!“ zopakoval důrazně a Loki se ušklíbl.

„Bylo to z toho důvodu, kdyby se necítil bezpečně,“ hájil se.

„Jo?!“ otočil se na něj Tony. „Ale teď jsem já ten, co se necítí být v bezpečí!“

„Chceš taky nůž?“ navrhl mu Loki velkoryse a Peter se rozesmál.

„Nic se neděje, tati, já to vážně zvládnu, nemusíš o mě mít strach,“ uklidňoval ho Peter. Tony mu ochranářsky položil ruku na rameno a Lokiho zpražil varovným pohledem.

Ásgarďan si povzdechl. „Tvůj syn má pravdu, Starku. Nic mu neudělám, nemusíš mne neustále mít pod dohledem. Kdyby se necítil bezpečně, má přece můj nůž,“ dodal provokativně.

Tony na něj ukázal prstem. „Víš, co mi říkal Thor, Muflone? Že na Zemi je ti ve skutečnosti tak šestnáct let, takže pořád jsi vlastně ještě dítě.“ Sladce se na něj usmál, když viděl, že tím Lokiho příliš nepotěšil. „Takže tě budu mít raději pod dohledem, princátko, protože jsi ještě malý a bezbranný, protože nemáš nůž…“