O čtyři měsíce později

„Dobré ráno,“ pozdravil Peter své rodiče zvesela, když vešel do kuchyně. Tony seděl u stolu s hrnkem černé kávy a pročítal si novinky na tabletu, zatímco Pepper stála u plotny a vařila jim snídani.

„Všechno nejlepší, zlato!“ vyhrkla místo pozdravu Pepper a okamžitě jej uvěznila v objetí. „Páni! Šestnáct let, tomu nevěřím,“ vydechla s úsměvem a políbila jej na čelo, než se rychle vrátila k přípravě palačinek.

„Od rána je malinko přecitlivělá,“ varoval ho tiše Tony, když se Peter posadil vedle něj.

„Já to slyšela!“ otočila se, ale úsměv neopouštěl její tvář. „Nevím, kdo z nás si dnes prohlížel fotky z Peterova dětství,“ poškádlila jej.

Peter se musel zasmát. „Je mi jenom šestnáct, co budete dělat, až mi bude třeba dvacet?“ zeptal se se s úšklebkem. Po celé té události s Teresou jim chvíli trvalo najít si zase štěstí, ale Pepper je jako vždy zachránila. K Tonyho nelibosti si vzala na starosti vše, co se jeho sestry týkalo. S Rossem jednala jedině ona a Peter jí za to byl neuvěřitelně vděčný. Domluvila jí sezení s psychologem, který za ní pravidelně jezdil do Raftu, a kterého dokonce platila Pepper sama. S Rossovou pomocí sjednala s ředitelem věznice možnost korespondence, aby s ní mohl Peter zůstat v kontaktu. Tony nic z toho nechtěl podporovat a na chvíli to pošramotilo jejich vztah, ale mezi otcem a synem se to konečně začalo vracet zpátky do normálu, takže vše bylo v pořádku.

„Žádné takové,“ protestoval Tony. „Už nemáš dovoleno stárnout.“

„Kdyby to takhle fungovalo, měl by to zakázané dávno,“ zaculila se Pepper a každému podala talíř plný palačinek.

„V kolik přijdou ostatní?“ zeptal se s plnou pusou palačinek. Za poslední měsíce se s ostatními příliš nevídali. Všichni tak nějak potřebovali čas pro sebe. Těšil se, až všechny zase uvidí. A hlavně tetu Nat. Musel jí říct, že už dávno přijal její minulost, a že ji má i tak rád. Chvíli mu trvalo smířit se s tím, co všechno v minulosti udělala. Smířit se s tím, že pravá Black Widow nezůstala v minulosti, jak si všichni mysleli. Jenže pořád to byla jeho teta Nat. Potřeboval ji mít ve svém životě stejně jako mámu a tátu.

„Jsme domluvení na třetí hodinu, ale znáš je, pravděpodobně se ukážou dřív,“ odfrkl si Tony, který zaujatě pozoroval talíř s palačinkami, až se mu z toho na čele začala tvořit vráska. „Vážně sis to nerozmyslel?“ povzdechl si nakonec a podíval se na něj se starostmi v očích.

„Víš, že to je zbytečná otázka,“ zamumlal Peter a atmosféra v místnosti se rázem změnila. Bál se, že mu to táta zakáže. Věděl, že by se za něj máma postavila, ale nechtěl se zase hádat. Ne, když byli konečně tolik šťastní.

„Mám o tebe jen starost. Nejsem si jistý, že jsi připravený na to, co tam uvidíš,“ vysvětlil. Chtěl mu v návštěvě Raftu zabránit, ale nemohl. Ne, když s tím jeho žena souhlasila. Nedokázal se s tím smířit, ale věděl, že s tím nic nezmůže.

„Bude se mnou ministr Ross, nic se mi nestane,“ snažil se ho uklidnit Peter.

„A zapomínáš na to, že je Teresa v uzavřeném sektoru. Everett ho zavede za ní a pak rovnou ven. Neuvidí žádné další vězně,“ připomněla mu Pepper.

„Stejně se mi to nelíbí,“ zabručel a napil se kávy.

„Ministr Ross právě dorazil a čeká na Petera,“ oznámila jim Friday, načež si Peter nacpal do pusy poslední sousto a rychle vstal ze židle.

„Dávej na sebe pozor, netopýre,“ řekl Tony ustaraně dřív, než se stihl jeho syn rozejít pryč.

„A řekni jí tu dobrou zprávu, pokud k tomu bude vhodná situace,“ ozvala se Pepper. Peter přikývl a už se otočil na odchod, ale když byl ve dveřích, Pepper ještě dodala: „A přijď brzy! Ne, že se opět zpozdíš na vlastní oslavu!“

Peter si v předsíni rychlostí blesku obul boty, zkontroloval, jestli má mobil a peněženku, a vyběhl z domu. V bezpečné vzdálenosti od jejich domu stál vrtulník, jehož listy rotoru byly stále v pohybu, takže byl kolem dost velký vítr. Rychlým krokem překonal vzdálenost mezi ním a vrtulníkem, do kterého bez váhání nastoupil. Jakmile za sebou zavřel dveře, připoutal se a nasadil si sluchátka, ministr Ross dal pokyn k vzlétnutí a až pak se na něj otočil a podal mu ruku na pozdrav.

„Pane Starku,“ pozdravil jej pobaveně.

„Pane ministře,“ opětoval mu pozdrav a potřásl si s ním rukou. „Co jsem vám říkal o tom jméně? Pan Stark je můj otec, říkejte mi, prosím, Petere,“ zahučel zoufale. Nevídal se s ním tak často jako jeho rodiče, ale ani se nejednalo o jejich první setkání.

„Víte, že na to přistoupím jedině, až mě budete oslovovat Everette,“ odpověděl jako vždycky.

Peter si povzdechl, ale nic neřekl. Otočil se k oknu a sledoval, jak pomalu opouštěli pevninu a mířili směrem k oceánu. Everett ho nenutil do konverzace a Peter za to byl rád. Těšil se, že konečně uvidí Teresu, ale zároveň byl i dost nervózní. Sice jim bylo před měsícem dovoleno začít si psát dopisy, ale dnes to bude poprvé, co ji uvidí, a bál se toho, jak bude reagovat. Co když mu bude vyčítat své uvěznění? Slíbil jí přece, že ji zachrání, ale svůj slib nedokázal splnit.

„Budeme přistávat,“ oznámil mu Ross.

Peter jen přikývl. Byl tolik ponořený do svých myšlenek, že by si ani nevšiml obří budovy kulatého tvaru, která se vynořovala z oceánu, kdyby mu Ross neřekl, že už jsou v lokalitě Raftu. Jakmile se budova věznice přestala hýbat, přistáli na místě k tomu určeném. Peter tiše následoval ministra. Bezpečnostní kontrola byla opravdu důkladná, ale on to příliš nevnímal. Jediné, na co myslel, bylo to, že za pár minut uvidí svou sestru.

„Na druhé straně těchto dveří je stejné tlačítko, jaké vidíte tady. Kdyby se něco dělo, stačí, když ho zmáčknete, a já přijdu, rozumíte? Hodně štěstí, Petere,“ řekl mu Ross s menším úsměvem a povzbudivě ho poplácal po rameni, než vyťukal přístupový kód a pustil Petera dovnitř.

Teresina cela byla docela příjemná, což jej uklidnilo. Byl by nerad, kdyby musela trčet v nějakém špinavém vězení. Velkou zásluhu na tom určitě měla jeho máma. Bude jí za to muset později znovu poděkovat.

Hnědovláska seděla na posteli a četla si knihu. Na stole ležel kousek dortu, stejně jako na Peterově straně. Pokoj byl rozdělený plexisklem, takže na sebe bez problémů viděli.

„Dneska jste tu nějak brzo, doktore,“ promluvila po chvíli Teresa, aniž by zvedla hlavu od knihy. Peter nevěděl, co na to říct, a tak mlčel. Hnědovlásce zřejmě bylo divné, že nedostala žádnou odpověď, protože mu konečně věnovala pohled. „Petere,“ vydechla překvapeně.

„Překvapení,“ zamumlal s nervózním úsměvem a přešel blíže ke sklu.

Teresa na něj chvíli zaraženě hleděla, načež odložila knihu a pohledem sjela k dortu, který ležel na stole. „Máš narozeniny,“ hlesla směrem k dortu, když si uvědomila, jaké bylo dnešní datum.

„Už to tak bude. A jako dárek jsem si přál, abych tě mohl navštívit,“ informoval ji jemně.

„Promrhal jsi svůj narozeninový dárek na mě?“ uchechtla se trošičku ledově. Peter na to byl připravený. Její doktor jim sdělil, že s ní pracuje na projevování emocí, a že často přeskakuje mezi Teresou, kterou vytvořila Mary, a mezi Teresou, kterou znal Richard. „Proč jsi to udělal? Aby ses mohl přijít na vlastní oči přesvědčit, že odsud neuteču?“ odsekla.

„Chtěl jsem ti to říct osobně, ale možná jsem ti to měl napsat hned v prvním dopise. Z ničeho tě neviním,“ řekl se smutným úsměvem. „Jediný, koho viním, je Mary. Vymyla ti mozek. Všechno je to její chyba, a i když jsem litoval toho, že zemřela, teď jsem za to rád. Možná to nechceš slyšet, ale ona naší matkou nikdy nebyla. Mrzí mě, že jsem o tobě nevěděl a nemohl jsem tě od ní dostat dřív. Teď bude všechno jinak. Jsi moje sestra a já se o tebe postarám,“ slíbil jí a tentokrát ten slib hodlal dodržet.

Teresa si jej chvíli jen tiše prohlížela. Její tvrdý výraz začal pomalu povolovat, a za chvíli už jí v očích mohl vidět smutek. „Jak bys mohl? Já už budu navždy tady a tebe jednou přestane bavit za mnou jezdit. Jednou na mě zapomeneš.“

„To se nestane!“ vyhrkl okamžitě.

„Nevyčítala bych ti to, bráško. Máš úžasnou rodinu. Chtěla jsem je zabít a oni mi i tak pomáhají. Nechápu to. Nerozumím tomu,“ zamumlala zmateně a vstala z postele, aby k němu mohla přijít blíž. „Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem takového člověka taky měla. Richard byl můj táta, stejně jako je Pepper tvá máma. Vždy pro mě chtěl to nejlepší, ale já o něj nestála. A nakonec jsem ho dokonce zabila,“ zašeptala skleslým hlasem a Peter měl pocit, že neměla daleko k slzám, což pro něj bylo příjemné překvapení. Sice nechtěl, aby byla smutná, ale byla to emoce. Momentálně byl rád za jakoukoliv emoci, kterou projeví. Znamenalo to, že dělala pokroky.

„Mám pro tebe tak trochu dárek,“ svěřil se jí. „Pravda je taková, že jsi ho nezabila. Byl v dost kritickém stavu a musel hodně bojovat, ale před týdnem přestal být v ohrožení života. Ještě ho čeká dlouhá cesta, ale Richard bude žít,“ oznámil jí uklidňujícím hlasem.

Hnědovláska na něj překvapeně zamrkala a na moment její výraz opět ztvrdnul, jako by snad svá slova nyní chtěla vzít zpátky, když zjistila, že bude Richard žít, ale trvalo to opravdu jen pár sekund. Hned nato se jí na tváři rozlil upřímný úsměv. Takový, jaký na ní ještě nikdy neviděl. Okamžitě věděl, že ho chce vídat častěji. Byl to záblesk Teresy, jakou znal Richard. Záblesk jeho skutečné sestry.

„Musím se zeptat. Udělala bys to znova?“ položil neochotně otázku, kterou jí psal v každém dopise. Podle doktora Greenberga to bylo skvělé měřítko pro její pokrok.

„Já nevím,“ zaváhala. „Pravděpodobně ano.“

Peter se musel usmát. Protože i přes její přiznání, že by to všechno podstoupila znovu, zaváhala. To se ještě nikdy nestalo. Vždy automaticky odpověděla ano.

„Pojďme si dát ten dort,“ navrhl a došel si pro svůj kousek. Teresa udělala to samé.

„Všechno nejlepší, bráško,“ popřála mu s malým náznakem úsměvu, než oba začali jíst.

Peter tam s ní ten den strávil celé dvě hodiny, během kterých si spolu povídali o všem možném. Nastaly momenty, kdy Teresa přepla a byla odtažitá a chladná, ale ty trvaly vždy jen pár minut. Byl to pouze malý pokrok, ale Peter z toho měl hroznou radost. Pokud to takhle půjde dál, Lokiho slova se nakonec možná stanou skutečností. Možná ji jednou pustí. Do té doby ji ale bude navštěvovat, jak nejčastěji bude moct, aby věděla, že to s ní myslí vážně.

Protože Peter už dávno věděl, že i když je čeká dlouhá cesta, která bude náročná, stojí to za ty krátké momenty, kdy se na něj usmívá s láskou v očích. Věděl, že i když si prošli peklem, svítá jim na lepší zítřky. Už dávno věděl, že když prochází peklem, nesmí se zastavit.

Věděl, že zvládnou cokoliv, co jim život postaví co cesty, protože budou spolu. 

Konec

•••

Tak, a je tu konec☹ kdo by to byl řekl, že celý příběh roztáhneme na trilogii a bonusy?😂 moc doufáme, že se vám tahle série líbila, a budeme moc rády, pokud nám tu zanecháte váš názor♥️