Cestu domů měl Peter jako v mlze. Poslední věc, kterou vnímal všemi smysly, byla ta, když dorazil Everett Ross s několika ozbrojenými vojáky a agenty, kteří bezvládné Terese okamžitě nasadili pouta a odvedli ji pryč. Peterovi až v autě došlo, že to možná bylo naposled, co ji vidí. Jestli ji zavřou do Raftu, - a podle toho, co říkal Ross Tonymu, a jak si oba dva muži při loučení spokojeně potřásli rukama, to vypadalo, že ji zavřou na sto procent - bude tam pravděpodobně už navždy. 

Díval se z okénka a jako ve snách vnímal okolní budovy a auta, kolem kterých projížděli. Ucítil na líčku slzu, která jej šimrala, a vztekle si ji setřel. Neustále na sobě vnímal starostlivý pohled táty ve zpětném zrcátku, a už jej to otravovalo. Kdyby se tak mohl vypařit. Nebo kdyby alespoň mohl dorazit domů sám. Ve svém obleku Spider-mana by se mu možná podařilo nechat všechny problémy dole na zemi, zatímco by skákal z budovy na budovu. Proč jej vlastně rodiče nemohli nechat samotného? Nebezpečí už přece bylo pryč - ale Peter si najednou nebyl jistý, jestli z toho má radost. Samozřejmě, že byl šťastný, že nikomu z jeho blízkých nebylo ublíženo, ale ona byla pořád jeho sestra. Proč by se měl radovat z toho, že ji zavřou do Raftu? 

Věděl, že zklamal - sebe, Richarda, ji. Slíbil, že ji ochrání a že jí pomůže. Že ji zachrání. Nedokázal nic. Hrál si na hrdinu, a přitom byl obyčejné děcko. Jak by mohl pomáhat ostatním lidem, když nedokázal pomoct ani své rodině, své sestře? Upadl do takových hlubin apatie, že měl chuť svůj oblek zamknout ve skříni a už nikdy si jej nevzít na sebe. Měl pocit, že si ho nezaslouží.

„Jsme doma," dolehl k němu tichý hlas Pepper, když auto zastavilo před jejich domem. Peter nic neřekl, jen otevřel dveře a vykročil ven. Stihl dveře zavřít, když zaslechl kroky a vzápětí mu kolem krku padla hubená dívka. Obklopila ho její typická vůně a výhled mu na chvíli zastřely její hnědé vlasy. Michelle. Zavřel oči a pevně si ji k sobě přitiskl.

„Jsi v pořádku?" zamumlala mu do ramene.

„Ne," odpověděl jí upřímně. Zalapala po dechu a odtáhla se od něj, aby ho mohla celého vyděšeně přejet očima a zjistit, kde je zraněný. Smutně se usmál. Jeho zranění vidět nebylo. „Nebude ti vadit, když půjdu do svého pokoje? Potřebuju být chvíli sám," poprosil ji, ale vlastně ani nečekal na odpověď, protože jakmile jej pustila, otočil se a zamířil dovnitř. Michelle ho s obavami sledovala, ale to už k ní přišla Pepper a také ji sevřela v objetí.

„Děkuju, že na to nemusel být sám. Že jsi dala vědět Natashe a ostatním," zašeptala jí vděčně žena s jahodově blonďatými vlasy.

„Opravdu jsem udělala dobře? Nezhoršila jsem to?" strachovala se, pořád měla před očima Peterův bezradný výraz.

„Ne. Kdybys jim to neřekla, já a Pepper bychom s největší pravděpodobností už byli mrtví a Peter bůhvíkde," vložil se do toho Tony. „Bude zase dobrej. Jen si to potřebuje srovnat v hlavě." Moc přesvědčivě ale nezněl. Peter Teresina osudu opravdu velmi litoval a kdyby měl tu možnost, změnil by ho.

Peter mezitím došel do svého pokoje, otevřel okno a s pomocí svých pavoučích vláken se vyšplhal na střechu. S těžkým výdechem se usadil na jejím kraji a svěsil nohy dolů. Studený vítr mu pocuchal vlasy a Peter ucítil, jak se jej zmocňuje klid a mysl se mu vyjasňuje. Na tomto místě cítil, že je skutečně sám, a tak, když mohl v klidu přemýšlet a dát myšlenkám prostor, projasnily se a přestaly být tak těkavé. Bylo to zvláštní. Bolest se sice nezmenšila, ale on se na to, co se stalo, už zvládnul dívat trochu s odstupem. Chtěl to vidět očima rodičů, pochopit. Opravdu ano. Vlastně je nevinil za jejich reakce. Vinil sebe. Kdyby s nimi více mluvil, kdyby jim to vysvětlil a probral s nimi, co má v plánu, a jak moc je pro něj důležité pokusit se Terese pomoct, možná by to dopadlo jinak. Rozhodně by na tu situaci byli lépe připraveni a nedošlo by... k tomuhle. Vinit mohl jedině sebe.

Najednou vedle něj problesklo zelené světlo a on se překvapeně otočil. Vedle něj seděl Loki, stále ještě ve svém ásgardském oblečení, a sledoval ho. „Pokud mě tu nechceš, pochopím to," řekl mu narovinu. „Pepper mě požádala, ať zjistím, jak ti je."

Peter se podivil. Že by tu seděl už tak dlouho? Ponořil se do sebe a do svých pocitů tak hluboko, že asi ztratil pojem o čase. Loki mu tady ale nevadil. Koneckonců, on byl jeden z prvních, kdo ho tehdy na svatbě nejen vyslechl, ale i pochopil. „Já nevím, Loki," odpověděl mu a přimhouřenýma očima se zahleděl do dáli. „Na chvíli jsem možná měl všechno. Mohl jsem mít. Ale teď je po všem." Pak se uchechtl. „Mám obrovskou sílu, vylepšené smysly, jsem odolnější, mám šestý smysl... lidi by za tohle dali všechno. A já bych se toho klidně vzdal, kdyby to znamenalo, že budu mít sestru. Tak, a teď mě můžeš soudit."

Ale to Loki neudělal. „Nemusíš se stydět za to, že chceš normální život," odvětil potichu. „Já vím. Je to těžké. Lidé k tobě vzhlíží, jsi pro ně superhrdina. Ale přitom i ty jsi jenom člověk. Vidíš věci, děláš věci, rozhoduješ se. A ta rozhodnutí mnohdy nebývají lehká. Nikdo ti nemůže vyčítat to, co cítíš. Že těch rozhodnutí lituješ. Že se ptáš sám sebe, zda ses rozhodl správně." Peter mu pozorně naslouchal. Loki zcela přesně interpretoval to, s čím se pral. „Petere, musíš si uvědomit, že nejsi všemocný. Nemůžeš zachránit všechny," řekl mu vážně, ale jemně. Chtěl mu položit ruku na rameno, ale vzápětí si uvědomil, že tu ve skutečnosti není. Peter se nad tím uchechtl. „Jsi správnej kluk. Rád bych ti řekl, ať se otočíš a utečeš od toho všeho, ale -"

„- ale utéct nejde," dokončil za něj Peter a přikývl. „Jen mě to hrozně mrzí."

Loki se zahleděl do dálky. „Já vím. Ale třeba ještě není úplně všechno ztraceno." Peter se na něj tázavě ohlédl. „Nevím. Třeba existuje možnost, že bys za svou sestrou mohl někdy zajít. Vidět ji. Promluvit s ní. A začít pracovat na tom, co jsi původně chtěl. Pomoct jí změnit pohled na svět," vysvětlil mu opatrně a otočil k němu hlavu. „Třeba ji jednou pustí. A pak to bude jednodušší."

Petera jeho slova dojala a vykouzlila mu alespoň malý úsměv na tváři. Rukávem mikiny si otřel vlhký nos. Třeba ji jednou pustí. Upřímně, příliš tomu nevěřil. Ale i přesto v něm Lokiho slova zažehla alespoň malý plamínek naděje.

„Jsem vděčnej, že mám někoho, s kým si o tom můžu pokecat," sdělil Lokimu plaše. Nejraději by ho objal, ale to samozřejmě nešlo. A tak mu alespoň věnoval úsměv. „Díky."