Michelle seděla u psacího stolu ve svém pokoji, v ruce držela tužku a dívala se na papír na rychlou kresbu, do níž se pustila. Kreslení pro ni byl vždycky relax, často při tom dokázala vypnout mozek a nechala ruku, aby vedla tužku po papíře a zanechávala za sebou přesné linie. Občas ani nevěděla, co bude kreslit, pokaždé to tak nějak vyplynulo ze situace. Teď ale pro ni nebylo zas až tak velkým překvapením, když si zamračeně prohlížela kresbu rozesmátého Petera. Takového jej měla nejraději. Nebylo divu, že nakreslila právě jeho, vždyť na něj myslela celý víkend. Propalovala pohledem telefon a pořád naivně doufala, že jí cinkne oznámení, že obdržela novou zprávu. Kdy se proboha stala na Peterovi tak závislá?

Ke svým výtvorům bývala často kritická. Nyní ale jakékoliv nedokonalosti, špatné stínování a přílišné tahy tužkou nevnímala. Jediné, co dokázala vnímat, byl totiž Peterův obličej. Chyběl jí. Prstem pohladila jeho tvář. Alespoň takhle jej mohla mít u sebe. Kdyby si prohlížela jejich společné fotky v telefonu, příliš by to bolelo.

,,Je mi to líto," zašeptala k jeho věrné podobizně, ,,moc mě to mrzí, Petere. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle, ale jak jsem mohla vědět... to je jedno. Prostě... nedokážu o tom mluvit. Ne teď. A i kdybych dokázala, asi ani nevím jak. A nemám tušení, co mám dělat teď."

Hlasitě si povzdechla a vjela si rukama do kudrnatých vlasů. Byla zmatená a roztěkaná. Bála se jít zítra do školy, ale zároveň tam musela, protože doufala, že jejich situaci uvidí po víkendu Peter jinýma očima, oba nebudou zaslepeni emocemi a budou schopni si o tom promluvit. To by bylo skvělé. Michelle se ale obávala, že realita bude trochu jiná. Pravděpodobně ji bude ignorovat a chovat se, jako kdyby neexistovala. Neměla tušení, co bude Peter dělat v takovéhle situaci, a dost se toho bála.

,,Jsem směšná a hloupá, co?" podotkla směrem k Peterově podobizně, která se na ni usmívala. Michelle si povzdechla. Proč nemůžou být věci prostě jednoduché? ptala se sama sebe v duchu, a vztekle si z tváře setřela slzu.

•••

,,Ty máš teda ránu, Romanovová," zabručel Bucky, zatímco se okukoval v zrcadle. Tvář měl nateklou, pod okem se mu barvil monokl. Natasha stála ve dveřích koupelny u tělocvičny a vypadala trochu provinile. Překvapilo ho to, protože ji takovou ještě nezažil. Vždycky byla povýšená, sebejistá a kousavá.

,,Nechtěla jsem. Možná jsem to trochu přehnala. Asi jsem se do toho ponořila až příliš," opáčila omluvně Nat a založila si ruce na hrudi. ,,Ale vidíš. Říkala jsem, že ti nakopu zadek."

Uchechtl se. ,,Měla by sis zopakovat základy biologie. Nebo neumíš mířit a zasáhnout správný cíl? Protože ses trochu spletla. Ale já ti povím, o co přesně tady jde," usmál se pobaveně a otřel si do ručníku mokrou tvář. ,,Jde o Brunnhilde a Bannera, mám pravdu? Celou dobu našeho tréninku sis místo mě představovala její obličej. Umíráš touhou vědět, co tam nahoře asi dělají," dobíral si ji.

,,Jestli ti to nestačilo, s radostí ti přidám ještě druhý monokl, ať takhle nevypadáš jako šašek," odpověděla mu suše a propálila ho vražedným pohledem, který uměla prostě dokonale. Bucky se zasmál. ,,Raději se starej o svoje, vojáku. A běž si na to dát led," přikázala mu nesmlouvavě, a tak jen zasalutoval a odklusal pryč. Natasha si všimla, že v její přítomnosti začíná být Bucky trochu uvolněnější, vtipkuje a není tak uzavřený. Se zbytkem týmu - kromě Steva a Sama, samozřejmě - to ještě tolik neklapalo. Nat si nebyla jistá, jestli má být ráda za to, že si James rozumí právě s ní, ale potěšilo ji, když za ní nedávno přišel Steve a poděkoval jí za to.

,,Chyběl jsem ti, agentko?"

Natasha se překvapeně otočila a povytáhla obočí, když v tělocvičně spatřila Lokiho ve svém typickém ásgardském oblečení. Na tváři měl ten samý úšklebek a pozoroval ji s vědoucím leskem v očích. ,,Copak říkáš na drahou Valkýru? Byl jsem si jistý, že tě její přítomnost potěší. Další žena, a navíc podobně skvěle vytrénovaná jako ty. Bruce ji přivítal velmi přátel-"

,,Ne, nechyběl jsi mi, Muflone," skočila mu rychle do řeči a v duchu si zanadávala, když se Lokiho úšklebek rozšířil. Přesně tohle chtěl. Aby nad sebou ztratila kontrolu, aby se prozradila, a on si ji za to mohl dobírat. Natasha po něm frustrovaně hodila krabičku od mýdla, ale ta jím proletěla skrz. ,,Bezva, takže tu ani nejsi doopravdy," zavrčela a naštvaně zamířila zpět do tělocvičny.

,,Snad jsi mě nechtěla obejmout?" Rudovláska mu samozřejmě neodpověděla. ,,Ty žárlíš, agentko?"

,,Ne," řekla potichu, nejistá si svými slovy. ,,Já přece nežárlím." Ale byla to pravda? Valkýra byla přece jenom nádherná žena a Bruce s ní zřejmě strávil nějakou dobu na Sakaaru. Snažila se ten pocit potlačit, jenže ona byla majetnická, a Bruce byl přece její. Rozhodně se o něj nehodlala s nikým dělit. Myslela si, že když se vypořádala s Betty, žádná bývalá Brucova přítelkyně už jí nevstoupí do cesty. Jenže jak to bylo s Valkýrou? Nikdy jí o Brunnhilde nevyprávěl. Natasha se na sebe zlobila. Proč musela žárlit? Nechtěla kvůli tomu vyvolat další zbytečnou hádku, ale bála se, že se prostě neudrží. Příliš jí na Brucovi záleželo.

,,Dřív ti to skrývání pocitů šlo líp, Natasho. Měkneš nám," pokáral ji Loki a když se agentka s výdechem posadila na lavičku, sedl si vedle ní.

,,Máš pravdu. Co se to se mnou děje? Vzala jsem si k srdci tvoje rady, přijala jsem svou minulosti, to, kdo jsem, a snažím se fungovat s Black Widow i Natashou zároveň. Myslela jsem, že mezi tím prostě najdu nějakou rovnováhu, a místo toho... tohle. Stává se ze mě slaboch, co je závislý na druhých, a který miluje," rozhodila zoufale rukama a potřásla hlavou. ,,Chci ty pocity vypnout. Myslela jsem si, že teď bude zase všechno v pořádku. Jenže teď přišly na řadu hloupý pocity a já se bojím, že náš vztah kvůli tomu pokazím."

,,No," odkašlal si Loki, ,,já nejsem odborník na vztahy. S tím bys měla jít spíš za Pepper," poradil jí, a když si Natasha odfrkla, vševědoucně se usmál. ,,Ale jedno vím jistě." Nadějně se na něj podívala. ,,Na Valkýru žárlíš úplně zbytečně. Protože Bruce má oči jenom pro tebe."