Když se Elizabeth Rossová probudila, zprvu ji velice překvapilo, když zjistila, že se nachází v nemocnici, na lůžku. Okamžitě ji do nosu udeřil pach dezinfekce, z čehož se jí zvedl žaludek. Zabořila se hlouběji do polštáře a přinutila se soustředit na pravidelné dýchání, vnímala rytmus i intenzitu svého dechu a začala se pomalu uklidňovat. A s klidem se jí začala vracet i paměť. Okamžitě a s plným vědomím se vrátila zpátky do toho okamžiku, kdy hleděla do kruté, pomstychtivé tváře Black Widow. Do tváře té vylepšené mrchy, která jí ukradla Bruce. Ach, ubohý Bruce. Kdyby jen věděl, jakou stvůru má po svém boku...

Viděla před sebou tak jasně, tak živě, ten její poslední pohled, jenž jí věnovala. Tak plný chladu, tichého varování i příslibu toho, že pokud se ony dvě ještě jednou potkají, Betty z jejich setkání definitivně vyjde jako poražená. Ta myšlenka v ní probudila obrovskou vlnu vzteku. Tohle té ruské děvce přece nemůže jen tak projít, ne, ona to takhle rozhodně nenechá. Bruce musí vědět, s kým se to zapletl, a Natasha Romanovová musí být potrestána, nemůže jí všechno procházet, někdo musí být ten, kdo jí srazí tu pomyslnou korunku z hlavy. Betty se vzepřela na pažích a chtěla se zvednout, vstát z postele a dojít si pro tu mrchu osobně, ale najednou... zjistila, že nemůže. Že ji její nohy neposlouchají. Vyděšená tím, co se jí to stalo, se neubránila hlasitému výkřiku.

V dalším okamžiku dovnitř vběhla sestra. Když zjistila, že už je Betty vzhůru, usmála se na ni a když už byla zvednutá, začala jí natřásat polštář. „Dobrý den, slečno Rossová," pozdravila ji naprosto klidně, jako kdyby před ní neseděla vyděšená pacientka, která se nezmohla na slovo a jen nevěřícně zírala na sestru. „Asi jste překvapená, kde se nacházíte, viďte? Buďte ale naprosto klidná, bylo o vás postaráno a zase budete v rámci možností v pořádku." V rámci možností? Betty nevěděla, jestli se má smát, brečet, nebo ji přetáhnout něčím po hlavě. Ona necítí nohy!! „Měla jste nehodu, slečno. Našli vás v komplexu laboratoří vašeho otce. Bohužel, utrpěla jste vážné poškození nervů a míchy v krční oblasti, což vedlo k ochrnutí vašich dolních končetin. S politováním vám musím sdělit, že budete až po zbytek života odkázána na vozíček. Ale nebojte, my vám s tím pomůžeme," ujistila ji a mateřsky jí položila ruku na rameno. Betty po ní chtěla štěknout, ať vypadne, ale nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Vážné poškození míchy. Ochrnutá. Po celý zbytek života. Ta slova jí zněla v mysli a opakovala se jako mantra. Betty se ztraceně podívala na své nohy, jež měla přikryté lehkou dekou. Chvějící se rukou nahmatala pravé stehno a pevně jej stiskla. Sevřela kůži mezi prsty, ale její nohy... nereagovaly. Žádnou bolest ze štípnutí prostě necítila. 

Převrátila se na bok a vyzvracela se.

„Jen klid, slečno. Chápu, že to může být trochu šok," uklidňovala ji sestra.

Betty ji začínala nenávidět. Když si vyčerpaně lehla zpět na postel, zírala jen na bílý strop a zadržovala při tom slzy. Slyšela, jak sestra uklízí a pak otevírá okno, a když měla hotovo, tiše na ni procedila skrz zuby: „Mohla byste prosím odejít?"

„Vteřinku," zašvitořila a zkontrolovala, že tu má všechno; trochu jídla, vodu, kanylu v ruce. „Kdybyste cokoliv potřebovala, tak na mě cinkněte," řekla jí se širokým úsměvem. „Budu hned vedle. Až budete mít sílu, tak se půjdeme vykoupat, ano?"

Ano, Betty ji nenáviděla. Chovala se k ní jako k malému frackovi a senilnímu důchodci zároveň. Znovu se začala soustředit na dýchání, když sestra zamířila ke dveřím, ale tam se na ni ještě otočila. „Mimochodem, někdo za vámi přišel. Mám mu říct, že může jít dál?"

„Byla byste tak laskavá, a řekla mi, kdo přesně přišel?" zavrčela na ni a spolkla vzlyk. Jedna naivní část v ní doufala, že to bude Bruce. I za Liv by byla ráda. Byla ale přesvědčená o tom, že to bude spíš její otec, a sestra její slova vzápětí potvrdila.

„Je to pan Ross," informovala ji, a když Betty trochu zklamaně přitakala, už konečně odešla.

Vzápětí už pan Ross vešel dovnitř, ale k jejímu překvapení to její otec rozhodně nebyl. Otevřela ústa a zatvářila se zmateně, když poznala Everetta Rosse, jenž se na ni trochu omluvně usmál a přitáhl si k jejímu lůžku židli.

„Dobrý den, Elizabeth. Nejspíš vás překvapilo, že jsem za vámi přišel já a ne váš otec," začal Everett pomalu, jako kdyby byla nejen ochrnutá, ale i dementní. Betty si odfrkla. Těch překvapení bylo za dnešní den nějak moc. „Nejspíš by mě za vámi vůbec nepustili, kdybych neměl stejné příjmení jako vy, takže toho jsem trošičku využil. Ale potřeboval jsem s vámi nutně mluvit. Toho dne jste nebyla jediná, koho napadli. Mezi zraněnými byli i Quentin Beck a i váš otec. Bohužel bylo jeho zranění smrtelné. Přijměte moji upřímnou soustrast," řekl jí a zatvářil se lítostivě, načež jí krátce stiskl paži. Podobně jako sestra ani on nebyl zřejmě příliš empatický, tudíž nedal zděšené Betty čas na to, aby nové informace zpracovala, a pokračoval dál: „Cítil jsem jistou zodpovědnost za to, že to musím být právě já, kdo vás o jeho smrti bude informovat, jelikož jsem se stal jeho nástupcem. Je mi to moc líto, Elizabeth. To s vaším otcem, i s vaším zraněním -"

„Vypadněte," zasípala Betty a vrhla na něj nenávistný pohled. Vypadal zaraženě. „Vypadněte. Proč byste měl cítit lítost, když jste díky jeho smrti dostal jeho místo? Musíte být spíš nadšenej."

Zatvářil se dotčeně. „Tak to mi křivdíte, slečno Rossová." Ah, konečně upustil od toho familiárního oslovení. „Vašeho otce jsem si vážil a rozhodně jsem mu nepřál smrt."

„Vypadněte."

„Myslel jsem, že bychom si ještě mohli promlu-"

„Řekla jsem, abyste vypadnul!" rozkřičela se na něj, a to už tedy vstal a vydal se ke dveřím. Stiskl kliku a ještě se na ni otočil, aby jí popřál brzké uzdravení. To Betty už vytočilo natolik, že popadla sklenici s vodou a mrštila ji po něm. Naštěstí stihl rychle zmizet na chodbě, a tak se sklenice hlasitě rozbila o dveře. „Kreténe!" zařvala ještě Elizabeth, a tehdy konečně propukla v pláč. Ztráta otce, její zranění, vítězství té ruské děvky, to všechno na ni dolehlo.

Chtěla se jí pomstít, tak moc, za tohle všechno, co jí provedla. Vzala jí Bruce, vzala jí otce, a teď jí vzala i schopnost žít normální život. Vzala jí všechno. Tak moc ji nenáviděla. Tohle bylo horší než smrt, a Betty nyní litovala toho, že v sobě Black Widow udržela ten hlad po krvi, po smrti, a nezabila ji. A taky se pojistila, že Betty už ji nikdy nevyhledá. Upoutaná na vozíček a napůl ochrnutá mohla svoji pomstu dovést do konce jen těžko. Nyní proti Black Widow neměla už žádnou šanci. Už neměla nic. Neměla otce, Bruce by ji takhle nechtěl, dokonce i Liv už na ni zanevřela, když se ani neukázala, ani jí neposlala žádný vzkaz.

Elizabeth Rossová zůstala sama. A ta děvka Romanovová dostala všechno, co chtěla. Betty proti ní byla bezmocná jako malý červíček. A nenáviděla to. Nenáviděla, že musí ležet v téhle nemocnici, učit se žít s tak omezujícím hendikepem a smířit se s tím, že prohrála.

Hra byla u konce.