,,Co se děje? Jsi v pohodě, kámo?" zeptal se Ned po odpoledním vyučování Petera u skříněk. Poslední dny mu jeho kamarád připadal duchem nepřítomný, ale dneska už to bylo extrémní. Bál se, že se stalo něco hrozného, ale nechtěl na něj tlačit s tím, aby mu to prozradil. Teď už to ale nevydržel.

,,Ne, nejsem v pohodě," odpověděl mu upřímně Peter, což Neda překvapilo, přestože to čekal. Peter ale byl vždycky člověk, co kolem svých trápení mlžil a snažil se tvářit, že se nic neděje, aby nezatěžoval ostatní. ,,Několik dní mi není dobře a... já nevím, mám hrozně zvláštní pocit. Nepříjemný pocit, že se něco pokazí. Nemůžu si pomoct," přiznal se mu tlumeně a neustále se ohlížel přes rameno. Ned naprosto jasně cítil jeho neklid.

,,Můžu ti nějak pomoct?"

,,Nikomu to neříkej, prosím. Mám pocit, že mi slábnou schopnosti a taky mám starosti o mámu. Sakra, určitě se něco děje. Nede, já se s ní chci sejít a urovnat to, ale bojím se. Nejsem si jistý, jestli je to vážně dobrý nápad. Co mám dělat?" ptal se ho s prosbou v očích. Ned několikrát zamrkal. Jistě, neustále pomáhali jeden druhému, ale tohle bylo opravdu vážné.

,,Měl by ses s ní sejít, potřebuješ ji. Vidím na tobě, že tě to trápí," přemlouval ho Ned. Peter vydechl a na okamžik zavřel oči. Na čele mu vyrašily krůpěje potu. ,,Ten pocit, že se něco děje - to cítíš díky tomu tvému šestému smyslu?"

,,Nevím, tohle je prostě takový instinkt. Jako když - já nevím, špatně se to vysvětluje. Jako když jsi bezbranná kořist a vycítíš na sobě pohled šelmy, která tě pozoruje zpovzdálí a čeká na tu pravou chvíli, než zaútočí," vysvětloval Peter a Ned polkl.

,,Zatraceně! Petere, snad si nemyslíš, že po tobě někdo jde, ne?"

,,Ne, to ne," zamumlal, ale příliš jistě to neznělo. Když vyšli před školu, rychle se rozhlédl po parkovišti, jestli tu někde nečeká Mary. Asi tři dny už jí neodpověděl na žádnou zprávu a netoužil po tom ji vidět. Poslední dobou se stýkali nějak často, a jemu už to rozhodně stačilo. ,,Hele, díky za pomoc, už musím letět. Uvidíme se zítra!" rozloučil se s Nedem a rozeběhl se k černému autu, kde na něj čekal Tony.

,,Ahoj. Jedeme domů, že jo?" zeptal se okamžitě, když otevřel dveře a posadil se na místo spolujezdce. Batoh si hodil k nohám, rychle se připoutal a když zjistil, že Tony ještě ani nenastartoval, zmateně se na něj podíval. Otec ho sledoval s povytaženým obočím. ,,Uhm, tati?"

,,Co se děje? Jsi hrozně rozrušený," pověděl mu a zkoumal jej, jako kdyby byl pod rentgenem. Peter se nervózně ošil.

,,Jsem v pohodě, jen už potřebuju domů. Chci si lehnout." To byla pravda.

,,Už je ti zase špatně, že jo?" povzdechl si Tony a Peter si promnul spánky.

,,Jo, fajn, možná trochu jo. Můžeme už jet, prosím?"

Tony beze slov nastartoval a vyjel z parkoviště. Peterovi hučelo v uších, ale snažil se čímkoliv rozptýlit, takže zíral z okna a počítal auta. Vždycky skončil u čísla deset, protože mu myšlenky začaly utíkat různými směry.

,,Víš, přemýšlel jsem -"

,,Tati, k žádnýmu jinýmu doktorovi nepůjdu. Když ani Bruce -"

,,Ne, tohle nemám na mysli," přerušil ho Tony a získal si tak Peterovu pozornost. ,,Myslel jsem na to, co jsi mi řekl o mámě. Že jsi měl pocit, jako by jí nebylo dobře. Jel jsem ji zkontrolovat."

,,A? Byla v pořádku?"

,,Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, kdyby sis to ověřil sám," řekl Tony, vyhýbaje se tak přímé odpovědi. Bylo na Pepper, jestli mu řekne, že čekala dítě. A sám tím Petera nechtěl zatěžovat, bylo toho na něj hodně. Tony věděl, jaká je to bolest, zjistit, že jste přišli o dítě a nemohli jste tomu nijak zabránit. Sám ji cítil a ani se nechtěl domýšlet, jak moc to musí bolet Pepper. ,,Co ty na to? Říkal jsi mi přece, že se někdy chcete spolu sejít. Tak proč ne teď? Samozřejmě ne hned dnes, ale někdy v brzké době, až ti bude lépe."

,,Taky jsem nad tím přemýšlel," přikývl zamyšleně Peter a Tony na okamžik spustil oči ze silnice, dívaje se na svého syna. Příjemně ho to překvapilo. ,,Asi máš pravdu, měl bych se s ní sejít. Snažil jsem se to všechno potlačovat a zapomenout na ni, ale nešlo to. A čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Je to Pepper. Potřebuju ji."

,,Jo," souhlasil s úsměvem Tony, ,,je to Pepper. Na ni se nedá zapomenout, i kdybys chtěl."

•••

,,Nepanikař."

,,Cože? Ne, já jsem v pohodě, vždyť přece vůbec nepanikařím," hájil se překotně Peter. Koukal do zrcátka a upravoval si rozcuchané vlasy, narovnával si límeček, pořád dokola si uhlazoval košili a kalhoty. Pak nahmatal kapsu. ,,Nemám peněženku. Já zapomněl peněženku!"

,,Klid, tu máš i spolu s telefonem v zadní kapse," odpověděla naprosto klidně Natasha. Peter vydechl a několikrát se poplácal po tvářích.

,,Uklidni se," zašeptal svému odrazu.

,,Petere, podívej se na mě." Poslechl a upřel na ni ty své vyděšené štěněčí oči. ,,Je to jenom večeře. Večeře s Pepper, která tě zbožňuje, a kterou zbožňuješ i ty. O nic nejde, ano?"

,,Jasný. Už je sedm," mrkl se na hodinky. ,,Sakra. Musím jít. Tulipány. Sakra! Nat, my jsme zapomněli na tulipány!"

,,Technicky vzato jsi zapomněl ty, já ne. Jsou na zadní sedačce," odvětila Natasha a neubránila se úsměvu. Peter se pro ně natáhl. ,,Panikaříš úplně stejně jako tvůj táta. Užij si to, zlato."

,,Díky, Nat," zamumlal Peter, zhluboka se nadechl a pak vylezl z auta. Pepper už tam určitě byla a čekala na něj.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Naskytl se mu pohled na spoustu přeplněných stolků a mezi všemi těmi ženami hledal Pepper. Konečně. Seděla tamhle, u okna, neustále si kontrolovala telefon a bubnovala prsty o desku stolu. Zamířil k ní a připomínal si, že nesmí zapomenout dýchat.

Pepper ho spatřila. Oči se jí rozšířily, rty se nepatrně pohnuly, jak vyslovila jeho jméno. Peter ucítil, jak se mu na tváři formuje úsměv. Pepper vyskočila na nohy, Peter jí rychle vyšel vstříc a za chvíli už jeden druhého drželi v objetí a snažili se neplakat, co na tom, že tulipány málem přišly k újmě.

,,Petere..."

,,Mami..."

V ten krátký okamžik už další slova nebyla třeba.