„Je Mary v kanceláři?“ položil Quentin otázku mezi dveřmi. Momentálně neměl času nazbyt, takže jakmile Richard neochotně přikývl, rychlým krokem se rozešel k její kanceláři.

„Co jsem říkala o klepání, než vejdete?“ vyštěkla hned, jak otevřel dveře.

Ztěžka polkl, ale i tak vešel dovnitř. Okamžitě poznal, že nemá dobrou náladu a nechtěl to být právě on, kdo jí tu náladu ještě zhorší. „Máme problém,“ oznámil jí pevným hlasem, když za sebou zavřel dveře.

„K věci, Quentine,“ vyzvala jej otráveně. Nesnášela, když někdo neuměl říkat věci narovinu. Ona byla vědkyně a neměla čas na to, aby někoho poslouchala, jak se snaží vymáčknout.

„Pottsová je těhotná,“ vyhrkl, čímž vyhověl jejímu přání. A taky zastával to, že je to celé jako se strhnutím náplasti. Čím rychleji, tím menší bolest.

„Promiň, co? Asi jsem nerozuměla,“ řekla a tím mu dala šanci znovu si rozmyslet, co jí poví. Jenže on neměl na výběr. Byla to pravda a ona to musela vědět.

„Slyšelas dobře. Dnes mi to řekl Peter.“

„No, tak to by tedy rozhodně nešlo,“ zamumlala si spíše pro sebe, než pro něj. Quentin už ji znal relativně dlouho, takže ani nebyl překvapený, když mohl pomalu vidět šrotující kolečka uvnitř její hlavy, jak usilovně začala přemýšlet. Taky si byl jistý, že je to jen otázkou minut, než přijde s nějakým řešením.

„Rád bych řekl, že vraždy nedělám,“ podotkl dříve, než na něj stihla vyrukovat s tím, že ji má zabít. Samozřejmě by to udělal, ale pokud se tomu mohl vyhnout, byl by radši.

„To je jen jedno z možných řešení, ale nemyslím si, že se k němu chci uchýlit. Aspoň zatím ne. Napadá mě totiž něco mnohem lepšího a pokud se nepletu, jakože pravděpodobně ne, úplně ji to dorazí,“ řekla a začala cosi dělat na počítači.

Quentin ji chvíli jen pozoroval, jestli mu tedy prozradí svůj plán, ale ona spíše vypadala, že zapomněla na jeho přítomnost. „Takže, jaký je tvůj plán?“ zeptal se zvědavě. Věděl, že bude ďábelský a toužil ho znát.

„Vytvořím látku, která okolo plodu vytvoří nepřátelské prostředí. Prakticky jej odříznu od všeho, co potřebuje k vývinu a tím jej zahubím. Neboj se, je to bezbolestné. Tedy samotné usmrcení plodu, samovolný potrat, který bude následovat, už může být dosti bolestivý. Přemýšlej nad tím, Peter se k ní otočil zády a její nenarozené dítě zemře. Co může být pro matku horší?“ vysvětlila svůj plán. Otázka na konci měla být spíše řečnická, ale Quentin se na ni i tak rozhodl odpovědět. Jak jinak taky.

„Ty jako matka to rozhodně musíš vědět,“ ušklíbl se a Mary jej probodla pohledem.

„Krása je v tom, že to budu mít během dneška hotové a zítra už jí to mohu dát.“

„Proč takové věci vůbec víš?“ optal se. Chápal, že byla vědkyně, ale on sám taky neznal úplně všechno, co se technologií týkalo.

„Biochemie je můj obor. Tohle je doslova ta nejjednodušší věc, která může existovat,“ odpověděla skoro až pohrdavým tónem. Někdy si jeho chytrostí nebyla úplně jistá, ale dodával jí informace potřebné k jejímu úspěchu, takže si nemohla stěžovat.

„Jak se k ní chceš dostat? Pozná tě i na míle daleko,“ řekl a ona se opět zarazila nad jeho inteligencí. Lidi z oboru výpočetní techniky někdy opravdu otupěli na všechno, co nebyla technika.

„Podívej se, v jaké době žijeme. Stačí paruka, kontaktní čočky a jsem úplně jiná osoba. Klidně bych se mohla převléct i za chlapa.“

„Hm, fajn. Dejme tomu, že ti to vyjde... co potom? Peter říkal, že zrušil vaši poslední schůzku, takže předpokládám, že jsi mu to sérum ještě nezačala podávat.“

„To je opravdu nemilé, ale dnes se s ním domluvím na další schůzce. Už takhle je špatné, že mu ho musím dát několikrát, aby to zabralo. A teď mě nech laskavě pracovat,“ řekla tónem, kterým mu jasně dala najevo, že jejich konverzace je u konce.

•••

Pepper s poděkováním převzala kelímek kávy od slečny za pultem a otočila se na odchod. Jenže hned, jak to udělala, do někoho vrazila a její bílá halenka se nasákla horkou tekutinou.

„Panebože! Hrozně moc se vám omlouvám!“ vyjekla zděšeně blonďatá slečna, která z pultu pobrala hrst ubrousků a začala jí čistit halenku.

„Nic se neděje. Byla to jen nehoda, to se může stát každému,“ odvětila příjemně a sklopila pohled, aby se podívala, kolik škody bylo napácháno. Halenka už to má za sebou, to bylo jisté.

„Ale vaše krásná košile je zničená a k tomu jste bez kávy. Dovolte mi vám to aspoň nějak vynahradit,“ prosila slečna, ale Pepper zakroutila hlavou.

„To opravdu nebude třeba.“

„Prosím, trvám na tom! Co kdybyste to zkusila jít namočit na záchodky a já vám zatím koupím novou kávu,“ navrhla slečna s nervózním úsměvem.

„Když jinak nedáte,“ souhlasila s povzdechnutím. Nezlobila se, ale nechtěla, aby se slečna trápila takovou malicherností, tak jí vyhověla a odebrala se na záchodky. Možná by ten hnědý flek mohla alespoň trochu zesvětlit, než dorazí do práce, kde naštěstí měla náhradní oblečení, kdyby tam náhodou zase usnula. Bude se to ale hodit i v tomhle případě.

Mary počkala, až jí zmizí z dohledu, a poté rychle objednala kávu. Zaslechla její předchozí objednávku a jednalo se jen o bezkofeinové lungo, takže bylo v okamžiku hotové, což se jí velmi hodilo. Zaplatila a i s kelímkem se přesunula ke stolku s cukrem, mlékem a dalšími věcmi, které si lidé mohli dát do kávy. Letmým pohledem zkontrolovala, že Pepper ještě nejde, a pak rychlým pohybem ruky vylila obsah ampulky do černé tekutiny. Dřevěným míchátkem to trošku zamíchala a poté kelímek spokojeně přikryla víčkem. Jednoduší už to ani být nemohlo.

„No, je to sice pořád dost vidět, ale rozhodně je to lepší,“ ozvala se za jejími zády Pepper.

„Ještě jednou se moc omlouvám,“ řekla a podala jí kelímek.

„Opravdu se nic nestalo. Děkuji za kávu a přeji vám hezký den,“ rozloučila se a opustila kavárnu.

„Můj den rozhodně pěkný bude, ale ten váš už tolik ne, slečno Pottsová,“ ušklíbla se pro sebe. Dnes sice nic nepocítí, ale je to den, kdy její dítě začalo umírat. Věděla to tedy jen ona, ale to jí stačilo.