Bylo zvláštní a příjemně známé sedět zase ve své kanceláři. Když se pokusila všechny události za poslední týdny vytěsnit, skoro jí připadalo, jako kdyby se nic nezměnilo; jako kdyby zkrátka probíhal její běžný pracovní den a ona se měla k večeru vrátit domů k Peterovi a Tonymu. Jenže teď se bude vracet do bytu, jenž domovem nazývat nedokázala, protože tam nebyli oni dva. A bez nich tam bylo nepříjemné prázdno a ohlušující ticho.

Na stole jí ležela malá bílá obálka, na níž bylo napsáno její jméno. Posadila se za stůl a nejprve se pečlivě rozhlédla. Fotografie byly na stejném místě. Pousmála se. Tohle jí chybělo, ačkoliv ji příšerně bolelo dívat se na jejich šťastné tváře, jež byly navěky zachyceny na každé jednotlivé fotografii. Jako ujištění, že to všechno nebyl jen nádherný sen.

Když se dostatečně vynadívala, hmátla po bílé obálce, kterou s jistou nedůvěrou otevřela. Čekal tam na ni krátký vzkaz a fotka spícího Petera, jak leží zachumlaný pod dekou na pohovce v obýváku. Při pohledu na tu jeho nevinnou tvář se jí sevřelo srdce a pocítila neuvěřitelnou touhu toho malého bezbranného chlapce obejmout. I když, povzdechla si, on už tak malý a bezbranný není. Už ji nepotřebuje.

Fotku opatrně odložila stranou a třesoucími se prsty přeložený papír otevřela. Vzkaz od Tonyho. Jeho písmo by poznala vždy a všude.

Má drahá slečno Pottsová,
pokud čtete tyto řádky, nejspíš jsem měl jako vždycky pravdu a vy jste se vrátila. Pokud ne, budu muset vymyslet něco jiného. Sakra.
S nesmírnou radostí Vás tu vítám zpátky. Pro rozjasnění Vašeho dne přikládám fotografii našeho neuvěřitelně roztomilého a hodného syna - tedy, takový je, když spí. (Ano, zjistil jsem, že ti poslal fotku, kde spím JÁ, takže mu to oplácím.)
Doufám, že Vám na tváři vykouzlila úsměv, protože když se usmíváte, jste ještě krásnější než obvykle. Snad Vás tyto řádky potěšily a také trochu obměkčily, protože bych Vás velmi rád pozval na večeři. Že mi nedáte košem?
S láskou,
Vám oddaný TS

Pepper si nemohla pomoci. Při čtení se skutečně široce usmívala a neměla daleko do pláče. Když dospěla na konec, ucítila, jak ji v očích štípají slzy. Hmátla po kapesníčku a otřela si je právě včas, protože se otevřely dveře a dovnitř nakráčel Anthony Stark. Když tu spatřil Pepper, rozzářil se.

„Neumíte klepat, pane Starku?" otázala se místo pozdravu a tvář vyhladila do přísné masky. Tony se zarazil a pečlivě si ji prohlédl. Koutky rtů mu zaškubaly.

„Takže už jsme zase u příjmení? Aha, já s tím vlastně začal," vzpomněl si a Pepper se musela držet, aby se neuchechtla. Jak moc jí tohle chybělo! Ale teď pro ni bude všechno ještě těžší. Mít oba dva tak blízko a zároveň tak daleko...

„Potřebuješ něco, nebo jsi mi přišel jen popřát hodně štěstí? Jsem si jistá, že tu na mě čeká pěkná spousta práce a nerada bych tu nad tím seděla do půlnoci," prohlásila Pepper a tázavě se na Tonyho podívala. Jen ji pozoroval, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. Povzdechla si a vstala, aby mohla ze skříně vytáhnout šanony, ale Tony ji chytil za ruku. Pohlédla do jeho nadějeplných očí a srdce se jí sevřelo.

„Potřebuju tebe," odpověděl jí šeptem a přitáhl si ji k sobě blíž. Nevzpírala se; nejspíš by se o to nepokusila, ani kdyby chtěla. Jeho blízkost a opojná vůně ji dostávala do kolen a ona si začala uvědomovat, že ztrácí dech. Připadalo jí to stejné jako tehdy, když spolu začali chodit, a každý dotek, pohled či úsměv ji naprosto zbavil schopnosti mluvit.

A já potřebuji tebe, chtěla mu odpovědět, ale něco jí to nedovolilo. Něco jménem Mary. Zavřela proto raději oči a vzápětí ucítila, jak se Tony opřel čelem o to její a políbil ji do koutku úst.

„Být bez tebe je utrpení, Pep. A vědět, že jsi tady, a nemoci se tě dotknout, je ještě horší. Prosím. Pojď se mnou na večeři," požádal ji a něžně přitiskl své rty na ty její. Neodolala mu a skoro okamžitě mu vyšla vstříc. Bříšky prstů mu hladila neoholenou tvář a on si ji přitiskl k sobě ještě pevněji. Pepper z očí vytryskly slzy a když potichu vzlykla, Tony se poplašeně odtáhl. „Pep! Udělal jsem něco špatně?"

„N-ne," zašeptala skoro neslyšně. „To já. Já to nedokážu, Tony."

„Co nedokážeš, miláčku?" zeptal se něžně a přitáhl si ji k sobě do objetí. Pepper se o něj vděčně opřela a zhluboka se nadechla jeho vůně, která ji vždycky dokázala uklidnit.

„Je to všechno strašně těžké."

•••

„Tak jak proběhl rodinný oběd?" ušklíbl se Quentin a Mary se začínala v duchu ptát sama sebe, proč se s tímhle chlapem ještě baví.

„Vlastně to byla docela nuda. Peter řekl asi tak deset vět, takže nechápu, proč mi vůbec volal, když mě ani očividně nechtěl vidět."

„Tíží ho svědomí. Má pocit, že se ti musí odvděčit, nebo tak něco, když jsi zachránila Romanovovou," podotkl Beck a ona musela uznat, že má nejspíš pravdu. „Alespoň to byl on, kdo udělal první krok, ne?"

„Ano, ale nechci na něj tlačit. Je plachý jako malý koloušek. Jeden špatný krok a s celým plánem se mohu rozloučit," povzdechla si a promnula si spánky. Vyčerpávalo ji to. Ale musela být trpělivá. Pak dostane vytouženou odměnu.

„Pottsová je zřejmě zpátky."

Mary se zamračila. „Ano."

„Budeš s tím něco dělat?"

„Samozřejmě, že nebudu přihlížet tomu, jak se mezi ně zase vtírá. Ne, když jsem došla už tak daleko. Jsem si jistá, že je ještě trochu na pochybách, takže musím vymyslet další krok. Ale docela mě překvapila. Vrátila se zpět celkem brzy."

Quentin se uchechtl. „Konečně sis našla nějakou pořádnou soupeřku, co?"

Mary se ďábelsky usmála. „Pepper je žena, co nemá v povaze se jen tak vzdávat. I když ztratí naději, i když je na dně a i když už přestala věřit, vždycky najde sílu vstát a bojovat. Ji si hodlám vychutnat..."