Peter hleděl na hrnek, který držel v ruce, a snažil se přitom nepanikařit. On ho totiž ve skutečnosti úplně nedržel. Ne, ve skutečnosti měl ten hrnek nějakým záhadným způsobem přilepený k dlani. Chtěl se jen napít a ono tohle!

„Uhm, mami? Mohla bys si, prosím, vzít ten hrnek?“ zeptal se relativně klidným hlasem a natáhl k ní ruku s hrnkem. Pepper se na něj podívala s otázkou v očích, ale i tak se chytla hrnku, se kterým to ale vůbec nehnulo.

„Zlato, musíš ten hrnek pustit, jestli chceš, abych si ho vzala,“ řekla mu a Peter teď opravdu začal panikařit.

„Ale já ho nedržím!“ vyjekl.

„Co tím jako myslíš, že ho nedržíš?“ zeptala se nechápavě Pepper a až teď si pořádně prohlédla hrnek, který její syn opravdu nedržel.

„Jsem rozbitej,“ zamumlal strachy bez sebe a Pepper píchlo u srdce. Proč musela její rodina pořád tolik trpět?

„Tohle neříkej, proč bys byl rozbitej? To přece není pravda,“ řekla láskyplně a i nadále se snažila oddělit hrnek od jeho ruky.

„Jsem rozbitej. Mám v sobě pitomý mutagenní enzymy,“ panikařil dál a v očích se mu hromadily slzy.

„Tony!“ křikla na svého přítele. Peter měl panický záchvat a z toho jej vždy uměl nejlépe dostat Tony.

„Co je? Co se děje?“ vyhrkl hned jak doběhl do kuchyně.

„Peter má panický záchvat,“ odpověděla a ustoupila stranou, aby dala svým chlapcům prostor.

Bylo to až, když se Peter uklidnil, když si uvědomila, že v ruce držela hrnek, který především tuto situaci způsobil.

•••

Po debaklu s hrníčkem se jeho rodiče rozhodli, že bude lepší, když zůstane pár dní doma. Aspoň do doby, dokud nezjistí, co všechno je s ním jinak. Peter z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Cítil se hrozně.

Snažil se rozptýlit filmovým maratonem jeho milovaného Star Wars, ale televize byla tak hrozně hlučná. Nezáleželo na tom, jak moc ji zeslabil. Pořád to bylo příliš hlasité a jeho uši z toho bolely. Snižoval hlasitost tak dlouho, až došel na nulu. Otrávený situací vypnul televizi a sáhl po knize. Jenže, když jej neotravoval zvuk, prozměnu jej začalo otravovat světlo. Vztekle proto zavřel knihu a zabořil hlavu do gauče.

Snažil se vzpomenout, co se na té exkurzi stalo, že se z něj stalo tohle. Problém s hlukem se vrátil, ale tentokrát to bylo horší. V uších mu šumělo. A pak se začaly ozývat rytmické rány.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

„Jak ti je, mladej?“

„Ach bože. Proč tak ječíš?“ zeptal se svého otce, který se k němu připojil na gauči. Hlavu ovšem nezvedl, protože světlo jej stále příliš obtěžovalo.

„Ale já jsem vůbec nekřičel. Jsi v pořádku?“ optal se starostlivě a sáhl mu na rameno, což pro něj byla poslední kapka. Jindy tolik uklidňující gesto pro něj bylo naprosto nesnesitelné.

„Myslím, že moje smysly se právě vyšvihly tak na jedenáct. Všeho je příliš,“ snažil se vysvětlit. Proč se tohle muselo dít zrovna jemu?

•••

„Jak mu je?“ zeptala se Pepper starostlivě, když se Tony vrátil z Peterova pokoje. Volal jí do práce a popsal jí, co se stalo. Pepper ihned zrušila nastávající schůzku a vrátila se domů. Nemohla pracovat, když jejich chlapeček tolik trpěl.

„Už asi dvě hodiny spí, takže doufejme, že lépe,“ povzdechl si Tony a lípl jí pusu na tvář, než se rozešel ke kávovaru.

„Takže co? Jeho smysly jsou vylepšené?“ vyzvídala. Nebyla žádný génius, ale potřebovala vědět, co se s jejich synem dělo.

„Zřejmě. Tohle je šílené, Pep. Stále jej před sebou vidím, jak leží na gauči v bolestech a já nejsem schopen nic udělat. Tohle v příručkách o výchově nepsali!“

„Popereme se s tím, Tony. Tak jako vždycky.“

„Kdy bude večeře? Něco bych snědl,“ promluvil Peter, který se náhle objevil v kuchyni.

„Jsou tři odpoledne,“ odpověděl skepticky Tony a snažil se při tom nemluvit příliš nahlas.

„Vezmu si aspoň nějakou svačinu. Ahoj, mami, co děláš doma tak brzy?“ zeptal se a otevřel ledničku, aby se podíval, co dobrého měl k dispozici.

„Tony mi volal a řekl mi, co se stalo. Zlato, jsi v pořádku?“

„Bylo to hrozný, ale teď mi je fajn. Jen jsem trošičku hladový,“ řekl a vytáhl z ledničky jogurt.

Pepper s Tonym na to nic neřekli a jen si vyměnili ustarané pohledy. A pak hodinu pozorovali jejich syna, jak vymetá kuchyň a sní všechno, co mu přijde pod ruku.

•••

Peter si házel míčkem o stěnu. Být doma byla vážně nuda. Chyběl mu Ned. A vlastně mu i chyběla škola. Snažil se promluvit s rodiči, ale ti byli neoblomní a stále jej nechtěli pustit zpátky. Ale jemu už vážně bylo fajn!

„Blbej míček,“ zamumlal si pod nosem, když hodil míček větší silou a ten se tak i s větší energií odrazil od zdi a trefil ho přímo do čela. Peter si naštvaně promnul místo úderu. Určitě tam bude mít modřinu. To tak ještě potřeboval.

Vztekle hodil míček na stěnu, ale tentokrát se k němu nevrátil. Peter párkrát zamrkal, aby se přesvědčil, že to co vidí, se mu jenom nezdá.

„Tati! Můžeš na moment?“ zavolal na svého otce, který v kuchyni připravoval večeři.

„Jsi v pohodě? Co se děje?“ spustil hned starostlivě Tony, když za ním došel do obýváku.

„Já jsem v pohodě, ale naše zeď úplně není,“ odpověděl a ukázal na místo, kde byl ve zdi vražený míček.

„Co to sakra je?“

„Házel jsem si o stěnu, a pak mě ten míček trefil a já se naštval. Hodil jsem ho na stěnu s větší silou a tohle se stalo,“ vysvětlil a Tony těkal pohledem mezi míčkem ve zdi a svým synem. Každý den se bál, s čím novým Peter přijde, ale tohle opravdu nečekal.

„Tu stěnu opravíš,“ řekl jen a vrátil se zpátky do kuchyně. Věděl, že si Peter nepřeje, aby se z toho dělalo velké haló, ale ksakru... Jak měl Tony zůstat v klidu?

•••

Peter nervózně přecházel po obýváku sem a tam. Sjednotil všechny události posledních dnů a přišel k závěru, že měl: extra velkou sílu, vylepšené smysly, rychle se hojil a navíc měl něco jako šestý smysl. A po tomhle závěru se rozhodl, že chce být jako jeho táta a jít ven pomáhat lidem. Chystal se to oznámit rodičům, a proto dělal kolečka po obýváku. Potřeboval nějak uklidnit nervy.

„PETERE! Co to má zatraceně znamenat?!“ vykřikl Tony, když s Pepper vešli do obýváku a našli jejich syna chodit po stropě.

Peter jim věnoval pohled a zamračil se, když je uviděl vzhůru nohama. „Proč jste obráceně?“

„Myslím, že lepší otázka je, co děláš na stropě. Můžeš, prosím, slézt dolů dříve, než jeden z nás dostane infarkt?“ zeptala se Pepper a Peter se zmateně rozhlédl kolem sebe. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si nevšiml, že je na stropě. No vida, další superschopnost, která se mu bude hodit při boji se zločinem.

„Jistě,“ zamumlal a seskočil na zem.

„Chtěl jsi nám něco říct, nebo nás jen vyděsit k smrti?“ optal se jeho otec, když místnost na chvíli ulehla do ticha.

„Ano, chtěl jsem s vámi mluvit. Jak víte, mám teď upravenou DNA a nemyslím si, že můžu jen tak sedět doma, když mohu světu přispět mnohem více tam venku,“ řekl tichým hlasem. Věděl, že to nejspíš nebude probíhat hladce, ale jejich rodina byla Avengers! Mohli by být shovívaví, ne?

„Doufám, že tím nenavrhuješ to, co si myslím,“ řekla nebezpečně klidně Pepper.

„Počkej, promluvme si o tom,“ zamumlal Tony, který se ještě úplně tak nechytal.

„Chci být jako ty, tati,“ oznámil jim na rovinu.

„Rozhodně ne,“ zamítla Pepper.

„Ale, mami! Já to-“

„O tomhle diskutovat nebudeme.“

„Tati, řekni něco!“ obrátil se na svého otce. Tony nechtěl být mezi nimi, ale jak se zdálo, už bylo pozdě.

„Myslím, že je příliš brzy na to řešit tyhle věci,“ řekl nakonec. Peterův nápad se mu nelíbil ani trochu, ale jak mu mohl říct ne, když všichni kolem něj superhrdinství dělali?

„Nebudeme to řešit vůbec. Už nikdy o tom nechci slyšet, jasné?“ informovala je rázně Pepper a zanechala je v obýváku osamotě. Její syn se rozhodně nebude vystavovat nebezpečí. Stačilo, že to dělal jeho otec.

•••

Děkujeme vám moc za tak krásné ohlasy, za víc jak 3K přečtení a 700 hlasů! Jste skvělí!😻