Teď vám něco řeknu. Když hbomberguy vydal na Youtube video o plagiátorství, okamžitě jsem si ho pustila, protože plagiátorství na osobní úrovni nenávidím - to se vám tak stane, když se někdo dopustí plagiátorství na vašem díle, ale o tom až později. Tak jsem si řekla, že to je znamení, že bych měla opravit a znovu vydat kapitolu o plagiátorství v týhle knize. Jenže žádná taková kapitola tady doteď nebyla. Z toho jsem byla reálně v šoku, protože jsem si fakt byla jistá, že jsem něco takovýho vydala, ale asi jsem o tom fakt jenom mluvila v nějakým cold openu nebo ve vzahu s něčím jiným. Takže to pojďme napravit teď.

Pro začátek bychom si měli objasnit co je a není plagiátorství. Cambridge Dictionary popisuje plagiátorství jako použití nápadů či díla někoho jiného a předstírání, že to pochází od nás samých. Docela jasná a jednoduchá definice, ne? No, asi ne, protože někdo vidí plagiátorství i tam, kde není. Pojďme se podívat třeba na Pýchu a předsudek od Jane Austen - ikonická kniha, která inspirovala spoustu ikonických filmů, seriálů a jiných knih, a vychází z motivů hry Mnoho povyku pro nic od Williama Shakespeara. Zjednodušeně, v obou dílech jsou dva lidi, co se na začátku nemůžou vystát, ale jejich kámoši se dají dohromady, naše dvě hlavní postavy spolu pak začnou trávit víc času a pak spolu i skončí. Spousta lidí, kterým jsem tohle někdy řekla, na to zareagovala ve stylu: "No teda, plagiátorství!" Jenže tohle plagiátorství není. Mnoho povyku pro nic bylo pro Pýchu a předsudek maximálně tak inspirací, což jako. To se běžně děje, že se podíváme na jednu věc, v našem mozku se spojí drátky, a nás napadne druhá věc. Můžeme na těchhle dvou dílech srovnávat spoustu věcí, ať už přímo dějovou linku nebo charakteristiku postav nebo i jejich repliky, a zjistíme, že plagiátorství to fakt není, že je to jenom inspirace. Stejně, jako třeba Deník Bridget Jonesové je zase inspirován Pýchou a předsudkem, a opět to není plagiátorství, protože Lizzie Bennet fakt nezatknou na cestě z dovolené, když u ní najdou drogy. TL;DR - když se něčím inspirujete, je to úplně v pohodě a plagiátorství to není.

Zároveň se vám může stát, že se někde inspirujete podvědomě. Třeba někde v autobuse zaslechnete, jak někdo říká nějakou vtipnou hlášku, o dva roky později to ve vašem mozku zase vyplave, ale protože vy už nevíte, odkud se to vzalo, nejspíš to budete považovat za něco z vaší hlavy, a začnete to normálně používat. Nebo se může stát, že vymyslíte tu úplně samou věc, jako někdo jiný, nezávisle na sobě. Třeba jeden můj kamarád si jako dítě vymyslel fiktivní historickou osobnost - hrozně cool hudební skladatel, co hrál na všechny nástroje ever, všechno uměl, prostě takovej renesanční člověk, a vymyslel hrozně moc konceptů, co dneska používáme. No a pak tenhle kamarád zjistil, že existuje Jára Cimrman, a myslel, že bude brečet. Takový věci se prostě dějou protože naše mozky jsou divný a žádnej nápad není stoprocentně originální. Takže pro objasnění, a pro váš morální klid, pokud se vám něco takovýho někdy stalo, taky nejste plagiátor.

Když se znovu chytneme té definice od Cambridge Dictionary, k plagiátorství je tam nutný ten úmysl. Čili třeba kdybyste přečetli Pýchu a předsudek a pak řekli, že píšete úplně nový, originální příběh, kde *vložte kompletní děj Pýchy a předsudku, včetně replik*. Vlastně ani nemusíte úmyslně použít celý ten děj - plagiátor jste i pokud dáte do svého příběhu kapitolu, která je v podstatě přepis kapitoly z Pýchy a předsudku. Nebo pokud do svého díla dáte vyloženě repliky z jiného díla a neřeknete, že ta postava někoho cituje. Pamatujete třeba, jak jsem rozebírala nějakou z těch slavnejch Harry Potter fanfikcí, a někdo z postav tam měl hrozně dojemnou scénu, kde někomu vyznával lásku, ale já jsem poznala, že to je vyloženě přepis scény z Madagaskaru 2? Naproti tomu třeba ve filmu Not Another Teen Movie je velmi podobná scéna, kdy hlavní týpek vyznává lásku hlavní týpce, ale je to jenom přeříkání proslovu z romantického filmu, který ona viděla, takže mu na to řekne něco jako: "Děláš si srandu? To je proslov z She's All That." Což je jednak docela vtipný, a jednak je to uvádění zdrojů.

A všímáte si, jak jsem tu už několikrát zdůraznila, že nějakou informaci mám z Cambridge Dictionary? To je vždycky důležitý zmínit, pokud píšete non-fiction, což na Wattpadu bývají příručky, návody, zajímavosti (Kde jsem se s uvedením zdoje nesetkala opravdu ani jednou, ale stejně všichni víme, že to ti lidi berou z ČSFD.), a tak podobně. Samozřejmě, ne všechno se dá takhle uvést, nemusíte říkat, že něco víte od svojí matikářky ze čtvrtý třídy, a často si ani nepamatujeme, odkud věci máme, ale tady mluvím hlavně o případech lidí, co si přečetli dva články na internetu o radách Stephena Kinga, jak psát, kvůli tomu si založí wattpadovou příručku, a pak ty dva články ani neuvedou jako zdroj. Nebo třeba když píšete takovou jako knihu s esejemi a hrozně se vám líbí, jak někdo jinej v jejich knize s esejemi mluví o nějakým tématu, a fakt tam chcete nějakou tu větu použít, měli byste udělat aspoň takový jako: "Jak říká HermioneWeasley03 ve třicáté kapitole svého díla časté věci na wattpadu..." A jestli máte fakt dobrou paměť, možná už tušíte, kam tímhle mířím.

Ano, tahleta podělaná pseudo-kniha byla taky obětí plagiátorství. A sice ji nepovažuju za svůj magnum opus, ale sakra, když se stanete obětí plagiátorství, je to úplně speciální typ bolesti. Abych parafrázovala to hbomberguy video, které vám pro referenci házím na konec kapitoly, bolí to nejen proto, že jste si s něčím dali práci a teď si to někdo jiný vzal a profituje z toho místo vás, ale ještě k tomu vám ten zloděj naznačuje, že jste nižší forma existence, pro kterou je ten váš vlastní nápad až moc dobrej. Už to jsou asi dva roky, a tomu člověku v té době mohlo být (dle mých neodborných odhadů) třeba šestnáct a nejspíš si neuvedomoval, jak špatný jeho akce byly, ale pro mě to byla nepříjemná zkušenost a nemělo by se to dít. Takže teď přichází ten storytime.

Na úvodní stránce Wattpadu jsem našla takovou knížku stěžující si na Wattpad, a to mě přirozeně zajímalo. Zároveň to bylo čerstvě po tom, co jsem vydala jednu kapitolu, která pro mě byla emočně náročnější, protože jsem se v ní věnovala tématu, které mi je hodně blízké, a patří k těm těžším, a byla jsem hrozně ráda, že ta kapitola měla spoustu pozitivních ohlasů. Měla jsem pocit, že se moje práce vyplatila. Vyplatilo se, že jsem fakt šla do sebe, zamyslela se nad některými z mých nejhorších zkušeností, a co nejlépe je zformulovala, aby to bylo pro širší publikum pochopitelné. Tak si hezky otevřu tu názorovou knihu, a hele, ona je v ní část na podobné téma, na jaké jsem já psala tu emočně náročnou kapitolu. Pěkně jsem si tam tu Pandořinu skříňku rozklikla, a nestačila jsem se divit.

Dokud jsem si myslela, že je stejný jenom to téma, tak všechno v pohodě, už jsme si říkali, co plagiátorství není, a nikdo nemá autorský práva na diskusi témat. Docela mě ale zaskočilo, když jsem si všimla, že v téhle knize jsou použity stejné příklady, jaké jsem použila já. Což ale nemusí nutně nic znamenat, ty příklady jsem přece jenom použila proto, že je lidi tak nějak znají. Moje červená kontrolka, že je něco špatně, se ale spustila, když jsem si všimla, že tam jsou i podezřele povědomé věty. Jo, fakt tam byly věty, které jsem tady v téhle pseudo-knize napsala já, myslím, že tam byl i ukradený vtip, což je u mě speciálně velký no-no, jenom v nich sem tam bylo pozměněné slovíčko, aby se neřeklo. A když jsem se podívala, kdo byl autorem tý částečně kradený kapitoly, pochopila jsem, jak se asi cítil Caesar, když ho vraždili v senátu, protože jsem to uživatelský jméno a profilovku poznala. Tenhle člověk mi u tý kapitoly, ze který později vzal moje slova, nechal hlas a komentář.

Po několika dnech uvažování, co s tím mám dělat (a poté, co jste mi v komentářích správně poradili, že to nemám nechat plavat), jsem té osobě napsala do DMs a slušně poprosila, jestli mě buď nemůže u dané kapitoly kreditovat, nebo nemůže alespoň pozměnit obsah a formulace tak, aby to nebyla jenom recyklace mých slov - to by bylo jedině etické. Ten člověk řekl, že teda jo, že mě kredituje, tak jsem se zaradovala a trpělivě čekala, až mi přijde upozornění, že jsem v té knize byla označena. Jenže ono už asi týden nepřicházelo, což mi opět přišlo trochu shady. Ale protože jsem nechtěla působit jako největší šikanátor a zase té osobě psát, jako první jsem zase zkontrolovala tu kapitolu v té knize, jestli se v ní něco nezměnilo. A opravdu změnilo, ten kredit tam fakt byl. Kinda sorta. Přibyla tam nová věta ve smyslu: "No, k napsání týhle kapitoly mě trochu dovedla kapitola v knize od autorky Mia Wesley nebo tak nějak, idk jak se to píše." Což teda, označit člověka na Wattpadu je ta nejjednodušší věc ever, a zkontrolovat spelling jména někoho, s kým jste si i psali v DMs, není o nic těžší, než přepsat jejich text k sobě do knihy, ale já si řekla: "Ok."

Nechala jsem celou věc být, protože mi stačilo, že autor přiznal, že to všechno nepřichází přímo od něj, a už jsem nechtěla dál hrotit. Ale v retrospektivě si myslím, že jsem si s tím vystačit neměla, protože fakt není v pohodě, když si někdo takhle přivlastní vaše myšlenky. Ono by to vlastně možná bylo i na nahlášení. Teď tu fakt nikoho nechci stíhat a vypisovat odměnu za jejich hlavu přinesenou v tašce, speciálně, když se to stalo tak dávno, ale přišlo mi důležitý to s vámi celý sdílet. Všechny vás tu prosím, pokud se někdo dopustí plagiátorství na vašem díle, nenechte to plavat. V nejhorších případech fakt i nahlašujte, protože tohle prostě není etický, vaše slova by vám nikdo krást neměl, a jako lidé, co něco tvoří, bychom si správě měli pomáhat, a ne si takhle házet klacky pod nohy.

Jo, a pokud máte ještě tak čtyři hodiny času, tady je to hbomberguy video, které mě inspirovalo k tomu celou tuhle kapitolu napsat, a je fakt excelentní:

https://youtu.be/yDp3cB5fHXQ

Peace out,

Mia