Dnešní cold open je, že pokud je vaše oblíbená barva modrá, je to šíleně basic.

Rozbor v tomhle stylu jsem ještě nedělala, ale prostě všechno musí jednou přijít. A jen tak pro jistotu, abych se nedostala do nějakých problémů, používání výňatků z děl v rámci kritiky je v souladu se zákonem: Autorský zákon - č. 121/2000 Sb. § 31 odst. b, Copyright Act of Canada s.29.1. Navíc, tohle je kritický a naučný "článek", což je v pořádku podle Copyright Act 1976.

Rainbow Suicides je antologie od autorky katbarsblog, která vznikla už před pár lety a získala si celkem velkou popularitu. A já se ani nedivím, protože krátké příběhy probírající mentální zdraví? Sign me up. Konkrétně jde o knihy s názvy Red Roxanne, Orange Lisa, Yellow Penny, Green Rachel, Blue Laura, Purple Jane a Pink Channary. Když jsem je četla před těmi pár lety, naprosto jsem si je zamilovala. A když jsem nedávno dělala takovou čistku ve svých seznamech čtení, narazila jsem na ně znovu, a řekla jsem si, že bych si je mohla přečíst znovu, protože nostalgie.

Z dnešního pohledu mi to přišlo jako naprostá pohroma. O mentálním zdraví toho vím mnohem víc, jednak protože jsem ve škole absolvovala základy psychologie, a jednak jsem já sama člověk, kterýmu takzvaně straší ve věži, a spousta mých blízkých je na tom podobně. Jako chápu, že to autorka napsala před několika lety, a před několika lety jsme všichni dělali zajímavý věci, ale zrovna takováhle chyba může spoustě lidí hodně uškodit, protože to občas zasazuje dost blbý stereotypy o lidech s mentálními poruchami, kteří to v realitě už tak nemají jednoduché. Navíc, tahle série je bohužel napsaná poměrně exploitativním způsobem. Na mentální poruchy a postavy, které je zažívají, není pohlíženo jako na lidi, kteří si zaslouží empatii a pomoc, ale jako na nějakou divnou věc, kterou si teď dáme do Petriho misky pod mikroskop a pak si společně sedneme do kroužku a pobavíme se o tom, jak tu divnou věc litujeme nebo jak je to, co jsme viděli, šokující. To fakt není dobře.

(A jedna další věc, co mě trochu štve, je, že po první knize autorka přestala dodržovat to, že jména postav začínají na stejné písmeno, jako ta barva. Jakože... Orange Olivia, Yellow Yasmin, Green Grace, Blue Bonnie, Purple Penny, Pink Piper. Co je na tom tak těžkýho?)

Než si to tu všechno rozebereme postupně, moje rada na úvod je, že pokud chcete psát knihu o mentálních problémech, ale sami s nimi nemáte zkušenosti, zkuste si promluvit s někým, kdo ty osobní zkušenosti má, a ještě k tomu si ty věci zkuste sami nastudovat, jednak z akademického hlediska, abyste měli aspoň hrubý přehled, a jednak si myslím, že nikdy není na škodu si přečíst jinou beletrii, životopis, nebo i populárně naučnou knihu na téma, o kterém chcete psát, ideálně od někoho, kdo fakt ví, o čem píše. Já můžu vřele doporučit třeba I'm Glad My Mom Died (Jsem ráda, že moje máma zemřela) od Jenette McCurdy, která se mimo jiné zabývá OCD, anorexií a bulimií, Turtles All The Way Down (Jedna želva za druhou) od Johna Greena, což se zabývá OCD, a jako honourable mention Maybe You Should Talk To Someone (Měla by sis s někým promluvit) od Lori Gottlieb, která se zabývá psychoterapií z pohledu terapeuta i klienta.

Ještě bych ráda dodala, že některé věci v téhle kapitole píšu na základě obecnějšch fakt nebo mých osobních zkušeností, ale to, jak různí lidé zažívají mentální problémy, je poměrně individuální, a každý to má trochu jinak. A pokud máte pocit, že právě nejste v rozpoložení na to, abyste četli o špatném mentálním zdraví a sebepoškozování, kapitolu radši přeskočte.

RED ROXANNE

Roxanne se řezala. Největší problém s touhle knihou podle mě je, že se čtenář nikdy pořádně nedozví, proč se vlastně řezala. Což je špatně, protože samotné sebepoškozování není mentální porucha, ale je to možný následek několika různých mentálních poruch, například deprese. Copak byste napsali, že je naprosto strašný, jak nějaká postava pořád smrká, a že to není zdravý, a že bude mít odřený nos, jestli nepřestane, aniž byste řešili, že to dělá proto, že má rýmu? Takový přístup má Red Roxanne k sebepoškozování.

Další věc je, že podle mých zkušeností se k sebepoškozování uchylují především lidé, kteří jsou na tom emočně opravdu hodně špatně. Tím nechci v žádným případě říct, že třeba když jste smutní, protože jste jednou ve škole dostali blbou známku, tak to není validní. Je to velmi validní, ale lidská kůže má několik vrstev a dostat se přes všechny z nich není jen tak, takže ve spoustě situací je pravděpodobné, že v člověku zůstane nějaký ten zbytek pudu sebezáchovy a nedokáže se říznout až do krve. Problém s Roxanne je, že v textu není řečeno ani naznačeno že by za jejím sebepoškozováním bylo něco víc (Což ale v realitě bývá.), takže to na mě jako na čtenáře působí, že to všechno dělala spíš v afektu. To ale není dobrý přístup k předmětu sebepoškozování a jenom to přilívá benzín do ohně toho příšernýho, hnusnýho stereotypu, že se lidé sebepoškozují aby na sebe upozornili.

Nehledě na to, že řezat se žiletkou není jediný způsob sebepoškozování a je důležité upozornit na to, že sebepoškozování si zaslouží pozornost a pomoc od odborníků ať už vypadá jakkoliv.

ORANGE LISA

Lisa měla (podle všeho) depresi. To "podle všeho" píšu proto, že v příběhu to nebylo nikdy zmíněno, ale většina čtenářů na to zvládne přijít sama. Hned v první kapitole mě ale dokázalo naštvat následujících pár vět:

Snad nikdy jsem nepotkala člověka s tak černými myšlenkami, jako byly ty její. Bránila se jim. Plakala. Ale byla příliš slabá.

Ne. Prostě ne. Lidi s mentálními poruchami nejsou slabí. Naopak, většinou jsou silnější, než lidi, které nic takového netrápí. Jenom si to představte, že od vás všichni očekávají, že budete fungovat jako člen společnosti a chodit do práce nebo do školy a účastnit se společenských akcí a já nevím co ještě, zatímco vy máte tak málo energie, že ani nedokážete vstát z postele nebo se musíte půl hodiny přemáhat k tomu, abyste si po telefonu objednali jídlo nebo že máte tak hrozné a otravné myšlenky, že jdete spát jenom proto, abyste se jimi nemuseli zabývat. Pro lidi, co mají mentální problémy, jsou některé věci třeba desetkrát těžší, a říkat, že jsou slabí, je asi ta nejhorší, nejurážlivější věc na světě.

Další věc je, že deprese není úplně to, že jste pořád smutní a pořád brečíte. Jasně, smutek je taková součást deprese, ale ta řekla bych podstatnější část je, že nemáte absolutně žádnou energii cokoliv dělat, a nemůžete se k těm věcem ani dokopat, přestože máte silnou vůli. To platí i o věcech, které dělat potřebujete, jako jít si natočit sklenici vody. Vaše škála emocí se sníží tak na šest, a o třech z nich ani nemáte ponětí, jak je popsat, a i některé aktivity, které jste dřív milovali, se pro vás stanou asi stejně zábavnými, jako sledování jídla, jak se ohřívá v mikrovlnce. Není to jenom o smutku a slzách. (A když už jsme u slz, spousta lidí s depresí má vlastně docela problém ty slzy vyprodukovat.)

A protože mi to dá vnitřní klid... když ona a její sestra někde bydlely, tak se to píše se y.

Poslední věc, což je ale spíš takový nitpick - její sestra se jmenuje Klára. Jakože ne Clara, ale česky psáno Klára. To mě prostě naprosto zavraždilo. Prostě hlavní postava se jmenuje Lisa Marquez. Podle toho jména bych usoudila, že je tak druhá, třetí generace hispánské rodiny žijící v USA. A její sestra se jmenuje Klára. Jakože... okay?

YELLOW PENNY

Penny má anorexii. A víte co? Tentokrát začnu tím pozitivním. Líbilo se mi, že autorka zmínila, že symptomem anorexie může být i vypadávání vlasů nebo lámavost nehtů, což podle mě neví každý. A teď ten zbytek. Hned na začátku mě docela zarazila jedna věta:

Na svůj věk byla poměrně nízká, díky tomu si vysloužila přezdívku "Váleček" - její fyzická kondice na tom také nebyla nejlépe.

Mně se tak moc nelíbí ta formulace věty. Prostě to s tou kondicí by mělo být napsané jako první, protože jinak to vypadá, že "Váleček" se jí říká kvůli malému vzrůstu, a v takovém případě to není zrovna výstižná přezdívka. Ale nechci tu zas tak moc rýpat do gramatiky, větné stavby a takových věcí.

Okay, chci. Komiks se píše s "ks", ne s "x".

Nejhorší je, že celou dobu je na anorexii pohlíženo jako by to bylo rozhodnutí hlavní postavy, jako by si jednoho krásného dne řekla, že nechce být tlustá a místo nějaké zdravé diety a cvičení přestala jíst úplně. Ale tak to prostě není. Anorexie není něco, pro co se rozhodnete, co si sami vyberete. Anorexie totiž vlastně ani není to, že nejíte, to je jenom její nejznámější symptom. Anorexie je, že vám váš mozek říká, že jste moc tlustí, vypadáte nechutně, prostě obří dávka dysmorfie, a vy s tím bojujete tak, že nejíte. Respektive většinou to není tak, že lidé s anorexií prostě ze dne na den přestanou jíst jako kdyby drželi protestní hladovku, bývá to komplikovanější - spousta lidí sice jí, ale mnohem menší porce, méně často, a pouze jídla, která považují za "nekalorická", snaží se vysportovat všechno, co snědli, a/nebo počítají kalorie úplně ve všem.

Malé, bezvýznamné plus na závěr je, že její kamarádka se jmenuje Jane. Stejně, jako Purple Jane, což je další kniha v téhle sérii. Což by teoreticky mohlo znamenat, že všechny tyhle příběhy jsou propojené.

GREEN RACHEL

První věc, co mě při čtení téhle knihy napadlo, byla Rachel Green z Přátel. Nevím, jestli to autorku napadlo taky, ale to necháme stranou.

Zase, kvůli vnitřnímu klidu musím zmínit, že mě x mně je fakt velký rozdíl. Věta "Mě nikdo nebude říkat, co mám dělat a co ne," je prostě blbost. Správně je to MNĚ nikdo nebude říkat... protože mě se používá s 2. a 4. pádem, takže by se to dalo použít třeba ve větě "Jdi tam beze mě." A mně se používá se 3. a 6. pádem, takže by se to dalo použít ve větě z knihy, kterou jsem uvedla jako příklad.

Co mi vadí, je, že ten její přítel si podle všeho jako jediný všiml, že Rachel má bulimii, ale abolutně nic s tím neudělal, což není dobře. Chápu, že může být těžké něco říct a nějak tomu člověku pomoct, ale pokud se ocitnete v takové situaci, měli byste se aspoň pokusit něco dělat, a ne jenom sledovat, jak se vaše blízká osoba cítí naprosto strašně. Teda, pardon, on se jí vlastně snažil pomoct, protože jí říkal, že je krásná! Jakože come on, tím, že někomu s dysmorfií řeknete, že se vám líbí, jak vypadá, je asi stejná služba, jako když řeknete člověku s úzkostí, že se nemusí stresovat. Je to úplně k ničemu, ten člověk se dost možná i naštve, a vy rozhodně můžete dělat víc.

A zase je tu ten problém, že z některých kapitol to vypadá, jako by si Rachel sama vybrala, že bude mít bulimii, což je opět blbost. Budu jako rozbitá gramofonová deska, ale tohle fakt potřebuje zdůraznění - zbavování se jídla zvracením je příznak bulimie, ne její podstata, a ten příznak není to hlavní, to hlavní je, co se postavě děje v hlavě.

BLUE LAURA

Laura má sociální fobii. Anglicky social anxiety. To sem píšu proto, že ten oficiální český termín by měl být sociální úzkost, ne sociální fobie, protože to slovo "fobie" může být pro někoho zavádějící. A evidentně bylo zavádějící i pro autorku. Sociální fobie není, že se bojíte lidí ve stylu jdete si na pohodu po ulici a najednou jste jako: "Pomoc! Člověk!" a začnete řvát a zdrhat, jako když arachnofobik vidí pavouka. Sociální fobie je, když máte problém se na veřejnosti vyjadřovat nebo například zpívat nebo tančit, nebo i jenom jít do obchodu a koupit si pomeranče protože máte konstantní strach, že něco děláte špatně, že se ztrapníte, že vás všichni budou nesnášet a že jste hrozné zklamání. A tu samotnou aktivitu prostě nezvládnete, a pokud ano, musíte se k tomu opravdu dlouho přemáhat. Tohle je možná nejhorší zpracování už jenom z toho důvodu, že celá podstata téhle poruchy přeletěla autorce přes hlavu.

Ještě bych chtěla zmínit úplný konec knihy, takže tenhle odstavec obsahuje spoilery. Duh. Na konci se dozvíme, že Lauru někdo zabil. Je to hustý plot twist, a pamatuju si, že když jsem to četla poprvé, hrozně mě to překvapilo a uchvátilo. Ale prostě... proč? Proč by někdo vraždil sedmnáctiletou holku s úzkostí? A pak se k tomu přiznal? To úplně nedává narativní smysl a myslím, že autorka prostě jenom chtěla, aby každý příběh v antologii končil smrtí, protože "to je hrozně deep a cool", ale nevěděla, jak přesně zakončit Lauřin příběh, tak tam hodila třeba vraždu.

PURPLE JANE

O tomhle příběhu se mi mluví asi nejhůř, protože za celou tu dobu jsem tak úplně nepřišla na to, jakou poruchu Jane vlastně má. Jenom je několikrát zmíněno, že má temné myšlenky nebo tak něco. Takže... takže jako znovu deprese? Ale na druhou stranu, proč by autorka psala dvakrát o stejném tématu? Jako aby to podruhé zvládla líp? Což se rozhodně nepovedlo. Nebo to mají být jako intrusive thoughts? Už jsem se setkala i s názory, že Jane má antisociální poruchu osobnosti, ale tomu příběh taky nasvědčuje jenom když to tam fakt hodně hledáte.

Samozřejmě pro vnitřní klid... převracíte něco v rukou, ne v rukách.

A vlastně ani nevíme, jak Jane zemřela. Jakože nejspíš to byla sebevražda, ale jak? Proč? Cože? Úplně nevím, co bych k tomu ještě řekla, protože tenhle příběh mě zmátl do takové míry, že jsem si potřebovala pustit třetí díl Matrixu, abych byla méně zmatená. Nevím, jestli sama autorka vůbec věděla, jakou poruchu píše, a to fakt není dobrý znamení.

PINK CHANNARY

Chápu, že růžová je docela populární barva, a že ve své podstatě i vystihuje tu knihu, protože růžová vlastně není barva duhy a užívání drog není úplně mentální porucha - nevím, jestli autorka zamýšlela, aby to bylo tak moc deep a symbolické, ale jestli ano, tak tleskám - ale trochu mě naštvalo, že růžová svoji knihu má, zatímco indigová, oficiální barva duhy, ne. Prostě uděláme petici, aby vznikl další díl, který se bude jmenovat třeba Indigo Iris a bude pojednávat třeba o OCD, protože indigová si zaslouží víc lásky.

Tohle je jediná kniha ze série, která není dokončená, ale naposledy byla updateovaná tak v roce 1920, takže velké naděje si nedělám. A musím říct, že mě docela zarazilo jméno Channary, které jsem si musela vyhledat, abych se přesvědčila, že je to skutečné jméno, ale naštěstí je, takže tohle je v pohodě.

Channary je závislá na heroinu. Věc, která mi hrozně vadila, je, že z kapitol to vypadá, jako že Channary chtěla, aby jí někdo pomohl, ale přála si, aby si toho, že potřebuje pomoc, někdo všiml sám od sebe. Já se omlouvám, a nechci tady obviňovat oběť, ale přijde mi, že jde trochu sama proti sobě. Holka si je evidentně vědoma toho, že potřebuje pomoc, což je základ, a zároveň je to takové znamení, že je tak nějak z nejhoršího venku, protože aspoň tohle si uvědomuje. A je mi jasné, že může být těžké vyhledat tu pomoc, ale takový začátek by mohl být aspoň se někomu svěřit. Když jste ve fázi, ve které víte, že potřebujete pomoc a teoreticky můžete udělat i naprosté minimum, úplně nejhorší věc, co můžete udělat, je to v sobě dusit a jenom čekat na záchranu.

U Channary se mi ale nejvíc ukázal takovej úhel pohledu, kterej je ale tak trochu přítomnej ve všech knihách. Rozhoduju se věřit tomu, že autorka do toho nešla se špatným úmyslem, ale celá kniha, a vlastně i celá antologie na mě působila takovým "může si za to sama" dojmem. To je tak hrozný, jak ta Channary bere drogy, přestože její mozek je teď vyloženě nastavenej tak, že když bude najednou kompletně bez nich, zažije naprosto nechutnou tělesnou i psychickou reakci, no že jo? A ta Lisa, ta je tak slabá, že pořád brečí, když se jí v mozku nesyntetizuje dost hormonů štěstí! Nemůže se trochu krotit? Všechno mi to ještě potvrzuje ten motiv, že na konci své knihy každá z postav zemře. Znovu, benefit of the doubt, věřím, že autorka se snažila spíš poukázat na to, že všechny měly ve svém okolí někoho, komu na nich záleželo, což je hezký a je fajn, když si to uvědomí i čtenáři. Ale ve spojení s mým předešlým bodem mi to přijde spíš jako klasická kombinace provinění a trestu, které najdete třeba v Erbenovi nebo ve většině osmdesátkových hororů. Prostě jedno velký: "Děcka, nepořizujte si ty svoje mentální poruchy, jinak to s váma dopadne blbě." A to mi nepřijde jako adekvátní přístup k psaní o mentálním zdraví ani omylem.

Už se tu nechci znovu a znovu opakovat, takže na závěr jenom zdůrazním, že pokud o mentálním zdraví píšete, je důležitý si o něm něco zjistit, a ne, přečíst si jeden článek na Wikipedii nestačí. A pokud máte problém s mentálním zdravím nebo někoho takového znáte, nebojte se vyhledat pomoc. Má to cenu, nejste v tom sami.

Peace out,

Mia