(Ne, nebudu sem dávat gify z sh*tů jako After. It's Britney, b*tch.)

Teď to řeknu a vy mě budete nesnášet, ale pokud ze svého wattpadového profilu sledujete oficiální profil Wattpadu, tak jste tak basic, že kdybyste se vykoupali v kyselině, tak se zneutralizuje.

S touhle kapitolou jsem počítala už hodně dlouho - pořád tady totiž kecám o tom, jak je všechno toxické, ale co všechno vlastně spadá do kategorie toxických vztahů jsem jenom naťukla. Bude toho fakt hodně, takže si zapněte pásy a klidně to celé konzumujte po částech. Na začátek bych vám chtěla představit nějaké typy toxických vztahů a ne úplně zdravých mindsetů, které vidím v knihách poměrně často, a děsí mě, že často je to bráno jako něco naprosto normálního, jako přirozená součást vztahu. Což by tak rozhodně být nemělo. Rozhodla jsem se ale dnes moc nemluvit o věcech které jsem už rozebírala dřív, jako například incest. (Doufám, že je tu všem jasné, že je s tím něco špatně.) A normálně jsem ráda za všechny vaše komentáře, ale dnes bych vás chtěla moc poprosit, abyste mi sem nepsali věci ve stylu: "Bohužel tak spousta lidí přemýšlí i v reálném životě." Já to vím, je to smutné, ale bohužel s tím nemůžu nic moc udělat. Ale už dost keců, jdeme na to.

1. Underage

Tak tohle je věc, na kterou jsem alergická. Abychom uvedli věci na pravou míru, nemluvím tu o vztazích s věkovým rozdílem obecně. Je úplně v pohodě, když píšete o páru, kde je jednomu třeba 25 a druhému 33, protože oba jsou dospělí a (nejspíš) ví, co dělají. Co ale v pohodě tak úplně není, je, když je jednomu z vašeho páru 16 a druhému 30. (Ano, to znamená, že Call Me By Your Name rozhodně není v pohodě. Ani se to nesnažte bránit protože to tak prostě je, dospělí lidé by si neměli začínat s nezletilými, ani v příbězích. Nebo by to rozhodně nemělo být prezentováno jako něco dobrého - viz Scott Pilgrim. Scott, kterému je 22, na začátku chodí s Knives, které je 17, ale všechny ostatní postavy neustále říkají, jak je to divný, takže i to nejnatvrdlejší publikum by mělo pochopit, že je to divný. Mimochodem, mezi Scottem a Knives, jejichž vztah je prezentován jako divný, je menší věkový rozdíl, než mezi těma dvěma z CMBYN, což vám tu sděluju jako velkej point proto, že v těchhle vztazích to není ani tak o tom konkrétním počtu let, jako o těch fázích života. Když jste v předposledním ročníku střední, tak prostě nejste ve stejný fázi života jako někdo, kdo dokončuje vysokou nebo začíná pracovat nebo parazituje na svém spolubydlícím zatímco si prochází svojí quarter-life crisis.) 

Jasně, v České Republice, Velké Británii a v dalších zemích může mít ten mladší z těchhle nevyrovnaných vztahů legálně sex, ale celý vztah může trochu zavánět child groomingem, a celkově je ta power imblance fakt zvláštní. To platí i když je ta šestnáctiletá osoba mentálně a/nebo fyzicky hodně vyspělá. Prostě je to divný, není to v pořádku a nepište o tom, pokud chtete ten vztah nějak romamntizovat.

A už vůbec nemluvím o vztazích ve stylu 14 let/24 let. Kdyby jim bylo 24 a 34, tak prosím, ale zrovna v tomhle období je těch 10 let sakra velký rozdíl, a navíc, to už je prakticky pedofilie. A pokud byste ještě byli tak moc bez zdravého rozumu, že byste toho čtrnáctiletého člověka dali do sexuální scény, a to s osobou jakéhokoli věku, tak na to už ani nemám komentář. V takovém případě se ten příběh nedá ničím zachránit, protože i kdybyste psali nejskvěleji na světě, tohle je prostě f*cked up. (A upřímně, vy jste taky f*cked up, že vůbec o něčem takovém přemýšlíte.)

2. Student x Teacher

To se docela váže na tu předešlou kategorii. A abychom si úplně rozuměli, pokud se váš příběh odehrává na univerzitě a studentovi je přes 18, tak je to zvláštní protože je to střet zájmů, ale aspoň to není child grooming nebo nic podobnýho, hurá, sláva. Ale pokud se to odehrává na střední, je to úplně jiná story.

Zaprvé, je to dost f*cked up kvůli tomu věku, protože ten student je nezletilý a ten učitel by měl mít dost rozumu na to, aby si s ním nezačínal. Zadruhé, jsou tu ty jejich sociální role a střet zájmů. Spát se svým učitelem je vlastně jako spát se svým šéfem, jenom horší. Ani se mi nechce myslet na tu rodinnou večeři ve stylu: "Mami, tati, tohle je můj učitel angliny, v den mých šestnáctých narozenin jsme se spolu poprvé vyspali." Pokud jste se o něčem takovém rozhodli psát, zkuste si třeba představit jak moc divný by to bylo v reálném životě.

A samozřejmě úplně to samé platí i když dítě na táboře začne chodit s vedoucím. Jako pokud je jim třeba 17 a 18, je to v pohodě, ale když je jim 15 a 20, tak to prostě ne. (Jen tak btw, pokud vám osobně už třeba bylo 20, zkuste se zamyslet, jestli byste chodili s někým patnáctiletým. Kdyby náhodou ano, věřte, že to není zrovna zdravý.)

3. "Já ho změním"

Tak tuhle mentalitu v příbězích vyloženě nenávidím. Dost je to asi tím, že v realitě to ani náhodou takhle nefunguje. O tom, jak se člověk může změnit, podle mě skvěle pojednává jeden z mých oblíbených seriálů, The Good Place, který doporučuju, ale abych to shrnula jednoduše, je důležité, aby si sám člověk uvědomil, že by se měl změnit, aby se pro to snažil něco udělat, a aby k tomu měl vhodné okolí - prostě když se toxický člověk chce změnit, ale zůstane třeba v toxickém kruhu přátel, moc dobře to nepůjde. To je několik věcí najednou, a všechno jsou to věci, které musí dotyčný udělat aspoň částečně sám, minimálně to uvědomění musí udělat sám, protože i když mu třeba někdo řekne, že se chová špatně, to ještě neznamená, že si to sám uvědomí, protože uvědomění je věc, která se děje čistě v mozku toho jednoho jednotlivce a nikdo ho k tomu nemůže donutit.

Jako jasně, že když se hlavní týpka k tomu love interestovi chová dobře - budu to říkat takhle, protože většinou jde o tenhle případ, ale je jedno, jakého je kdokoliv z nich pohlaví nebo jestli to nejsou partneři, ale přátelé nebo třeba rodinní příslušníci, všude to platí stejně - tak mu může ukázat, že ne všichni lidi jsou hnusní a že se taky může chovat dobře, pokud bude chtít, ale to, že se bude chtít chovat dobře, není automatické, a ta týpka za to není zodpovědná. Je to ten toxický týpek, kdo si musí uvědomit, že je toxický, a začít s tím něco dělat. A pokud s tím začne něco dělat, není to ta týpka, kdo ho změnil. Třeba mu mohla dát ten podnět k tomu, aby se změnil, ale týpek se změnil sám, protože to bylo jeho rozhodnutí, že se chtěl změnit.

A prostě chodit do vztahu s mentalitou, že někoho změníte k lepšímu, je naprosto strašný. Jako neměly by vztahy být založené na tom, že se lidi mají navzájem rádi takoví, jací jsou?

4. Stalking

Dívám se na vás, Bello a Edwarde. A taky na jejich ještě horší verze z Fifty Shades. Stalking není romantický, vážně ne. (Mě to vždycky vraždí jak musím zdůrazňovat, že něco vážně není zdravé nebo romantické. Já bych si normálně myslela že to každý pochopí, ale očividně ne, protože kdyby to všichni chápali, tak věci jako Fifty Shades nikdy nevyjdou bez padesáti content warningů a v neprůhledném obalu ze žluté, policejní pásky, na které by bylo napsané "tohle doma nezkoušejte".) Jak by se vám líbilo, kdyby v realitě někdo přišel k vám domů a sledoval vás jak spíte? Sledoval vás do práce nebo do jiného města, aniž byste to věděli? To není kompliment ani ukázka toho, že se o vás váš partner stará. To by bylo kdyby vám třeba napsal, jestli jste dorazili domů v pořádku. Ale pokud vás celou cestu domů sleduje bez vašeho vědomí, je to stalking, a to není a nikdy nebude známka dobrého vztahu.

5. Posesivní chování

Do téhle kategorie spadá i ten stalking, ale je toho mnohem víc. Abych to shrnula, spadají sem všechy činy, kterými si love interest "přivlastňuje" hlavní postavu, všechno je to toxické a naprosto strašné.

Jako takový příklad bych uvedla třeba když třeba týpek vyhodí týpce make-up, protože si myslí, že je krásná i bez něj. Ono je to sice fajn, když vám někdo řekne, že vám to sluší i bez make-upu, ale tam by to mělo skončit. Je totiž děsně hnusný a manipulativní ten make-up vyhodit, protože jednak, tu týpku to nepochybně stálo spoustu peněz, rtěnky prostě nerostou na stromech, a jednak tím ten týpek určuje, jak by měla jeho drahá polovička vypadat, což fakt není fajn. To samé platí když týpek říká týpce aby se oblékala víc sexy nebo naopak aby se neoblékala tak vyzývavě, když jí vyhodí všechno oblečení a nakoupí nové bez jejího svolení... Týpka se obléká pro sebe, obléká si to, co se jí líbí nebo co jí je pohodlné (nebo tak by to aspoň mělo být). A sice může fajn, když jí ten love interest třeba řekne, že má hezké nohy, ale tím by to mělo končit. Ne, že ještě dodá něco ve stylu, že má nosit kratší sukně. To není kompliment, není to romantický a není to v pohodě.

Do téhle kategorie ale spadá třeba i to, když s hlavní postavou flirtuje nějaká třetí osoba, a přestože hlavní postava neprojevila žádný zájem, love interest se na ni hrozně naštve. To samé když se role prohodí. Přesně tuhle situaci vidím v každém druhém "romantickém" příběhu a všichni se vždycky chovají jako by to bylo naprosto v pořádku. Jenže hádejte co. Podobný případ je, když se hlavní postava s někým v pohodě baví, ale toxický love interest má potřebu ukázat svoji dominanci nebo co, takže hlavní postavu bez konsentu políbí, aby bylo vidět "čí je". To dávám do uvozovek proto, že lidi prostě nejsou majetek, a i když jste ve vztahu, jste svůjvlastní člověk, a když se někoho, kdo není váš partner, zeptáte, jestli nemá propisku, není to podvádění nebo nic takovýho. Ugh.

6. Hádky a špatná komunikace

Ono se to možná nezdá, ale hádky můžou být i zdravé. Třeba když vám něco šíleně vadí, je lepší to říct nahlas a pohádat se, než to v sobě dusit do konce života. V takovém případě to většinou jde tak, že se pohádáte, promluvíte si a problém se vyřeší. Ale pak jsou tu i případy, kdy hádky nejsou zdravé ani náhodou.

Jako třeba ti lidičkové z mnou nedávno rozebíraného After. (Já nebudu zmiňovat jejich jména protože si je nechci pamatovat a nechci, abyste si je ani vy pamatovali. Místo toho si zapamatujte třeba první pomoc.) Hádají se každých pět minut kvůli každé blbosti, vždycky všechno předpokládají a nečekají na vysvětlení toho druhého, vlastně si nikdy pořádně nepromluví a pokud se nějak usmiřují, tak sexem. To prostě není zdravé. Pokud ti lidi ve vztahu nebudou mluvit o problémech, prostě jim to nemůže dobře fungovat.

A jestli si vaše postava nikdy nenechá nic vysvětšlit, uvědomujete si, jak strašného a nesympatického člověka jste vlastně napsali? I když třeba ten love interest se dřív vyspal s každým, pak začal chodit s hlavní postavou a ta má teď podezření, že spí s někým jiným, měla by mu to říct a nechat si všechno vysvětlit. Takové ty plot twisty jako že ta nová holka je vlastně jeho sestra a celou dobu spolu plánovali oslavu narozenin pro hlavní postavu, z celého srdce nenávidím, protože naše milá hlavní postava, se kterou bychom se všichni měli ztotožnit a sympatizovat s ní, vždycky stráví půlku knihy tím, že žárlí, bytostně nenávidí tu týpku, která jí vlastně nic neudělala, hrozně se s tím love interestem pohádá, a ve výsledku je to jenom proto, že neumí komunikovat. A jasně, že celá ta sranda je pro "dobrý" příběh a kdyby to tak nebylo, tak ta kniha by měla dvacet stránek, ale

1. Tím líp, aspoň bychom kolektivně nemuseli ztrácet čas s takovýma s*ačkama

2. Aspoň by z toho vzešla nějaká dobrá lekce do života, protože komunikace opravdu je základ

3. Týpka by aspoň jednou dostala dobrý a netoxický konec - kdyby ji love interest nepodváděl, všechno by se vysvětlilo a nikdo by se ani nemusel hádat, kdyby ji podváděl, rozejde se s ním.

I když... to mě trochu přivádí na další myšlenku.

7. "Byl na mě hnusný a mám na víc, ale zůstaneme spolu"

Tohle je jedna z nejhorších lekcí do života, kterou může někdo vůbec z knihy dostat. Zůstávat v toxických vztazích není fajn, a rozhodně to není povinnost hlavní postavy. Když se k ní love interest chová hnusně, měla by se s ním prostě a jednoduše rozejít.

Jenže to si spousta autorů neuvědomuje. (To možná bude taky trochu tím, že spousta autorů si neuvědomuje, že ty "romantické" věci, o kterých píšou, vlastně vůbec nejsou důkaz nějaké věrné lásky.) Jasně, že jako autor máte svoji postavu rádi a chcete pro ni šťastný konec, obzvlášť, pokud s ní píšete už druhou, třetí knihu, protože v tomhle bodě už vám začne připadat jako vaše dítě, ale šťastný konec nemusí nutně být to, že s někým zůstane ve vztahu. Ono to vlastně může být i šťastnější, a rozhodně je to víc empowering, když toho toxického love interesta prostě opustí protože se k ní choval hnusně, ona zná svoji hodnotu a ví, že si zaslouží něco lepšího, a ne, že s ním zůstane proto, že "týpek je teď určitě smutný a já se cítím špatně", občas doplněné tím, že nejlepší kamarádka hlavní postavy jí řekne, že ti dva pro sebe byli stvořeni. Stvořeni nestvořeni, love interest se pořád zachoval hnusně, a to by se v žádném případě nemělo odpouštět.

8. "Spravíme to dítětem"

Aneb co si řeknou dva straight lidi když jim nefunguje vztah a mají pocit, že ho potřebují nějak oživit? (Já se omlouvám, ale většinou to fakt jsou straight lidi.) Tímto apeluju na všechny autory, aby si uvědomili, že dítě není plot device. To, že třeba neumí mluvit, neřeší trable s láskou a neplatí nájem, vážně neznamená, že to není postava jako každá jiná. A když mají vaše postavy díte, není to, jako kdyby si pořídili nový stůl do kuchyně, a když se jim nebude líbit, tak ho prodají na eBayi.

A když už teď víme, že i děti jsou postavy, tak si pojďme říct, proč je pořizování si dětí na spravení vašeho vztahu ten asi nejhorší nápad na světě. To, že mají lidi spolu dítě, je nemusí nutně přivést blíž k sobě. Vlastně je to klidně může ještě oddálit, protože roční péče o dítě stojí kolem 15 000 dolarů, a obzvlášť mladé páry si to ne vždy můžou dovolit, a jako jestli si myslíte, že shánění třetího zaměstnání a dluhy v bance jsou ten nejlepší způsob, jak sblížit dva lidi, co už tak nemají nejlepší vztah...

I kdyby byli bohatí, nehledě na to, že dítě fakt není v top 10 způsobech, jak si spravit dysfunkční vztah (vlastně je spíš v top 10 způsobech, jak si ho ještě víc po*rat, protože v čem si pár nerozumí, to dokáže dítě ještě víc umocnit, ať už jde o neshody při vybírání jména nebo třeba jak a s kým strávit dovolenou), nepřemýšleli jste někdy třeba nad tím, že je vlastně naprosto strašný mít dítě z jakéhokoliv jiného důvodu, než že chcete mít dítě? Ještě jednou, protože to zatím asi nebylo dost, dítě je živá bytost, ne způsob, jak si řešit svoje osobní problémy. Na řešení problémů je promluvení si, případně rozchod nebo vztahový poradce.

A znovu, i to dítě je postava, a nemuselo by pro něj být úplně fajn vyrůstat v nestabilním domácím prostředí. Já vám říkám, z toho kouká potlačované trauma a doživotní užívání Zoloftu.

Wow, to byla teda jízda. Občas je mi legit smutno z toho, že takové věci tady fakt musím říkat a zdůrazňovat, protože to není všem jasné. Kdybyste měli pocit, že jsem na něco zapomněla, klidně mi to hoďte do komentářů, budu jenom ráda. V dalších dvou částech bych se chtěla podívat na psaní fanfikcí s toxickými vztahy a na to, jak se vyvarovat psaní toxických vztahů nebo i na to, jak postupovat, když píšete toxický vztah úmyslně.

A hele, já vám hrozně děkuju za skvělá umístění v poslední době, ale...

zároveň je mi teď trochu líto těch autorů, co reálně píšou dobré LGBTQ+ příběhy, a pak si přijdou časté věci na wattpadu, na kterých prakticky jediná LGBTQ+ věc jsem já, a shrábnou to první místo. Ale stejně vám za všechno děkuju, jste úžasní.

Peace out,

Hermione Weasley