Mně vlastně přijde hrozně vtipný, jak je Wattpad - a tím spíš jeho československá odnož - v porovnání s ostatníma sociálníma sítěma i ostatníma psacíma serverama docela drama-free. Celkem by mě nakoplo, kdyby se tu stalo nějaký šílený, ale ve finále neškodný drama, jako že na někoho praskne, že celou dobu lhal o tom, že žije v Jižní Koreji, aby mu lidi nehejtili nějakou kpop fanfikci.

Tohle bude možná nejvíc subjektivní kapitola v celý pseudo-knize (Jo, dokonce i víc, než ty kapitoly, z nichž je většina spíš můj storytime.), protože tu najdete přesně to, co je napsaný na obalu. Teď vám tu nebudu psát o žádnejch radách, co jsem zjistila na kurzu psaní, ani pežvýkávat žádnej rozhovor se slavným spisovatelem. Na všechny tyhle věci jsem přišla v rámci mojí vlastní psací cesty nebo jak se tomu v češtině říká, a jsou testovaný na mně. To znamená, že je úplně v pohodě, když vám některý metody, co já používám v praxi, nesednou. (K tomu se ještě vrátím.) Ale přišlo mi, že když mi na některý z nich trvalo přijít roky, bylo by jedině fér se podělit a možná i někomu ušetřit ten čas. Pojďme si to společně projít.

Jít na kurz psaní. S tímhle bude možná těžký se srovnat, ale když jste samouk úplně v čemkoliv, můžete to dotáhnout jenom na určitou úroveň. Což je bohužel věc, kterou si spousta lidí neuvědomí až dokud tu pomoc od někoho jiného nevyhledá. Osobně můžu říct, že nelituju žádnýho kurzu, workshopu ani semináře ohledně psaní, na kterým jsem byla. Všechny mi pomohly najít nová řešení k věcem, u kterých jsem nevěděla, jak postupovat, otevřít oči vůči úplně novejm možnostem, který mě předtím ani nenapadly, potvrdit si, že ano, něco fakt dělám dobře, ale i najít svůj hlas a způsob, kterým bych psát chtěla, a aby to bylo ještě víc cheesy, některé kurzy mi dokázaly pomoct i s osobním rozvojem. (A kromě toho jsem pokaždý potkala hrozně cool lidi, což je vždycky bonus.)

Nepsat dílo od začátku do konce. Tohle se možná může zdát jako nejvíc obvious věc na světě, ale mám pocit,  že publikování příběhů online, kde vydáváme jednu kapitolu po druhé, nás od toho trochu odvádí. Stejně, jako filmy se prostě chronologicky netočí, není ničím daný, že byste měli nejdřív mít napsanou celou první kapitolu a pak celou druhou kapitolu a tak dál. Když vás napadne nějaká pasáž v pozdější části díla, prostě si ji napište. Často to může dělat zázraky, když se se psaním zaseknete - nevíte, jak se postava dostane z letiště do hotelu? Tak na to teď kašlem, vrátíme se k tomu později a teď si napíšeme pasáž z hotelu. Taky přicházím na to, že když postupuju takhle a neustále se vracím k předešlým částem a přeskakuju k těm pozdějším, líp si uvědomím, jestli mi třeba nesedí formulace nějaký věty, kterou jsem dřív napsala, nebo jestli jsou informace po celou dobu konzistentní, a pomáhá mi to víc vnímat dílo jako jeden velký propojený celek, a ne jako několik částí stojících na sobě v dlouhém kabátu.

K tomuhle se taky vztahuje fakt, že mi přijde výhodný si někam zapisovat "hlášky" nebo pasáže příběhu, co vás napadnou, a pak si z nich daný příběh/kapitolu v podstatě poskládat. Jednak tím prostě neztratíte tu myšlenku, a jednak je to skládání hrozně zábavný a dá vám podobnou satisfakci, jako když začnete přicházet na řešení rébusu.

Nepublikovat všechno. Teď to nemyslím takovým tím "je to moc špatný, abych to publikovala" způsobem, ale tak, že si napíšete nějakou věc s úmyslem, že je jenom pro vás. Někdy je dobrý nepsat proto, že to ocení vaši čtenáři na Wattpadu nebo kdekoliv, nebo proto, že to chcete v budoucnu vydat, ale prostě jako cvičení. (Protože se psaním je to stejný, jako s jakoukoliv jinou dovedností - zlepšíte se jedině tak, že budete trénovat.) Můžete si tak dát větší prostor pro experimentování bez toho tlaku, že vás někdo bude soudit, když se to náhodou nepovede, a věřte mi, občas je potřeba, aby se nám něco nepovedlo, protože jinak se nemůžeme posouvat dál.

Tohle bude možná znít jako šílenej bizár, ale sledovat reality shows. Teď se se mnou držte, protože fakt není reality show jako reality show, ale často na nich něco je. Víte, editoři reality shows vždycky dostanou nějakej materiál lidí, co po dobu natáčení dělali kraviny na kameru, a teď se z toho musí vytvořit nějakej příběh, kterej je zajímavej pro diváky. Ti editoři si všechny ty záznamy musí projít a musí se rozhodnout, jaký příběh vlastně chtějí vyprávět. Který části jsou podstatný. Kdo je hrdina, kdo záporák, kdo vypravěč a kdo dvorní šašek, a kdy je potřeba tyhle archetypy prolomit a ukázat, že daná osoba je komplikovanější. (Sakra, i u StarDance, který se vysílá živě, můžeme najít různý archetypy a příběhový trajektorie soutěžících.) Právě za editem reality shows je krásně vidět ten proces adaptování reálnejch událostí do příběhu, což je často to, co jako autoři, ať už vědomě či nevědomě, děláme. 

Lidi v reálným životě jsou komplikovaní. Na stejnou osobu můžou různí lidé pohlížet úplně jinak. Sám na sebe může člověk pohlížet jinak, než ho vidí okolí. I když někdo není zlý člověk, může být v příběhu záporákem, a obráceně. A dobře editovaná reality show tohle všechno dokáže ukázat.

(Kdybyste se fakt rozhodli bejt committed nebo se prostě nudili a chtěli se na nějakou dobrou reality show podívat, vřele doporučuju Survivor - ten americkej, duh. Už jsem ho tu určitě někdy zmiňovala a upřímně si myslím, že bych na něm dokázala vysvětlit většinu tropes, který v týhle "knize" rozebírám. Kromě něj musím zmínit The Amazing Race, The Challenge, a vlastně i Taskmaster, který sice nemá příběh, ale pořád tam jsou zajímavý archetypy postav a velmi pravděpodobně se u toho aspoň zasmějete.)

Neskutečně, ale fakt neskutečně si to užívat. Ve spoustě kapitol jsem zmiňovala, jak mi přijde frustrující, když někdo píše příběh s devadesáti kapitolama jenom proto, aby si nahrabal votes, a ne proto, že ho to baví. Protože jednak, k čemu vám podělaný votes na Wattpadu jsou, a jednak, není právě to, že vás to baví, jedna ze zásadních věcí v kreativní tvorbě? Osobně se z toho pocitu, že mě něco baví tvořit, vždycky snažím vytěžit co nejvíc, a tak trochu se chovám jako svůj vlastní fanoušek - vymýšlím si o postavách náhodný detaily, který ve finálním produktu nikdy nebudou (jako třeba co je jejich oblíbený jídlo), tvořím k příběhu playlisty a vymýšlím si, kdo by koho hrál. A většinou mi to fakt funguje, svezu se na tý vlně radosti z tvorby, a pak se mi píše ještě líp.

Uvědomit si, že ne všechny rady pro vás budou fungovat. Já třeba Stephena Kinga jako spisovatele respektuju, ale na tom, že radí, že bychom měli napsat 500 a víc slov denně je vidět, že si může dovolit věnovat se psaní na plný úvazek, a že se mu v mozku všechny chemikálie syntetizujou dobře. Což rozhodně nemůžem říct všichni, co tu sedíme. Takže je úplně v pohodě, když si takovou radu k srdci nevezmete, protože třeba musíte chodit do práce a pak se cítíte špatně, když nestíháte psát každej den. Když máte pocit, že vám nějaká rada dělá víc škody, než užitku, prostě na ni zapomeňte. To samý platí i s jakoukoliv radou, kterou jsem vám kdykoliv dala já. Ne všechny rady fungujou pro všechny, což je úplně v pohodě. Berte, co vám pomůže, a to ostatní nechte být.

Na podobnou notu pro mě bylo zábavný si uvědomit, že pro vás nemusí fungovat rady lidí, který milujete, a můžou fungovat rady lidí, který nesnášíte. Vážně, jednu z nejlepších rad v životě mi dal člověk, se kterým jsem měla šílenej beef, a spousta rad od kamarádů je pro mě naprosto nepoužitelná, a to je skutečnost, se kterou bychom se asi všichni měli víc sžít. Někdy je potřeba dát osobní pocity stranou a pokusit se na radu objektivně podívat a říct si, jestli by nám mohla pomoct nebo ne. (Neplatí u rad obalených v xenofobii nebo tak něco, ale to je doufám jasný.)

Inspirovat se v realitě. Teď nemyslím takový to, že napíšete příběh, kterej je v podstatě přepis vašeho života, jenom tam všem změníte jména, to mi naopak přijde morálně problematický, ale něco vám řeknu. Nevím, jestli si to pamatujete, ale cca v roce 2016 byl na československým Wattpadu hodně populární jeden takovej příběh, The Fault In My Inspiration. Mladá Mia ho naprosto žrala a stará Mia ho už stoprocentně zmínila v nějaký předešlý kapitole. Hlavní postava se snažila zlepšit v kreativním psaní a jedna z hlavních point příběhu byla, že pokud chceme dobře psát, musíme si taky něco zažít. A čím dýl se o nějakou tu vlastní tvorbu pokouším, tím víc zjišťuju, že je to pravda.

Nemyslím sice, že člověk může psát jen a pouze o věcech, který sám zažil, ale myslím, že ty zážitky všem lépe pomůžou vystihnout tu podstatu věci. Pokud si na vlastní kůži zažijete třeba šílený zamilování nebo truchlení nad ztrátou blízkého nebo nějaký naprosto šílený rodinný drama, bude pro vás přirozenější z toho vytáhnout ty části, který vám přijdou důležitý, a o kterých chcete mluvit a sdílet je s vaším publikem. Když z toho tu podstatu, to srdce příběhu, dokážete vytáhnout správně, ty detaily, jako jestli se šílený rodinný drama odehrává v Anglii 18. století nebo ve vymyšleném světě mezi draky a lidmi s magickými schopnostmi nebo v současnosti někde v Chicagu, už si můžete naprosto v pohodě vytáhnout z p*dele.

Nebát se škrtat a mazat věci. Ano, mazat věci je těžký. Obzvlášť v tý fázi, kdy už jste s příběhem tak daleko, že vám postavy začínají připadat jako vaše děti. A odpustím si veškerý Star Wars reference, když řeknu, že vraždit vaše děti prostě jde proti vám. Jenže někdy je to potřeba. (To mazání, ne ty vraždy. Nechci vidět sbírku svejch výroků vytrženejch z kontextu.) Někdy se prostě stane, že si vymyslíte naprosto skvělej koncept, jste na něj pyšní, a pak zjistíte, že tohle nepůjde. Že se vám to do příběhu nevejde, že to nedává smysl vzhledem k jiné části příběhu, že není zábava o tom psát. Když si něco takovýho v příběhu najdete, vážně je nejlepší nápad to z něj vymazat, ať už s tím konceptem nebo postavou máte emoční vazbu nebo ne.

Ale víte co? Tohle ještě nemusí bejt konec. Když máte třeba nějaký aspekt příběhu hrozně rádi, ale nesedí vám do něj, nemusíte to mazat z historie lidstva. Můžete to prostě vytáhnout z příběhu a dát do jinýho příběhu, nebo si to schovat na poličku a počkat, až vás napadne jinej příběh, kam se vám to bude hodit. Za mě je rozhodně lepší, když to, co jste si vymysleli, dostane větší prostor v příběhu, kde se to bude hodit, než abyste se na to upnuli a nechali to někde, kde to spíš působí kostrbatě.

Tohle je trochu podvádění, protože tuhle jedinou radu mám fakt z kurzu psaní, ale nevěděla jsem, kdy jindy se o ni podělit. Zkusit se omezovat. Stalo se vám třeba někdy, že jste měli do školy/na nějakej projekt/kamkoliv napsat třeba povídku na libovolné téma, a trvalo vám hrozně dlouho něco kloudnýho vymyslet, a pak jste třeba psali jinou povídku, kde jste měli nějaký naprosto minimální zadání, jako že se to má odehrávat v zimě nebo že tam máte použít tři určitý slova, a hned to šlo líp? Jo. Tak to často bývá, že když se trochu omezíme, naše kreativita začne jet na ještě plnější pecky, než předtím, protože podobně, jako když třeba uvízneme na letišti, si musíme vymyslet, jak z týhle situace, kde máme nad věcma menší kontrolu, než normálně, vytěžit co nejvíc.

Já osobně mám hrozně ráda koncept takzvané Bottle Episode, takže se tohohle omezování chytám a často přicházím s nápady, které se odehrávají na jednom místě a/nebo v omezeném časovém rozmezí, jako je jeden den nebo průměrná délka dovolené. Kromě toho oceňuju omezení samotného formátu. Nejen, že miluju nespolehlivé vypravěče, ale naprosto zbožňuju, když jako publikum vidíme jenom záznam reálných událostí a nic, co nebylo zaznamenáno, prostě nevíme - viz třeba The Office, The Magnus Archives nebo vaše oblíbená deníková knížka. Nebo s těma experimentama můžeme zajít ještě trochu dál a zkusit něco napsat bez použití přímé řeči, nebo jenom s přímou řečí, nebo, co já vím, bez použití přídavných jmen. (Viz pasáž o experimentaci a nevydávání věcí.) Kdo ví, třeba vám z toho experimentu vyjde i váš magnum opus.

Myslete na svůj komfort. Tahle bude možná úplně zbytečná, protože když nemáte takový to, co začíná na AD a končí na HD, třeba na to myslíte automaticky, co já vím, ale je dost důležitý starat se i o svoji tělesnou schránku, když člověk pořád něco píše. Zkuste myslet na to, abyste si u psaní dávali nějaký ty svačinky, protože vaše buňky potřebujou energii, kterou jim dodá ATP, které vzniká glykolýzou, se kterou jsou problémy, když máte málo cukru v krvi. A když děláte přemýšlecí aktivity, mezi který patří i psaní, váš mozek spotřebovává víc energie, než byste řekli. Jak jsem vám říkala už dřív, zkuste myslet i na pitný režim, nějaký ten pohyb (I obyčejný protažení se dělá zázraky.), jestli se vám sedí pohodlně, jestli vám není horko nebo zima, jestli vás něco nebolí. Pokud je vám nepříjemně a nedokážete to spravit, klidně si dejte pauzu, třeba i na zbytek dne, protože nějakejch pár vět navíc prostě nestojí za vaše karpální tunely, vyschlé oči nebo třeba i kolaps.

Tak jsme si v týhle poslední intermission vůbec řekli všechno tak hezky, že ani nemám žádnej doslov. Maximálně vám můžu znovu zopakovat, abyste brali, co vám pomůže, a zbytek nechali být.

Peace out,

Mia