Bylo krátce po jedenácté dopoledne a já už stihla několik svých kolegů poslat do patřičných partií se slovy, aby mě nechali na pokoji, hleděli si svého a raději se starali o své domácí mazlíčky, které mají v boudách na zahradě.

Blížil se čas oběda a má noha netrpělivě poklepávala o podlahu, protože se nemohla dočkat až bude polední pauza na oběd.

Za normálních okolností bych šla na pořádnou dávku skvělého jídla u Johna, což byl podnik, kde jsem byla pečená vařená. Tamější obsluha už mě velmi dobře znala a vždy mi na účet podniku přinesla košíček plný cibulových kroužků.

Člověk by nevěřil, jak dokáže kus cibule v těstě spravit náladu. A navíc to odhánělo všechno a všechny.
Ve vzpomínkách jsem zabloudila k těm dnům, kdy si stačilo dát něco zapáchajícího do pusy a hned jste měli od všech svatý pokoj. Nikdo se vás o nic neprosil, nikdo nechtěl nic slyšet a vy jste si tak mohli dělat, co jste chtěli.

„Amy?" Amanda opatrně nakoukla do mé komůrky, jako by snad měla strach, že ji na hlavě opět přistanou papíry, které jsem po ní před hodinou házela jako smyslů zbavená.

Kdyby mi nepřipomínala mou zázvorovou desinfekci, nemusela si na zdejších toaletách čistit malé ranky od ostrého papíru.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se a začala lupat propiskou v mých rukou. Nevím, proč to dělám, když sama ten zvuk ze srdce nesnáším. Je to horší než skřípání křídy o tabuli.

Zlaté školní časy. Úplně před sebou vidím ty dny, kdy jsem měla chuť skočit z okna, jakmile před mým obličejem přistál papír s testem z matematiky. Nebo školní přestávky, kdy jste stáli dlouhé fronty na záchodcích, protože váš močák vám dal jasný signál, že pokud to nepustíte do mísy, on to pustí na zem. To byl život.

Přestala jsem lupat propiskou a svůj zrak přesunula na Amandu, která stále používala dveře jako štít.

„Myslela jsem si, že bychom mohly spolu zajít na oběd. Ale pokud ne, tak to pochopím. Dneska asi není tvůj nejlepší den," odpověděla mi s milým úsměvem a její tváře zčervenaly.

Rezignovaně jsem si povzdechla. Nemůžu být na ni protivná jen kvůli tomu, že mám abstinenční příznaky z nedostatku pořádného jídla.

Vstala jsem ze své otáčecí židle, která se bez mé váhy zase vysunula zpět nahoru, popadla svou kabelku a vyšla za Amandou. Ta rychle prokoukla, co chci udělat, a tak se rozběhla na recepci pro věci.

Venku mě do obličeje praštil studený vítr a já v tu chvíli zase začala proklínat i ten barevný šátek, který si teď odpočívá doma na věšáku. Amanda byla samozřejmě jako vždy perfektně připravená na každou situaci. Ze své kabelky, která mi připomínala tu Hermioninu, vytáhla červený, jak by řekl Zohan: „Hedvábně hebký", šál a dala si jej kolem krku. Jen jsem nad tím převrátila oči a vydala se přes cestu do podniku, kde dělali zdravé jídlo. Doufám, že se alespoň teď najím.

„Amy, jsi si jistá tím, že je to ten správný podnik?" Zastavila mě na poslední chvíli Amanda, zrovna když jsem se chystala vejít dovnitř.

Nechápavě jsem nakrčila obočí a vyndala si pár vlasů z úst, protože díky větru mi jich tam spousty vletělo.

„Samozřejmě," zamračila jsem se a znovu uchopila kliku. Její ruka mě opět zastavila.

„Já jen nevím, jestli je úplně vhodné se v tvém emočním rozpoložení najíst ve zdravé stravě. Není lepší si zajít na pořádný kus masa?" zaskřehotala vesele a už mě táhla pryč. Tak to ne. Nikdo mi nebude říkat, kde se najím. Neměla by být spíš ráda, že jsem se rozhodla dělat něco pro své zdraví a šetřit si tělo?

„Já chci jít sem. Mám motivaci a rozhodně se jí nehodlám tak lehce vzdát."

Otočila jsem se k ní zády a vešla dovnitř.

Do nosu se mi dostala vůně...vskutku zvláštní. Velmi atypická vůči normální kuchyni. Rozhlédla jsem se kolem a uznale pokývala hlavou. Okouzlující prostředí, které bylo stylizované do přírodní krajiny. Prostě sluníčkářská restaurace, kde jste mohli vidět bar z bambusu, tabule, kde bylo napsané menu s jídly, o kterých jsem nevěděla, že vůbec existují. Například protlak z karotky. Proč prostě nenapíší, že je to dětská přesnídávka, kterou si v obchodě můžeme koupit za pár centů a tady za ni vyhodíte několik dolarů? Nevidím v tom rozdíl.

Na stěnách visely obrazy s těmi pozitivními komentáři typu: „Nikdy není pozdě na to, abys žil." Když umřu, tak asi už pozdě je. Lidé bezstarostně konverzovali o globálním oteplování.

Připadala jsem si tam jako vetřelec. Doslova. Už jsem jen čekala na ten správný okamžik, kdy někomu vystřelím z břicha.

Vydala jsem se k hlavnímu pultu, kde se na mě usmívala slečna s kulatými brýlemi, rozpuštěné vlasy měla pouze přidržované květinovou čelenkou a oblečení bylo tak volné, že bych se do něj možná vlezla i já. Typický hippie styl. Už stačilo jen do rádia hodit Jimiho Hendrixe a mohli jste se vrátit do sedmdesátek.

„Dobrý den, vítejte v naší restauraci, co si budete přát? Můžeme vám nabídnout naší speciální nabídku," řekla zvesela a mě se zkřivil obličej do zvláštní grimasy. Vyhledala jsem pohledem Amandu, která si to tady užívala. Copak jsem jen já tak negativní osoba?

„Eh, vlastně si asi dám tu vaši speciální nabídku."

„Dobře, budete platit hotově nebo kartou?"

„Hotově."

Ochránkyně přírody, u které jsem byla líná se podívat na její jmenovku, ukázala na malou obrazovku, kde byla cena. Když jsem to uviděla, zastavil se mi dech. Tohle se mi obvykle stávalo, jen když jsem se dívala na Pobřežní hlídku.

Doufám, alespoň v to, že něco z toho posílají těm nebohým dětem do Afriky, protože tohle je, sakra, drahý jídlo.

Trvalo půl hodiny, což je pro člověka, který vydrží čekat na jídlo nanejvýš deset minut, hotová zkáza, než jsem dostala svou objednávku. Vždy jsem ve všem netrpělivá. Film Titanic mám rozdělený na tři části. A dvě z nich jsou ty erotický. Poslední ukazuje smrt. Zbytek zásadně přeskakuji. Bylo to nekonečných třicet minut mého chození po celém podniku, namotávání si vlasů na prst a tichých nadávek, jen proto, aby přede mě obsluha položila červený tác, jaký byl ve školních jídelnách, na kterém leželo něco neidentifikovatelného. Bylo to zelené, slizké a nemělo to žádný tvar. Vypadalo to, jako kdyby někdo vzal do úst zeleninu, rozžvýkal ji, vyplivnul zpátky a teprve teď to servíroval.

„To vypadá vskutku...delikátně," řekla jsem Amandě a zabodla vidličku do té zelené kaše. Zvedla jsem ji na úroveň svých očí a pozorovala, jak se směs z vidličky přesouvá zase zpět na talíř. Při dopadu to udělalo takový divný zvuk, po kterém mě přešly i ty zbytečky chutí, které jsem měla.

„Je to výborné," zamumlala Amanda s plnou pusou a do úst si strčila další dávku svého... proboha, vždyť já ani nevím, co to vlastně má. Střídá se v tom tolik barev, že by žárlil i jednorožec.

„Proč nejíš?" zeptala se, když polka a všimla si, že dělám vše možné, jen ne to, že si tu zelenou ohavnost strkám do pusy. Otřela si ubrouskem rty a napila se vody.

„Mám alergii na avokádo."

„Není tam avokádo."

„Tak na cuketu."

„Ani cuketa tam není."

„Prostě mám alergii na cokoliv, co v tom je!" vyštěkla jsem na ni vztekle a upoutala pozornost všech. Já opravdu vím, jak způsobit rozruch kolem sebe.

„Hmmm, to je ale dobrota! Nikdy jsem nic lepšího nejedla. Vidíš, Amando, ty jsi nechtěla, abychom sem šly. To by byla největší chyba na světě!" řekla jsem dostatečně nahlas, aby to zákazníci slyšeli a cpala jsem do sebe tu slavnou speciální nabídku. Hlavně ať na mě přestanou konečně zírat.

Nic horšího jsem v životě nejedla, a že jsem snědla hodně špatných věcí. Někdo se řídí pravidlem tří vteřin, pokud mu jídlo spadne na zem, já se řídím pravidlem, že dokud to není chlupaté, zelené nebo na tom neroste nový život, tak se to pořád dá sníst. Ale tohle se s mým pravidlem naprosto vylučovalo. Ve všech možných i nemožných směrech.

S plnou pusou jsem se usmála na všechny okolo a cítila jsem, jak můj dávící reflex dává o sobě znát. A to jsem si myslela, že se dávit začnu při opravdu jiné situaci.

„Amy? Na co jsi alergická?" zeptala se Amanda, zrovna když jsem polykala další sousto. Svému mozku i žaludku jsem prostě vysvětlila, že těch několik dolarů nevyhodím jen tak do koše, i když by si to tenhle pokrm zasloužil.

„Já ani nevím. Myslím, že na špenát. Když jsem byla malá, vždycky jsem se po něm osypala. Jednu dobu se mi děti smály, že vypadám jako dalmatin."

„Ptala ses vůbec, co v tom jídle je?"
Proč si teď hraje na detektiva? Radši mě to nezajímalo, co do toho dávají. Najednou mě začal svědět jazyk. Ani jsem netušila, že je to vůbec možné.

„Asi by ses měla podívat do zrcátka," řekla mi neklidně a podala mi kus sklíčka do rukou. Když jsem to uviděla, vyděsila jsem se. Kůže byla celá flekatá, rty oteklé a dokonce jsem zjistila, proč mě svědí jazyk. V tom hnusu musel být špenát.

„Tenhle den už nemůže být horší," zamumlala jsem a dál zkoumala svou položku.

„Amy? Jsi to ty?" Ne, ne a ještě jednou ne! Chápu, že jsem nikdy nebyla svatá a za svůj život jsem provedla hodně hloupostí, počínaje ukradnutím tabulkové čokolády v obchodě, až po přilepení zadku učitele vteřinovým lepidlem k jeho židli, ale i přesto si nezasloužím takovou smůlu, jakou mám teď. Co si o mě musí Matt myslet? Ještě mě ani jednou nepotkal v normální situaci. Buď jsem mu pozvracela boty, nebo jsem byla opilá, a ještě lepší, když jsem měla kocovinu. Během pár našich setkání jsme přeskočili všechny mety, které jsou předtím, než jdete s někým do vztahu. On už si mě mohl rovnou vzít za manželku.

„Ahoj, Matthew."

„Proč se na mě neotočíš, Amy. Nemám rád, když se tomu, s kým mluvím, nemůžu dívat do tváře." Opravdu? Myslím, že po dnešním dní, budeš raději za to, když k tobě budou někteří zády.

„Panebože," řekl okamžitě, jakmile mě uviděl.

„Ano, já vím. Špenát. Už chápu, proč ho děti nemají rádi. Nechtějí dopadnout stejně jako já." Chtěla jsem ještě něco říct, ale to už mě přerušil vysoký ženský hlas, který mi už teď hrál na nervy.

,,Matty, už jsem nám objednala. Jejda, co se vám stalo?" Malá blondýnka, která byla stejně okouzlující jako panenka Barbie k nám přišla a chytila Mattovu paži. Zlaté vlasy měla v přírodních vlnách rozprostřené po ramenou a zářivý úsměv házela po všech, kteří prošli okolo.

„To nic, jen menší alergická reakce. Takže se v pátek asi neuvidíme, viď, Matte?" Značné rozhořčení a zloba byla v mém hlase znát. Všichni chlapi jsou stejní. Pozval mě na schůzku, protože mu mojí osoby bylo líto. Jenže, panáček, nepočítal s tím, že by mě mohl někde potkat. Je to od něj odporné, že mě zve na rande, a přitom si chodí po restauracích s nějakou blonďatou nádhernou, která určitě neví, co je to...

„Cože! Ne, naše schůzka stále platí. Dovol, abych ti představil svou sestru. Lindsey, tohle je Amy, má kamarádka a Amy, tohle je Lindsey, má sestra," řekl a Lindsey ke mně natáhla pravačku.

No to mě poser, on má sestru.

„Ani nevíš, jak moc mě těší, Lindsey." Její ruku jsem úplně ignorovala a místo toho jsem ji vtáhla do medvědího objetí. Byla celá překvapená, a když jsem jí pustila ze svého sevření, lapavě se nadechla po kyslíku.

„Už budu muset jít. S tímhle určitě do práce nepůjdu, takže jdu na návštěvu k lékaři, abych zase vypadala normálně," zasmála jsem se a ukázala na svůj obličej, „Ráda jsem tě poznala, Lindsey," dokončila jsem to a nechala za sebou všechny zaraženě stát.

Určitě se z nás s Lindsey stanou skvělé kamarádky. Cítím to v kostech.