Měla bych začít uvažovat nad tím, že problémy se alkoholem nevyřeší.

Mít během dvou dnů na svém účtě více kocovin, než má Madonna nových partnerů za rok, je skutečný rekord.

Kdybych právě teď a tady tvrdila, že jsme si včera s Bobem spořádaně sedli ke stolu a jako dospělí lidé si o tom pohovořili, lhala bych. I Pinocciův nos by byl oproti tomu krátký.

Asi jsem ho chudáka tak vynervovala, že mi musel mou láhev přímo násilím brát z rukou, aby si dopřál pár osvobozujících loků.

Abych tuto kapitolu zcela uzavřela. Nebýt včasného zásahu Thálie, která se asi Hvězdnou bránou dostala do mého bytu, by nejenže skončila má sexuální abstinence, ale také bych se stala snoubenkou pana Boba Falco - Galiano - La Russa.

To příjmení jsem si teď vymyslela pro trochu zábavy. Ve skutečnosti žádné italské předky nemá. Podle jeho vyprávění byli jeho předci slavní bojovníci ve válce Sever proti Jihu. Pokud bojovali na straně Jihu, nedivím se, že prohráli. Nic proti.

Jeho celé přízvisko je – Bob Alan. Já vím. Hrozné příjmení a ještě horší člověk.

To jsme ovšem odbočili od tématu. Prostě jsme se včera s Bobem tak zřídili, že jsme se nechali unést. Probuzení nás však vrátilo do reality. Ono, když se probudíte polonahá na kuchyňské lince a váš bývalý spí pod vámi na zemi s podprsenkou na hlavě, tak svět dostane okamžitě jasnější barvy.

Se slovy: ,,Promiň, spletl jsem se. Měl jsem zamířeno k Melisse, ale znáš to, alkohol. Jinak jsem si to užil, někdy to zopakujeme,“ odešel z mého bytu.

Jeho slova byla přímá kudla do zad. To by i lépe vyznělo, kdyby řekl, že by se ke mně v životě nevrátil, ani kdybych byla poslední žena na Zemi a závisel by na nás osud celé planety. A nemusel by si ještě lámat hlavu nad jménem nějaké cizí cuchty.

Začínala jsem přemýšlet nad woodu. Mít hodně špendlíků, vycpanou postavičku a moct to do nich všechno zabodat ? Skvělý nápad.

Rozhodla jsem se dát si život do pořádku a vrátit jej do starých, ale dobře zajetých, kolejí.
Práce a dodržování nesmyslných diet by mi v tom měly pomoci.

S hlavou vztyčenou a s úsměvem na tváři jsem se vydala do kavárny za rohem. Dobrá káva a sladké pečivo hned zlepší den.

Však proč nemůže během deseti kroků mé čerstvě oprané a vyžehlené sako pokálet pták.

Stará Amy by toho ptáka vlastnoručně chytla a urvala mu všechno, co jen takovému opeřenci může být svaté. Nová Amy to bere jako projev štěstí. Proč si zvedat krevní tlak kvůli nějakému mrňavému bastardovi, co neví, kde to kydnout.

S flekem na rameni, tikem v oku, ale se stálým úsměvem, i když v mírně pokročilém stádiu křeče, jsem došla až do provoněného prostoru kavárny.

Říct, že tam byla fronta jako na premiéru Twilight ságy, by bylo velmi slabé. Podívala jsem se na hodiny s motivem koček, které visely nad hlavou servírky s naprosto nadšeným výrazem ve tváři ze všech těch zákazníků, a zjistila jsem, že nestíhám.

Pokud okamžitě neodejdu, přijdu pozdě a nemusí to pro mě dopadnout dobře. Ovšem, na druhou stranu – bez ranní kávy a snídaně nebudu za žádnou cenu fungovat.
Rozhodla jsem se pro druhou možnost.

Mohla bych tvrdit, jak zábavné je čekání ve frontě, ale proč hned lhát. Když před vámi stojí žena, která asi nezná pojmy jako kartáč na vlasy, deodorant nebo žiletka, a za vámi to není o nic lepší, hned vás ta optimistická nálada přejde.

Zrovna, když jsem se už po několikáté snažila marně zadržet dech a udržet slzy v očích, mi muž stojící za mnou poklepal na rameno.

Nadechla jsem se, na tvář nasadila profesionální výraz a otočila se. Přede mnou se zjevil padesátník, s vousy připomínající Santa Clause, žlutými zuby – v tom lepším případě, protože mu jich spousta chyběla, a oblečen v kostýmu kuřete. Takže on je ten, který mi skoro každý den dává neslušné návrhy, když jdu okolo jejich podniku? A já si myslela, že se v tom kostýmu skrývá mladé, dobře vypadající kuře, a ne vypelichaný kohout.

,,Promiňte, slečno, ale nemohla byste mě pustit před vás? Musím se vrátit do práce."

,,Omlouvám se, ale ne. Stojím tady už dlouhou dobu a ještě i stát budu,” odpověděla jsem mu a otočila se zpět. Zamumlal si pár jedovatých poznámek, které jsem se snažila přehlédnout a nevnímat své nutkání mu vytrhnout jazyk. Více jsem se přiblížila k ženě přede mnou, i když jsem riskovala vážnou poruchu mých čichových buněk.

Se získanou snídaní a kávou jsem se vydala do parku. Stejně jdu pozdě, tak si to alespoň v klidu vychutnám.

Usedla jsem na lavičku a pustila se do své pochoutky. Na všechny jsem se usmívala a připadala si po dlouhé době dobře.

Mluvím jako zoufalá žena, kterou opustil manžel a našel si za mě mladou a prsatou náhradu. Ne, že by se mi to nestalo, ale nebyl to manžel a taky jsem z toho nebyla zoufalá. Vlastně jsem kvůli tomu začala chodit na box. Měla bych asi zmínit, že jsem vydržela dvě lekce, a pak to vzdala, protože mám jen jedny plíce a srdce.

Poslední sousto zmizelo do mého žaludku a já se tak mohla konečně odebrat do redakce.

Z košile jsem oprášila drobky a s nově nabitou energií se dostala do ulic.
I přes ranní probuzení, ptáka, kuřecího muže, ženu z pravěku a dlouhého čekání, to nakonec není tak špatný den.

Všichni, kteří okolo mě procházeli se udiveně dívali a kroutili hlavami. Asi se moc často nevidí tolik pozitivní nálady po ránu. S hlavou hrdě vztyčenou jsem pohodila vlasy a kolemjdoucí obdařila leskem svých zubů. Pokud mě viděl nějaký producent reklam na zubní pasty, doufám, že mě brzy osloví.

,,Mami, ta paní udělala bobek!” ukázala na mě malá, roztomilá holčička s kudrnatými vlásky a v růžových šatičkách. Hotová princezna.

,,Ale, Charlie, nesmíš takhle ukazovat na lidi. To se nesluší,” pokárala ji a táhla dál ode mě. Jako bych snad byla zlá sudička, která na ni sešle mocnou kletbu.

,,Ona neví, že bobky se dělají na záchodě?” pokusila se ji zašeptat do ucha, ale měla by ještě trénovat. Její šepot připomínal spíše rozhlas.

,,Pravděpodobně má nějaké problémy. A teď pojď,  nechceš přeci přijít pozdě. Thomas na tebe už určitě čeká.”

Zřejmě mluvila o někom jiném. Ta dětská zvědavost je tak dech beroucí. Už má dokonce i prvního nápadníka. Někdo by ji měl pořídit příručku, aby věděla, jak si kluka udržet u sebe nebo dopadne jako já.

Vletěla jsem do dveří jako tornádo do domu. Omlouvám se všem obětem tornáda, ale lepší přirovnání mě nenapadlo.

,,Amy, konečně! Kde jsi proboha byla? Šéf už se po tobě shání,” vykřikla Amanda, která z toho byla více ve stresu než já. Její výkyvy nálad jsou tak časté, že buď má vážné psychické problémy nebo je těhotná. Upřímně doufám v tu první možnost.

,,Taky ti přeji hezké ráno, Amando,” řekla jsem a otočila se k ní zády s úmyslem se dostat do Jeffovi kanceláře.

,,Ne, stůj! Takhle tam jít nemůžeš.” Vstala ze své židle, obešla pult a zastavila veškeré mé počínání. Chápu, že nejsem modelka Victoria's Secret, ale Jeff je už na mě zvyklý. Navíc, tady se nikdo nedívá na vzhled. Proč by mě jinak zaměstnávali, že?

,,Amando, uklidni se. Pusť mě, sama jsi přece říkala, že se po mně sháněl.” Dotkla jsem se jejich ramen a odsunula ji na stranu. Vyvádí, jako kdybych měla někoho zabít.

,,To bude obrovská ostuda!”

,,Tady jsi, Amy. Už jsem se po tobě sháněl, Amanda ti to jistě vyřídi –“ Jeff se zasekl v polovině věty a díval se střídavě na mě a Amandu. Co to dneska se všemi je?

,,Panebože, Amy! Pokud jsi nemocná, stačilo zavolat a vzít si volno.” Začal mávat rukama do všech stran až mi málem přistála jedna rána do obličeje. Mohl by mi to někdo začít vysvětlovat. Že by si snad vzpomněli na mé narozeniny a chystali mi firemní večírek? Asi těžko.

,,Proč bych si měla brát volno? Je mi skvěle.”

,,To vidím, jak je ti skvěle, když jsi to pustila přímo na ulici,” pohladil mě po paži a starostlivě se usmál.

,,Prosím?” Mrkala jsem jako panenka jen proto, abych zahnala slzy vzteku. Sranda je sranda, ale tohle je skutečně i pod mou úroveň. A na rovinu, pod mou úroveň se nedá jen tak lehko dostat.

,,I mně se to stalo, Amy. Nikdo není dokonalý, a když to na nás přijde, jen s těží se tomu dá zabránit.”

Už jsem to nemohla vydržet a podívala se dozadu na svou sukni. Tak teď už chápu o čem všichni mluví. Začala jsem se smát. Spíš ze zoufalství, ale vyjde to nastejno.

,,Já jsem se nepodělala, musela jsem si sednout na čerstvě natřenou lavičku v parku.”

,,Každý tomu říká jinak,” prošel kolem mě David s jeho hrnkem zeleného čaje. Kdy se ten tady vzal? Nenávidím ho. To je taky důvod proč jsem s ním nikdy nic neměla. Nalhávám sama sobě. Kdyby mě někam pozval, byla bych jen jeho. Už jen ta představa, jak si mě bere na svém pracovním stole.

Může se chovat jako kretén, což ostatně i dělá, ale jeho vzhled padlého anděla nikdo nezapře.

,,Amy, ty snad místo práce chodíš do parku krmit holuby?”

,,Ne, pane. Tedy, jak se to vezme. Víte, zaspala jsem, a tak jsem běžela do práce, ale zlomil se mi podpatek, takže jsem musela zastavit a dál už to znáte,” vymyslela jsem si první výmluvu, která mě napadla. V duchu jsem si pogratulovala za tak skvělý výkon. Teď se jen modlit, aby si nikdo nevšiml toho, že nemám podpatky.

,,Od kdy vy běháte? Ještě před týdnem jste měla problém odnést články k zpracování do druhého patra,” dal ruce v bok a Amanda se za mnou snažila zadržet smích.

Mírně jsem ji kopla do holeně, aby přestala a zároveň zašeptala omluvu. Na svých výmluvách budu muset ještě zapracovat.

,,Nebudeme to řešit, ale už se to nebude opakovat. Je vám to jasné? Teď se mnou pojďte do kanceláře, mám pro vás důležitý úkol,” pustil mě před sebe a já se tak vydala na cestu do dalších, řekněme hnědých bobíků.