Jakmile jsem se dostala ve čtvrtek v podvečer domů, lehla jsem si do své postele a okamžitě usnula.

Rána do hlavy měla neblahý vliv na můj rozum, protože jsem se chovala, jako bych vypila flašku tvrdého alkoholu. Když mě Matt doprovázel do mého příbytku, stačila jsem mu prozradit všechny pikantnosti z mého dětství. Také jsem mu řekla, že jsem v té tělocvičně neskutečně žárlila na tu hnědovlasou couru Melissu. A on se tvářil, že mě chápe. Byl to přesně ten pohled, který udělá i vaše kamarádka, když jí řeknete, že jste se s ním rozešla a od této chvíle se stáváte svobodnou ženou, co nepotřebuje žádného chlapa k životu. A přitom ví, že mu stejně za tři dny zavoláte, protože budete mít pocit, že bez něj se vám zhroutí celý svět.

Bylo od Matta hezké, že mě nechal se vykecat a raději se k ničemu nevyjadřoval. Zmírňuje to tak můj pocit trapnosti.

Povzdychla jsem si, přetočila se na záda a podívala se na budík. Zjistila jsem, že jsem zaspala. Přesně o čtyři hodiny a třicet pět minut. Jen taková mírná časová prodleva.

Nemělo smysl chodit do práce, a tak jsem šéfovi napsala zprávu, že jsem chytla asi nějakou nakažlivou virózu. Obratem mi přišla esemeska, že jsem udělala dobře, když jsem zůstala doma a přál mi, abych se brzy uzdravila. Ve skutečnosti tím chtěl říct, abych se neopovažovala chodit do práce dřív, než budu zdravá jako rybka. To mu s radostí splním.

Ale abych jen neležela v posteli a nehleděla na toho pavouka v pravém rohu místnosti, tak jsem se rozhodla prozkoumat internet kvůli další dietě. Měla bych to začít brát alespoň trochu vážně. Jenže, co já beru vážně.

V tomto ohledu jsem zůstala stejná. Když mi táta oznámil v mých osmnácti letech, že dokud žiju pod jeho střechou, tak nebudu chodit na žádné podezřelé festivaly s ještě více podezřelými lidmi, nebrala jsem jeho slova doslova. Táta byl vždy tím hodným, který vypustil z úst planou výhrůžku, na kterou nikdy nedošlo. Ale mýlila jsem se. Hned, jak jsem se vrátila v mírně podnapilém stavu domů, čekal na mě v obývacím pokoji, kde seděl v křesle se sklenkou alkoholu v ruce. Schytala jsem facku, domácí vězení a na nový boty jsem neměla ještě hodně dlouhou dobu po tom.

Bez ohledu na to, jaká jsem byla rebelka, vždy pro mě měly důležité věci váhu pouhého peříčka. A ty, které mi život nijak neovlivňovaly, mi dokázaly dělat největší starosti.

Obrazovka počítače se rozsvítila a na mě vyskočila tapeta Johnnyho Deppa v Čokoládě. Nemyslím tím teď opravdovou čokoládu, ale ten film. I když nebudu lhát o tom, že jsem se to nepokoušela vyhledat.

Najela jsem kurzorem na ikonku prohlížeče, a než jsem si to stihla rozmyslet, napsala jsem požadovanou informaci, kterou chci naleznout. Hned se mi zobrazilo několik odkazů, kterými jsem se začala hrabat. Jedno bylo horší než druhé. Ale přeci jen jsem našla po dvaceti minutách něco, co vypadalo docela dobře. Tedy na poměry diet, co si vybírám.

„Rozžvýkat a vyplivnout.

Na přelomu 20. století Američan Horace Fletcher usoudil, že je ideálním způsobem, jak zhubnout, hodně žvýkání a plivání. Fletcherismus, jak se jeho metodě říkalo, doporučuje žvýkat jídlo tak dlouho, dokud se z něj všechna „dobrota" nevyšťaví, a pak zbylou hmotu vyplivnout.

To, kolikrát se má ta která potravina přežvýknout, stanovil velmi přesně. Například jedinou šalotku doporučoval skousnout celkem 700krát. Jeho metoda byla velmi oblíbená a měla řadu slavných následovníků, včetně spisovatelů Henryho Jamese a Franze Kafky. Došlo to tak daleko, že lidem na společenských večeřích stopovali, zda žvýkají dostatečně dlouho, uvedla Foxcroftová."

Takže vlastně můžu jist cokoliv, ale ani jedno sousto nesmím polknout. To bude ještě zajímavé. Vstala jsem od počítače a zamířila do koupelny ze sebe udělat člověka. Vrabčí hnízdo jsem se snažila rozčesat a nějak upravit, aby to vypadalo alespoň trochu jako účes, ale nakonec se to moc nedařilo, takže jsem zvolila jednodušší variantu. Culík, který vypadal velmi stylově. Na módní přehlídce bych byla za hvězdu.

Blížil se čas oběda a já začala pociťovat hlad. Ovšem, nechtělo se mi chodit do restaurace samotné, protože lednička byla prázdnější než místo vedle mě v posteli, a tak jsem se nakonec rozhodla zavolat Thálii. Stejně si musíme promluvit.

„Amy, co se děje?" její hlas zněl v telefonu zvláštně. Jako by snad... ale ne. Ona to s někým dělala.

„To je tak špatný, že během toho přijímáš hovory?" zeptala jsem se a upila si ze svého hrnku s kávou. Dnes už druhou a to jsem vstala před dvěma hodinami. Velké štěstí, že se ta dieta nevztahuje na životně důležité tekutiny.

„To vůbec... ach... Počkej, chvilku.. Jo! Přesně tam!... Amy, zavolám ti za pět minut... tak za deset." S těmito slovy hovor ukončila a já na své tváři vytvořila znechucený výraz. Poslouchat svou kamarádku při sexu není to nejhezčí, co bych chtěla za celý den slyšet. Už jen ta představa.

Po skoro hodinovém čekání, kdy se můj žaludek snažil získat pozornost, se konečně ozval zvuk vyzvánění. Ten chlap, kterýho tam měla, musel mít buď sakra dlouhou výdrž nebo hodně pomalý tempo.

„Co jsi potřebovala, Amy?" zeptala se mě ještě mírně zadýchaná a bylo slyšet, jak si dávala dolů záchodové prkénko, na které si určitě hned sedla. I když jsme nebyli u sebe, tak jsem z celého telefonátu mohla cítit ten posexový opar.

„Nechtěla bys zajít na oběd? Mám volno, tak jsem si říkala, že by nebylo na škodu pokecat u nějakého salátu." Zrovna tento pokrm jsem nemyslela, ale byl to jediný účinný způsob, jak ji nalákat k tomu, aby se mnou šla někam na jídlo. Pokud jste před Thálií vytáhli jiné jídlo, než bylo to ze zeleniny, měli jste problém.

„S tím souhlasím. Tak za půl hodiny v té restauraci na rohu páté? Mají tam jeden skvělý salát, na který mám chuť a hlavně mi dodá energii, kterou vážně teď dost potřebuji. Však víš," zasmála se do reproduktoru a já si oddělala telefon od ucha. Riskovat, že budu hluchá? Ne, díky. Možná byla krásná, ale její smích byla kombinace jelenů v říji a malé krůty.

„Budu tam." Položila jsem to jako první a hned se odešla připravit. Jediné štěstí, že už jsem se oblékla před tím, protože jinak bych nestíhala. Teď si asi říkáte, jak daleko ta restaurace je a já, abych k vám byla upřímná, tak odpovím, že je to jen pár minut cesty pro normálního člověka. Už chápete, co na tom nesedí? Prostě nejsem normální člověk a už vůbec se nechystám jít nějakou rychlou chůzí. Maximální možná rychlost pro dnešní den je stupeň druhý neboli slimák.

Po mé cestě do restaurace jsem se konečně dostala do tepla. I když jsem si neplánovala objednávat něco zdravého, což bylo dost těžké, když to byla zdravá restaurace, tak jsem musela uznat, že zateplování zde měli vážně úžasné.

„Amy, no konečně! Neříkala jsi, že tady mám být za půl hodiny? Proč máš, sakra, zpoždění dalších dvacet minut?" zeptala se mě ublíženě Thálie mě na přivítanou objala a dala pusu na obě tváře. Byl to takový náš rituální pozdrav.

Mimochodem, měla bych se vyjádřit k mému zpoždění. Ještě když jsem byla doma, tak v rádiu hráli největší hity osmdesátých let. A copak se dá odolat těm starým vykopávkám, které vás nutí tančit, i když váš jediný pohyb je do ledničky a zpět? Myšlenkami jsem se vrátila zpátky k mým tanečním kreacím s fénem v ruce.

„No, víš, volal mi šéf, protože měl nějaký problém s jedním z mých důležitých článků, tak jsem to musela vyřešit. Však to znáš: Práce na prvním místě," zvedla jsem palec vzhůru a usmála se jako ten starý děda, co vystupuje v těch pohádkách, kde v dolech hlídá svoje zlato.
Thálie se zatvářila nedůvěřivě, ale pro všechny bylo lepší, když se zase posadila na židli a nechala mé veledůležité články být. Obě jsme totiž věděly, že většinu času v práci jím máslové sušenky, nebo vyhledávám informace o tom, jestli má Nicki Minaj skutečně v zadku napíchaný botox.

„Takže, prozraď mi, má drahá a milovaná přítelkyně, která obvykle nikdy nechce jít se mnou na oběd a už vůbec ne do zdravé restaurace, co tě najednou přinutilo přesně tohle udělat?" spojila prsty do stříšky a zadívala se do mých očí tím spalujícím pohledem, co obvykle všechny muže donutí zaplatit její útratu v baru. Poposedla jsem si na židli, aniž bych si vlastně uvědomila, jak je na mé proporce tak akorát stavěná a hýbat se na ni jen o hloupý milimetr doprava není nejlepším nápadem, co mohu učinit. Než jsem se nadála, cítila jsem v zádech pohledy hostů, co nepočítali, že je tady bude někdo rušit skřípáním dřeva po naleštěné podlaze.

„To ti nemůžu zavolat jen tak, protože chci vidět svou kamarádku?" zeptala jsem se jí a upravila si svou sukni, která se mi nebezpečně vyhrnula. Neřekla bych, že jsem po pár týdnech mých diet zhubla, ale přibrat, to se mi taky nějak nepozdává. I když ta noční konzumace čokoládové zmrzliny u Přátel nebyla dvakrát svatou a příkladnou ukázkou, jak se stravovat. Každopádně je to jedna z možností, proč mi ta sukně nesedí tak, jak by měla.

„Vyklop ze sebe důvod, proč jsme obě dvě tady," rozkázala, do rukou si vzala jídelní lístek a tvářila se jako královna před svým poddaným, co jí přišel dát nové informace. Bohužel, měla pravdu. Byla to vždy Thálie, kdo mě tahal na obědy a přátelský pokec. Nebylo to tak, že bych nechtěla být v její přítomnosti, spíš šlo o to, že jsem se při té dobré auře, která zní přímo čišela, cítila jako odpad. Doslova.

„Potřebuji tvou pomoc, radu, klidně i facku. Matthew mě pozval na večeři," dostala jsem to ze sebe na jeden nádech a podívala se na ni. Celou dobu se dívala na jídla v lístku, ale jakmile k ní došla tato informace, menu ji přestalo zajímat. Zorničky se jí šokem rozšířily, ruce povolily stisk okolo desek a hlasivky vydaly takový výkřik, až jednomu postaršímu pánovi zaskočil krutón z polévky. Jsem zvyklá na to, že jsem to já, kdo vyvolává hromadnou ostudu, ale tentokrát jsem v tom opravdu nevinně. Thálie si sama pro sebe zatleskala a postavila se na nohy, aby mě mohla obejmout.

„Promiňte, že jsem všechny vyděsila," začala a mně zbývalo jen útrpně čekat, jak to dokončí, „ale tady moje kamarádka mi právě oznámila, že bude mít rande. Chápete to? Kdybyste toho chlapa viděli, tak byste si asi řekli, že má nějakou úchylku, když jde na večeři s Amy, ale ona je fakt skvělá ženská, co si konečně zaslouží pořádný orgasmus," poplácala mě po rameni se vší vážností. Lidi se snažili skrýt pobavenost, ale rudé obličeje je prozrazovaly.

Ještě nikdy mi nebylo trapněji. Tohle překonalo i mého tátu, který dorazil na oslavu mého kamaráda se slovy: „Dcero, zapomněla sis doma ochranu." Vložil mi krabičku kondomů do rukou a zase odešel. Z původního plánu, jak tam sbalím super kluka a užiju si pořádnou oslavu, vzešel plán nový. Stála jsem u krbu, popíjela levné pivo a obchodovala s ochranou, co původně měla sloužit pro mé účely. Jenže po návštěvě táty se kluci rozhodli držet ode mě dál. A tak ten, kdo dal vyšší nabídku si vrznul, a zbytek zůstal na suchu jako já.

„To abych si zařídila plastiku obličeje."

„Konečně ses rozhodla pro vyhlazení vrásek na čele? Dobře děláš, Amy, určitě ti to pomůže." Chtěla jsem jí na to něco odpovědět, ale to, co řekla asi nemělo ani cenu dál rozebírat. Občas mi přijde, že jsme si vzájemně prohodily mozky. Ne, že bych snad na tom byla o něco líp. Vlastně na tom nejsem o nic líp.

„Myslela jsem to tak, že se teď té ostudy nezbavím."

„To se vsákne. Momentálně chci řešit jiné věci."

Oběd s Thálií se protáhl na několik hodin plných utrpení. Naplánovala mi každou vteřinu mého „rande" a nezajímala se o to, jestli se to líbí mně nebo snad komukoliv jinému, prostě Thálie řekla, tak to tak bude. Domů jsem se vrátila unavená, hladová, protože salát není jídlo a navíc jsem si vzpomněla na to, že to nesmím polykat. Jenže pro dnešek bylo pozdě, budu tedy muset začít od zítřka.

V posteli jsem si nastavila budík na osmou ráno vzhledem k tomu, že Thálie řekla – co jiného ona taky umí -, že pro mě přijde a půjdeme vybrat „randešaty". V mnoha ohledech byla jako moje sestřenice z druhého kolene. Zorganizovat uměla vždy všechno a všechny, ale sama jen popíjela drinky na lehátku. Ne nadarmo ji pak její manžel shodil do bazénu, i když věděl, že neumí plavat. Holt, co si udělala, to taky dostala.