Studenty, kteří pochrupovali ve svých lavicích s přivřenýma očima, rušilo pouze tiché šuškání jejich znuděných spolužáků, jimž se dnešní výklad profesora Binnse zrovna dvakrát nezamlouval. Jeho monotónní hlas byl jedním z důvodů, proč si vysloužil přezdívku zaříkávač hadů.

Udržet pozornost při hodiny dějin čar a kouzel bylo to nejtěžší, co Bradavice před Poberty postavily. Dokonce ani Remus, který byl téměř až nadšený do čehokoli, co zahrnovalo nové znalosti, nebyl imunní vůči únavě, jež se na něj lepila kdykoli, kdy odvrátil zrak od poloprůhledného profesora.

Naštěstí by ho jeho přátelé spát nenechali. Peter už tiše chrápal s hlavou zakloněnou a ústy dokořán, Sirius mu z nudy kreslil na obličej vousy nejrůznějších tvarů a objemů. Věděl to, protože Petrovo chrápání přeslechnout nemohl a Sirius byl nenápadný v každé hodině – a nikdy nedal dopustit na voděodolný inkoust.

Oni dva však nebyli těmi, kdo udržovali jeho kolébanou mysl vzhůru. O to se staral James, který si našel chvilku k tomu, aby z většiny posledního papíru v sešitě natrhal kuličky, jimiž se snažil trefit do Remuse.

Byl si jistý, že se několikrát trefil. Ve hustých vlasech se malé kuličky ztrácely, o to horší bude je najít.

„Psst! Remusi!“ pískl na něj James.

Rozhodl se ho ignorovat. Opravdu chtěl z dějin projít. Nesměl se nechat rozptýlit, ani kdyby to, co mu James toužil sdělit, bylo zajímavější než dnešní výklad. Což by jistě bylo, ale stále měl jakousi povinnost jako student vůči škole.

Další kulička z papíru ho trefila těsně pod spánkem. Dlouho se na sotva zatažené jizvě nezdržela, brzy si ji gravitace přivolala dolů na lavici.

Zatnul zuby. Cítil, že mu nechybělo málo, aby na kamaráda zavrčel. Po divokém úplňku byl možná unavený, ale o to hůř se ovládal. A s údivem zjišťoval, že kdyby to schytal James, ani by mu to nevadilo.

„Náměsíčníku,“ zkusil to James znovu.

Tentokrát kulička přistála v oku. Naštěstí byla opravdu lehká a letěla pomalu, proto to ani nijak zvlášť nebolelo. Jen to bylo nepříjemné. A neskutečně otravné, když se to zkombinovalo s Jamesovým hlasitým šeptáním.

Zavrčel si pod nosem. Ani nyní to nebyl ten vlk, jenž v něm podřimoval, aby byl zase silný při příštím úplňku, ale Remus Lupin, pilný student. A jeho přeteklá číše trpělivosti.

Otočil se na kamaráda a propálil ho pohledem.

„Co?“

„Evansová je tady pod náma,“ vyhrkl, jako by přesně na tohle čekal. „Chci, aby se na mě podívala.“

„Zkus po ní házet papírky,“ zasyčel Remus na odpověď a otočil se zase zpátky.

To byla chyba. James se nenechal jen tak odbýt. Využíval toho, že se Remus rozhodl podepsat smlouvu s ďáblem, když jeho prosbu přijal.

Podruhé tak dlouho nevydržel. Skřetí občanská válka, která byla rozpoutána na základě krádeže jedné dřevěné stolice, podepsané samotnou Frédou Sličnou, nebyla ani z poloviny tak zajímavá jako Jamesova snaha o Remusovu pozornost. A tak podlehl znovu.

„Můžeš to po mně přestat házet?“

„Ne,“ odvětil Potter a mezi prsty stlačil další kuličku.

„Sedím vedle tebe. Nemůžeš do mě třeba dloubnout, nebo tak?“

„Nechci se omylem dotknout nějaké jizvy,“ namítl.

Ten tón, jakým mu to sdělil, Remusovi napověděl, že pravý důvod byl jiný. Nejspíš ho bavilo házet papírové kuličky. Třeba chtěl, aby se Filch zabavil, až přijde zkontrolovat lavice v této třídě.

Povzdechl si. Věděl, že mu nedá pokoj, dokud nesvolí. Proto odložil brk, aby si nepokapal poznámky, a s pozvednutým obočím se na něj podíval.

„Na tebe se podívá, zavolej na ni,“ přikázal mu.

Remus mu chtěl mile naznačit, aby se šel podívat do míst, kam se dosud nikdo nevydal, ale odhadoval, že tam už byl tolikrát, že by to nespočítal. Sirius ho tam posílal neustále.

Mohl si tiše stěžovat. Mohl protestovat, že v hodině mají dávat pozor a ne rušit ty, kteří diskutují se svými spolužáky o důležitých tématech. Ale mlčel. Na Jamese by to stejně neplatilo.

Podíval se dolů pod sebe. Lily seděla ve druhé lavici a otáčela se na obě strany, aby stíhala poslouchat obě spolužačky, které se k ní posadily. Díky jejím vlasům barvy obětního ohně byla nepřehlédnutelná.

Opravdu to nechtěl udělat. Hrozilo mu, že ho profesor uslyší. A nikdo – nikdo, dokonce ani šprt Desph, který si jakoukoli hodinu učení navíc užíval – netoužil po tom si odsedět trest v přítomnosti uspávače.

„Teď ne,“ zamumlal nakonec a vrátil se ke psaní poznámek.

„Remusi,“ nedal si Potter říct.

Ignoroval ho. Považoval to za své nejlepší rozhodnutí za celý týden. Už měl dost toho otročení, z nějž nic neplynulo. Chápal, proč ho tento rok Sirius odmítl. Měl vzít nohy na ramena také.

Trvalo to několik dlouhých minut, než to Jamese přestalo bavit. Těch několik kuliček, které přistály v Remusových vlasech, se nehodlaly pustit ani tehdy, když si je spěšně prohrábl. Bude mu trvat celou věčnost, než je najde všechny.

Pár sekund poté, co palba ustala, už se chtěl radovat, že vyhrál. To ovšem nepočítal s tím, že se Jamesovou další obětí stane Peter, kterému jedna z hozených kuliček spadla do krku.

Chrchlání bylo slyšet přes celou učebnu. Dokonce i profesor Binns, který se jen málokdy na studenty opravdu podíval, obrátil svou pozornost na čtveřici mladíků.

Museli vypadat komicky. Sirius bil Petera do zad, aby mu pomohl kuličku vykašlat, James pištěl, aby na ně upozornil i ty, kteří výklad ještě nevzdali – nebo naopak probudil i ty tvrdé spáče. A Remus to vyděšeně sledoval.

Kulička dopadla na stůl. Byla obalená slinami a merlinví čím ještě. Bylo mu z toho na zvracení.

Jediný, kdo si z toho hlavu nedělal, byl James. Ten mával do lavic před sebou, jako by doufal, že si ho takto Evansová všimne.

A světe div se, všimla si ho. Remus dokonce viděl, že něco zašeptala. A když se k němu to tiché idiot dostalo, došlo mu, že když nechá Jamese, aby si něco udělal sám, bude je to stát život. A on opravdu chtěl dostudovat.