Den po úplňku prakticky celý prospal. Měl štěstí, že pro něj měla madam Pomfreyová místo. Nemusel se trápit tím, že by se ho James pokoušel dostat z postele více i méně rafinovanými způsoby.

Vlastně to bylo poprvé za celý měsíc, co ho nesužovaly žádné starosti. Jen ležel na pohodlném lůžku, občas se přetočil na opačný bok, něco zamumlal, zamlaskal a spal dál. Po tak divoké noci se ani nebylo čemu divit.

V době, kdy byl vzhůru, se žádné návštěvy nedočkal. Nezlobil se, nikdo nemohl tušit, kdy procitne z klidných snů, aby se vrátil do divoké reality. A chvilku klidu i uvítal. Alespoň se nemusel trápit tím, že jako Jamesův poskok pohořel.

Na nočním stolku mu kamarádi nechali tabulku čokolády. Musel uznat, že na to, že o něj nikdy nejevili nijak zvlášť velký zájem – pokud se nejednalo o jeho malý chlupatý problém –, o něm toho věděli víc, než předpokládal. Ale jen málokdo se odvážil tvrdit, že Remus a čokoláda k sobě nepatří.

Nevydržel dlouho ležet. Únava z něj opadla až někdy pozdě v noci. Mohl se pokusit usnout znovu, to by však ztratil tu čerstvost, s níž se před několika minutami probudil. A mohl riskovat, že by se mu zdálo o něčem… divočejším. Děsivějším.

Vytáhl se do polosedu. Polštář opřel o pelest lůžka, poté do něj zabořil pokřivená záda. Nohy se samy přitáhly blíže k tělu, aby neriskoval křeč. Pokrčily se do stříšek, které připomínaly spíše bílé zasněžené skály s ostrými vrcholy a prudkým svahem.

Myšlenka na sníh mu vykouzlila úsměv na rtech. Nevybavoval si, že by venku sníh viděl, ale byl si jistý, že nějaké sněhové vločky se na bradavický dvůr zatoulat musely. A když už ne na dvůr, mohly se uhnízdit na taškách starých střech, porostlých šedavým mechem.

Otočil hlavu přes rameno. Doufal, že uvidí ven, že rozezná jednotlivé vločky, jež byly větrem roztáčeny do půvabného tance zimy. Venku však byla tma. A ve výhledu mu překážel vlastní odraz ve skle.

Zamračil se na toho mladého studenta, který na něj bezduše hleděl z druhé strany skla. Nelíbily se mu jeho výstavní jizvy, jimiž měl posetou tvář. Neviděl krásu ani v tom úsměvu, v němž se ukrývala malá faleš – za ty roky sotva poznatelná, jak přirozenou se stala. Ale nejvíc ze všeho nenáviděl ty medové oči, v nichž se zrcadlila všechna ta bolest, to vše špatné, za co si ten nejhorší trest zasloužil.

Rychle odvrátil pohled. Oči pro jistotu zavřel. Dobrá nálada z příjemného probuzení byla pryč. Teď by mu nepomohla ani ta sladká čokoláda, na niž si brousil zuby už od prvního momentu, kdy ji spatřil.

V pěstech sevřel tenkou látku přikrývky. Ani oči dlouho neudržel zavřené, ten strach z toho, že by mohl usnout a ztratit se, ho děsil.

V šeré místnosti si všiml nového plného tvaru. Dalo se uvažovat o tom, že by to mohl být člověk, ale klidně se mohl mýlit. Na tuto část ošetřovny se dnes ještě nepodíval, netušil, jestli tam nebyl pověšený jeho plášť.

„Je vzhůru,“ zaslechl velmi slabé zašeptání.

Přikrývku okamžitě pustil. Byl připravený se prát, ochránit své teplé místečko na lůžku, kam ho předtím Sirius položil.

Z jednoho plného tvaru se staly tři menší. Podle postupky, jakou osoby vytvářely, poznal, že Petera zase nechali někde za sebou.

„Náměsíčníku?“ zašeptal James.

Poznal jeho hlas. Neuměl moc dobře šeptat. I když se opravdu snažil, byl slyšet přes celou učebnu. To byl také jeden z důvodů, proč byl po škole tak často.

Remus měl radost. Ačkoli by jim nezazlíval, kdyby se na něj nešli podívat, byl jim vděčný za to, že ho v tom nenechali samotného. Už ho začínala trápit představa nesnesitelné nudy, již by nezahnal sebelepší knihou.

Kamarádi se postavili k jeho lůžku. Stříbrné světlušky, jejichž zadečky trčely z konců hůlek, když tiše vyšpitli lumos, osvětlily to málo, jež stačilo k tomu, aby viděl jejich ustarané mračení.

„Spal jsi celý den,“ pokračoval James svým hlasitým šeptem.

Pokud vsázel na nenápadnost, neměl nejmenší šanci. S takovou jim hrozilo prozrazení.

„Tichošlápek říkal, že jsi na tom špatně.“

Podíval se na nejvyššího z kamarádů. Sirius se jako jediný do chýše dostavil. Hlídal ho, aby Remus neudělal něco, čeho by do konce svého života litoval.

Doufal, že se alespoň tiše zasměje. To dělával, když se o něm někdo zmínil. Byla to přirozená reakce na pohlazení pozoruhodně velkého ega, s nímž se nejspíš už narodil. Ale jediné, čeho si všiml, bylo mírné cukání koutků, které se začátku úsměvu nepodobalo ani zdaleka.

Svou pozornost zaměřil zpět na mladíka s kulatými brýlemi. U něj se dočkal čehosi, co by si neznalec mohl splést se starostlivým úsměvem. Možná v něm měly původ obavy o kamaráda, ale poznal, že to nebylo to hlavní. Stále ho trápila jeho situace s Evansovou.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Remus, když už se mu to ticho zdálo nesnesitelné.

„Neviditelný plášť. Ale skoro nám to neprošlo. Filchova micka nás vyčichala už někde na chodbě. Nejspíš se jí líbila Peterova vůně,“ odvětil Potter a posadil se na okraj lůžka.

„Chtěla si zopakovat rande pod jmelím, Dvanácteráku,“ vložil se do toho Sirius.

Peter se škytavě chechtal. Širokou dlaní se snažil zakrýt si ústa, jež zůstávala při smíchu otevřená dokořán. Vypadalo to, jako by spíše bojoval se zíváním.

„Ale to jsme odbočili. Přinesli jsme ti úkoly, Remusi.“

To bylo poprvé za dlouhou dobu, co ho oslovil jménem. Zdálo se mu to zvláštní, ale nic nepoznamenal. Ani by to nestihl, James ho ihned poté zasypal čistými pergameny a knihami.

Byl to způsob, jakým vyjadřoval, že ho něco mrzí. Někomu se to mohlo zdát jako sprosté využívání intelektu, jejž měl z party hlavně Remus, ale on v tom viděl něco víc. Důvěru. A možná i to využívání.

„To je… na zabavení,“ vysvětlil James a poškrábal se na zátylku. „Myslíš, že bys…?“

„Děkuju,“ odpověděl a mírně se pousmál.

Úkoly mu pomůžou se vrátit zpátky za hradby. Aby tu bylo nejen jeho pochroumané tělo, ale také ta křehká duše, která poletovala někde venku ve vášnivém tangu se sněhovými vločkami.