Vánoce se blížily tak rychle, že to ani jeden z nich nepostřehl, když procházeli kolem trhacího kalendáře, který na sobě měl stále číslo 13. Měli tolik práce s lovem, Remus ještě navíc s protivným Siriusem – a asi i Peterem, který se konečně probouzel ve své kukle – a sám se sebou. K trhání listů v kalendáři se nikdo neměl.

Poberti se dokázali zabavit jakkoli, kdekoli a kdykoli. Ten zvoneček, který jim vyhrožoval zazvoněním, je proměnil v ty malé kloučky, pro něž byly tyto Vánoce v Bradavicích jako ty první. Plni nadšení a čiré dětské radosti přikývli na Remusův nápad odzdobit stromek ve společenské místnosti a upravit si ho tak, aby se líbil jim všem.

Ten, kdo se toho vložil nejvíce, byl samozřejmě Sirius. Jakmile dostal za úkol zbavit stromek všech ozdob, popadl žebřík, jejž opřel o Petera, a ihned šel po hvězdě, která se vyjímala na samotném vrcholu. Naprosto ignoroval Remusovo brblání a jeho výtky k tomu, že by měl jít postupně.

„Shazuješ ostatní ozdoby,“ ozval se Remus znovu, když ho další skleněná baňka minula jen o pár centimetrů.

„Ale musím pro hvězdu,“ namítl Sirius.

„Ne, ublížíš si!“ pískl na něj.

Bylo to jako mluvit do zdi. Siriusova tvrdohlavost byla podobně pověstná jako ta Jamesova. Ti dva si mohli podat ruce.

Remusův pohár trpělivosti téměř přetékal. Měl sto chutí vyšplhat za ním, chytit ho za ucho a odtáhnout ho zpátky na zem, kde by ho seřval tak, že by se to dítě ze zadku nezvedlo. Ale naštěstí se děsil žebříků. A toho, že by spadl.

Proto se spokojil s tím, že zakláněl hlavu a snažil se chytit co nejvíce baněk, aby pak měli čím stromek nazdobit. Což ve výsledku bylo mnohem méně, než si myslel, že bude, protože všechny ozdoby, jež dal Jamesovi, aby je podržel, byly na zemi přesně na místě, kam skákal, aby chytal ty další.

Jakmile se mu podařilo dostat hvězdu, pomalu slezl dolů tak, aby toho popadalo co nejvíce. Peter skučel námahou, tiše nadával slovy, jež by se nadávkami nazvat nedaly – pokud nové vydání slovníku neobsahovalo v seznamu expresiv i pudla a omáčku –, ale snažil se zůstat narovnaný, aby to bylo pro Siriuse bezpečné.

„Mám ji!“ zvolal Tichošlápek nadšeně.

Remus se podíval na podlahu plnou střepů.

„Výborně,“ zahuhlal sarkasticky a ukázal na tu spoušť pod sebou. „Podívej se na to.“

„Nemůžu za to, že neumíš chytat,“ bránil se Black.

Už se chtěl připravit na zvýšení hlasu, ale dlaň na rameni ho zastavila. Jamesova dlaň.

„Nech ho. Myslí si, že je tady nejlepší,“ poznamenal.

Chtěl se na něj otočit a poděkovat mu, že se ho pokusil uklidnit, ale James byl rychlejší. Spustil ruku dolů a popošel před něj.

„A přitom neví, že nejlepší chytač jsem tady já.“

„Prosím, ne. Jen tu neporovnávejte, jak má kdo velký –“

„Ty?“ ozval se Sirius.

„– ego,“ dokončil Remus po krátké pauze.

Mávl nad tím rukou. Musel je nechat si to vyříkat. S největší pravděpodobností jen žertovali, ale bylo možné i to, že se Sirius potřeboval pomstít za prohru ve válce. A na nic lepšího, než bylo pokoušení Jamesovy trpělivosti – a taky Remusovy – nepřišel.

„Máme málo ozdob,“ zamumlal si Remus pod nosem.

Ani nedoufal, že ho někdo z nich uslyší. Na to byli příliš zaneprázdnění vychloubáním se vlastním peřím. Vlastně mu ti dva připomínali namyšlené pávy, kteří si schválně počítali pírka, aby zjistili, kdo z nich je větší fešák.

„Mám nápad,“ zaslechl od Petera.

Než ho stačil pochválit za to, že se znovu sám za sebe ozval, byl pryč. Ani netušil, že se umí pohybovat tak rychle a neslyšně. Opravdu jako krysa.

Zbyl s těmi dvěma sám. K jeho smůle to vypadalo, že je jejich spor vyrovnaný. To znamenalo pouze to, že se budou muset otočit na něj.

„Reme, jak to vypadá s ozdobama?“ zeptal se Sirius.

Zamračil se. Oni se přestali hádat? Možná opravdu jen žertovali. Nebo že by zafungovalo to kouzlo Vánoc a splnilo mu jedno z těch přání, která vyslovil nahlas tolikrát, že to už ani nepočítal?

„Máme jich málo,“ odpověděl tišeji, než zamýšlel. „Ale Peter prý dostal nápad.“

„To jsem zvědavý, co ten tlouštík vymyslí,“ poznamenal Black a utáhl si culík, do nějž se snažil vecpat všechny vlasy, jež mu trčely ven.

Nemuseli na odpověď čekat dlouho. Peter se přiřítil jako velká voda. Nejprve narazil do Siriuse, který kvůli úpravě účesu nedával pozor, ihned poté i do Remuse, o nějž se zastavil.

„Snad to nebude vadit,“ pípl stydlivě a poklepal na zabalený balíček. „Měl to být dárek pro tebe, Remusi.“

To bylo snad poprvé, co ho slyšel jej oslovit jménem. Překvapeně civěl nejprve na něj, pak na dárek. Oni pro něj měli dárek?

„To je dobrý nápad, Červíčku,“ pochválil ho Sirius. „Remusi, můžeš to otevřít. Pokud chceš.“

Nemusel váhat. Okamžitě pomalu odstranil všechny vrstvy papíru, jimiž krabici obalili, aby nebylo poznat, že je to krabice. Poté nakoukl dovnitř.

Nestačil se divit. Byly tam sněhové vločky. Z čokolády.

Čokoládové vločky.

„To je… perfektní,“ vyslovil svou první myšlenku nahlas a podíval se po ostatních.

Tak přece mysleli i na něj. Nevadilo mu, že se o svůj dárek podělí se stromkem a ostatními studenty. Přesně takto to chtěl. Aby daroval ostatním radost a navodil tu pravou vánoční atmosféru.