„Dobrá zpráva, vážení!“ zvolal Sirius, který se vrátil do chlapecké ložnice. „Jo a taky jedna špatná.“

Zbývající tři Poberti vysedávali na různých místech po pokoji. Remus si ubránil své teritorium na okenním parapetu, odkud měl výborný výhled jak ven, tak i na celý pokoj. Peter se válel na své posteli, vyčerpaný dost na tvrdý spánek. A James seděl na podlaze a klepal hůlkou o nohu Remusovy postele.

„Začni tou špatnou,“ vyzval ho Remus.

Věděl, že nikdo jiný se nezeptá. A Sirius bude stát ve dveřích tak dlouho, dokud ho nevyzvou k tomu, aby mluvil.

„Došel vánoční pudink,“ informoval je. „Ale ta dobrá je, že jsem zahlídl vaši zrzku.“

James se na něj ihned podíval. Zmínka o Lily fungovala jako lék na jakoukoli fázi krátkodobé dětské depky. A on po naději skákal jako beznohá kočka po nejrychlejší myši světa.

„Lily zůstává na Vánoce tady?“ podivil se.

„Vypadá to tak. Jo a Srabus očividně taky. Ale asi se pohádali, či co, protože se na sebe ani nepodívají,“ dodal.

Konečně opustil dveřní prostor a volnými krůčky došel k Remusovi. Posadil se na druhou stranu parapetu – jen o pár milimetrů vedle, než byl Remusův malíček – a přehodil si nohy přes Remusova kolena. Bolavá záda ze včerejší koulovačky zjevně nebyla tak vážná.

„Mohl bys ty nohy dát –“

„Blíž k nosu? Stačí poprosit,“ dopověděl za něj a podstrčil mu ponožky pod nos.

Ani si nestačil všimnout toho, že by si sundával boty. Vlastně netušil, jestli je na sobě vůbec měl. Nedíval se lidem na nohy, když mu je zrovna nestrkali pod nos.

Odstrčil mu nohy na stranu od okna. Dlouhé vyzáblé končetiny narazily chodidly o podlahu s nepříjemným třísknutím, jež mu ani trochu nezáviděl. Ale na druhou stranu neměl na výběr.

„Co chcete dělat? Než Vánoce začnou, máme ještě celej dnešek a zítřek,“ zabrblal Sirius po chvilce ticha.

„Já bych si četl,“ navrhl chlapec s divokými vlasy a ukázal prstem na knihu, která ležela na jeho polštáři. „Čtu ji už od středy.“

„No, to je hrůza, profesore Lupine!“

„Sklapni, Siriusi.“

„On to řekl!“

„Řekl to, co si myslíme všichni,“ přidal se James. „Ale neboj, pořád tě máme rádi.“

„Děkuju za doplnění, Jamesi. Opravdu bych se bez tvých rad neobešel,“ zamručel Sirius naoko podrážděně a hodil po kamarádovi imaginární kouli.

Stále si bral dost osobně to, že se proti němu v koulovačce spojili. Dokonce i James, který by se proti němu nikdy neobrátil, změnil stranu a přidal se k Remusovi a Peterovu malému vzdoru.

„Ale teď vážně, kluci,“ začal James o mnoho hlubším hlasem, než jaký obyčejně používal. „Je to všechno ve výkalech paní Norrisové.“

„Kočkolitu?“

Bylo mu jasné, že se ozve zrovna Sirius. I on měl s paní Norrisovou speciální pouto.

„Pochybuju, že mi to u Lily vyjde. Odmítá mě už… no… dlouho.“

„Řekl bych, že toho lituje,“ namítl Sirius a podíval se na Remuse. „Tady Náměsíčník s ní prý slušně zametl.“

„Nechce se na mě ani podívat,“ zamumlal si Remus pod nosem.

Trochu ho mrzelo, že na ni takhle vyjel. Ale řekl to, co si myslel už dlouho. A kdyby to neudělal teď on, brzy by to udělal někdo jiný. A byl si jistý, že třeba Sirius by tak jemný nebyl.

Chápal, jak Jamesovi musí být. On se naštěstí žádnými vztahy zabývat nemusel, kvůli svému chlupatému problému si odmítal kohokoli pustit k tělu. I tak však rozuměl té tíze, již musel na srdci nosit kdykoli, kdy někdo zmínil její jméno.

„Nebyl jsi na ni zlej, že ne?“

Bylo otázkou času, kdy se na to James zeptá. Vlastně zapomněl na to, že on u toho nebyl. A nebyl ani u Siriusova nepovedeného vzdoru.

„Ne. Jen jsem byl… upřímný. To je vše,“ odvětil popravdě.

„Ona… není zlá. Jen ještě neví, že mě chce, to je celý.“

„Tak tak,“ přitakal Peter.

Téměř na něj zapomněl. Kdyby neslyšel vrzání postele, která zanadávala, kdykoli se Peter převalil na stranu, ani by o něm nevěděl. Někdy bylo až děsivé, jak dokázal být tichý a vnímavý.

V Peterovi rozhodně bylo víc, než ukazoval. Remus to viděl. Jen netušil, jak by ho měl přimět, aby byl sám sebou. A jestli by vůbec měl.

„Já bych si něco zahrál,“ prohlásil po chvilce Sirius a zvedl se z parapetu. „Slyšeli jste o piškorech?“

Nečekal, než se někdo ozve – a že Remus chtěl, alespoň ho upozornit na špatnou výslovnost –, a spustil vysvětlení.

„Budeme házet škvory na pole.“

„A nebo si dáme šachy,“ ozval se Remus.

„A nebo šachy,“ zopakoval po něm Sirius a nabídl mu ruku. „To zní dobře.“

Neváhal. Ruku přijal. Sirius mu pomohl se dostat na nohy.

„Uděláme, co řekl tady Remus. A bude se nám to líbit, jasný?“

„Siriusi, já tě nepoznávám.“

„Jsou Vánoce, Remusi. Asi mě nezabije, když budu projednou poslouchat někoho, kdo v hlavě fakt něco má.“