Stezka, jíž šli zpět do hradu, byla ušlapaná těmi skupinkami, které šly před nimi. Výjimečně si to nevzali nějakou z chodeb, jež objevili někdy v průběhu pátého ročníku, aby si alespoň na chvíli užili zimní radovánky se vším všudy.

Dlouho odolávat nedokázali. Sirius v sobě našel své vnitřní štěně, jež ho přinutilo se vyválet v první hromadě sněhu, na niž narazili. Naštěstí se ukázalo, že to byl opravdu sníh, ačkoli o tom Remus prvních několik sekund silně pochyboval.

To, že házel sníh kolem sebe, by tak moc nevadilo, kdyby ta většina neskončila Remusovi ve vlasech. Sníh roztával rychle, jakmile se setkal s teplým vlnitým materiálem, který byl snad nebezpečnější než svetr.

„Siriusi, zatraceně,“ zaklel tiše tak, aby to nikdo neslyšel.

Nepotřeboval poslouchat, že i slušňákům to někdy ujede.

Samozřejmě nemuseli čekat dlouho, než se k němu Peter přidal. Tlouštík se rozběhl plnou rychlostí, jakou dokázal pomocí krátkých nožiček nahnat, a vyskočil s pažemi co nejdále od těla. Remusovi to připomínalo jeho jediný skok, jejž uměl, který jim předvedl na koupališti v létě.

Sirius se stačil jen podívat nahoru, než byl jeho vyděšený křik utlumen živou vahou tisíců koláčů, pudinků a bažantích prsíček na medu, bez nichž si neuměl Petera představit.

Nemohl se nesmát. Ta situace, v níž se oba jeho kamarádi objevili, byla zkrátka tak komická, že rozesmála i věčně klidného poctivého studenta. Jakmile se však podíval na Jamese, který kreslil špičkou boty do sněhu neznámé obrazce, smát se přestal.

Mrzelo ho, že se stále trápil. Ano, slíbil si, že to přestane řešit, ale… nemohl, když vypadal takhle. Kdyby byl ten jeho psí obličej schovaný pod tunami sněhu, nejspíš by mu to nevadilo tolik.

Na moment si přál, aby ta hromada, v níž se Sirius s Peterem váleli, přistála na Jamesovi, aby se na něj nemusel dívat. Brzy nato se pokáral. Přát si něco takového rozhodně nebylo něco, co by Remus chtěl. Znělo to spíše jako něco, co by udělal Sirius.

Musel to vyřešit jinak. Přivést kamaráda na jiné myšlenky. Proto se snížil na úroveň povalečů ve sněhu. Sehnul se ke sněhu, jenž se nakupil vedle vyšlapané stezky, a nabral si ho do dlaní. Vytvořil nedokonalou kouli s několika boulemi a potěžkal ji v ruce.

„Jamesi!“ zavolal na něj.

Vyčkal, až se na něj kamarád podívá. Až teprve poté, co mu věnoval nechápavý pohled, po něm kouli hodil.

Na chvíli se bál, že se rozbrečí. Vypadalo to, že ty slzy, jež se mu leskly v očích už od chvíle, co dorazil na dno máslového ležáku, spadnou po tvářích do sněhu. Ale kupodivu se dočkal rány koulí do vlasů.

„Hej, Náměsíčníku! Něco ti trčí z hlavy!“

Otočil se na Siriuse, který si připravoval další kouli. Mohl očekávat, že se to zvrhne ve válku.

Netrvalo to dlouho a už dostával naklepáno od všech ostatních Pobertů, kteří si ho vybrali za terč. Existovalo několik důvodů, proč se jím stával hlavně od a Peter, ale ten hlavní byl, že se neuměl bránit – a hlavně trefit.

Rychle si pažemi zakryl obličej. Nechtěl ochutnat letošní úrodu. Už tak měl problém strávit ten ananasový pudink, s nímž se trápil od snídaně.

Nedalo se říct, že by si nějak zvlášť pomohl, ale alespoň nedostal koulí do oka. Nos však bráněn nebyl, do něj narazilo hned několik dobře mířených střel. Hádal, že byly od Jamese.

Nevadilo mu to. Přátelé se dobře bavili, což automaticky znamenalo, že by on měl taky. A možná by se konečně měl zapojit do hry, ať se do Bradavic nedostane jen jeden sněhulák.

Znovu podřepl a nabral sníh. Nestačil ani udělat kouli a ihned tu hromádku hodil po Siriusovi, který se do hry vžil tak moc, že měl potřebu pobíhat kolem něj a házet všude, kam Remus nedosáhl.

„Tak ty takhle?“ ozval se Sirius a nahlas se zasmál. „Ochutnej svou porážku!“

Už se chtěl znovu skrýt za paže, ale překvapení, jehož se dočkal, bylo rychlejší než jeho přirozená reakce na výhružku útokem. Sirius dostal do obličeje narychlo uplácanou koulí, která letěla z místa, kde stál – světe drž se – jeho věrný klon Peter a chechtal se.

Remus se široce usmál. Možná Vánoce dají Peterovi pod stromek vlastní názory. Tohle byl dobrý krok vpřed k vlastnímu rozhodování.

„Výborně, Petere,“ pochválil ho. „Dobrá trefa.“

Nadšený tlouštík se na Remuse podíval. Stále poskakoval nadšením na špičkách a culil se od ucha k uchu.

„Já vím,“ vypískl a zatleskal.

Poberti mezi sebou rozpoutali válku. Každý bojoval sám za sebe, jako by žádné můj nejlepší kamarád neexistovalo. Tam ve sněhu si byli všichni rovni. A přesně proto tyhle Vánoce Remus považoval za jedny z těch lepších.