Chvíli ho jen sledoval. Nebyl schopen prakticky žádného pohybu, jímž by ho mohl zastavit. Naštěstí si uvědomoval, že ho zastavit nechce. Jen by to navenek neměl ukazovat, aby si zachoval zdravý rozum a reputaci.

Domníval se, že se chystá za Evansovou a Severusem. Už si připravoval tu podporu z povzdálí, takovou tu nenápadnou, aby bylo poznat, na čí straně stojí, ale už ne jak moc.

Evansovou si obešel. A přesně v ten moment Remus pochopil, že by zasahovat neměl. Jen za ním šel, poslušně, potichu. Jako by ani nechtěl být víc než jeho stín.

„Regulusi!“ zavolal na tmavovlasého chlapce někde uprostřed zmijozelské lavice.

Remus Reguluse neznal. Věděl o něm jen to, že je hodně podobný svému bratrovi, ale uvnitř se nemohli lišit víc. Hodně ho mátlo, jak si taková slova dokázala najít cestu z tak mladých a inteligentních úst.

Otočilo se na ně hned několik hlav. Nebylo těžké poznat tu, na kterou Sirius čekal. Byli téměř identičtí, dokonce ani ten jeden rok, o nějž se lišili, nebyl znatelný.  Některé rysy by přiřadil pouze Siriusovi, ale to bylo tím, že ho znal déle než pár sekund.

„No ne, Sirius,“ ozval se oslovený.

Musel přiznat, že jeho hrubý hlas mu k němu vůbec neseděl. Ale alespoň to bylo něco dalšího, v čem se od Siriuse lišil.

„Přišel jsi prosit o odpuštění?“

„Rozmyslel jsem si to,“ odsekl jeho kamarád a ukázal na bratra prstem. „Nebudu skákat, jak matka píská. Nejsem ničí pes.“

Už mu pomalu začínala docházet ta souvislost s matčiným dopisem. Sirius nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, když o něm Remusovi říkal. Vlastně vypadal jako někdo, kdo uvnitř svádí boj – podobně jako Remus poslední tři týdny.

„Jsi Black,“ připomněl mu Regulus.

„Je to jen jméno. Remus je taky Lupin a nic to neznamená.“

„Vlastně –“

Nikdo ho nenechal se zapojit do rozhovoru. Tady mohl být jen divák a posluchač. Mohl se do toho vložit pouze tehdy, až Siriusovi dojde trpělivost a brášku si podá.

Jiskření mezi oběma Blacky bylo znatelné i v té vzdálenosti, v níž Remus stál. Na chvíli se dokonce bál, že se do sebe pustí i jinak než jedovatými slovy, ale naštěstí se zatím oba drželi. Ačkoli Sirius na tom se slovy nebyl zrovna nejlépe.

„Jsi ostuda rodiny, Siriusi. Divím se, že tě rodiče dávno nevydědili.“

Přesně tohle byl ten moment, kdy Sirius nemohl střílet nazpátek. Nikdy nebyl moc dobrý v hádkách, vždy se vše snažil řešit činy. Nebo pěstmi, když na to došlo.

Remus to zaregistroval dřív, než po něm stačil vystartovat. Chytil ho za loket a pevně ho sevřel v prstech, aby o něm věděl. Nepotřeboval být svědkem další hysterické scény. Bohatě mu stačilo, jak se do něj pustila Evansová. A on do ní.

„Siriusi, klid,“ zasyčel na něj.

Občas byl Sirius horší než pes. Vlastně nechápal, z jakého důvodu si vybral psa, když nedokázal poslouchat. Byl divoký, občas možná družný, ale hlavně podle nálady. Řekl by, že víc připomínal kočku.

Sirius sebou škubal. Snažil se vytrhnout ze sevření. Ale nesnažil se tak moc, že by se to dalo považovat za maximum. Jako by většinu své síly stále ztrácel uvnitř sebe samotného.

„A možná měli,“ sykl Sirius nazpátek. „A co? Aspoň bych nebyl odpornej spratek, kterej se plazí před tím krvelačným bláznem.“

Bál se, že tentokrát škubne silněji. Ale nedošlo k tomu. Sirius přestal bojovat. Svěsil paže podél těla a podíval se na něj.

Remus se nervózně pousmál. Nechápal, proč se do toho vůbec pletl. Ale Sirius byl kamarád. A byl rád, že mu alespoň takhle trošku pomohl. Jestli vůbec.

Pochopil, že by ho měl pustit. Už nehrozilo, že by se otočil a daroval bráškovi monokl pod stromeček. Proto uvolnil stisk a ustoupil stranou, aby se mohl Sirius dramaticky otočit na podpatku a odkráčet zpátky.

Šel za ním. Nic jiného mu ani nezbývalo. Ač vypadal Regulus zajímavě a moc rád by se o něm dozvěděl víc, nemohl. Ten člověk se mu hnusil. Nejen kvůli tomu, co řekl jeho kamarádovi, ale také kvůli vystupování. Byl jako padouch v nějakém muzikálu. Nebo opeře.

„Matce se to nebude líbit!“ zakřičel na ně mladší Black.

„To nebude,“ zavrčel si Sirius pod nosem tak, aby to slyšeli ostatní v doslechu jednoho metru.

„No skvěle,“ dodal si Remus tiše.

Jestli ho zatáhne do rodinných problémů, zažije své nejtěžší Vánoce vůbec. A to si myslel, že když se konečně zbavil Jamese, bude to procházka růžovou zahradou.