Už dlouho se nestalo, že by James na druhý den netáhl do Velké síně dřív, než bylo potřeba. Většinou sice vstával později než oni, ale než si Remus namazal jizvy hojivými mastičkami, Sirius si upravil vlasy a Peter přestal s panikou, byl už na nohou a připravený.

Ale dnes ne. Dnes se něco změnilo. Jako by mu chyběla ta základní troška energie k tomu, aby nadšeně poskakoval u dveří a lákal ostatní. Dokonce ani ta první slova, jež vyslovil, nepatřila Evansové a tomu, jak je krásná a jak bude ještě krásnější, až s ní bude žít.

Remus postával u dveří. Popruh tašky měl přehozený přes pravé rameno. Táhl se přes hrudník, jejž dnes kryla jen vyžehlená bílá košile a kravata v barvách koleje, již si zavázal jen jednou a od té doby ji pro jistotu nerozvazoval.

Čekání na posledního z Pobertů bylo dlouhé. Nezdálo se, že by James chtěl opustit teplo vyhřáté postele, aby potěšil tělo několika doušky teplého čaje a vydatnou snídaní.

„Myslíš, že vstane?“ zašeptal Sirius.

Pokrčil rameny. To byla dobrá otázka. Položil si ji nejméně šestkrát za posledních pět minut.

„Ať už ho Lily odpálkuje jakkoli, vždycky vyleze, aby si dal aspoň pořádnou snídani. A stejně se na ni pořád otáčí,“ zamumlal po chvíli. „Možná to opravdu vzdal.“

„Ne. To by nebyl James, kdyby to vzdal,“ namítl.

Remus se na něj podíval. Ještě stále si Sirius držel tu masku, pod níž skrýval všechny ty rozporné emoce, které mu docela nedávno ukázal. Ani nyní si nedával moc velký pozor. Vše se odráželo ve hlase.

Chtěl mu pomoct. Oběma chtěl pomoct. Ale jak pomalu zjišťoval, byl to úkol pro nadlidsky schopné diplomaty. Mohl jen doufat, že Peter žádný problém nemá.

„Měli bychom ho nechat,“ rozhodl nakonec.

„Máš pravdu.“

To byla dvě slova, která by Sirius Remusovi nikdy neřekl – ne v jedné větě, ne když se to týkalo Jamese, na nějž byl Sirius odborník. Ale nepřekvapilo ho to. Tenhle Sirius byl jiný.

„Červíčku,“ zavolal na Petera. „Jdeme.“

„Ale co Dvanácterák?“ zakňoural oslovený.

Tentokrát to byl Remus, kdo se chopil odpovědi.

„Potřebuje se prospat. Tak pojď. Měli bychom si pospíšit. Dneska budou sušenky.“

Jakmile milovník a obdivovatel čehokoli, co mohl strčit do úst, zaslechl o sušenkách, James přestal být důležitý.

Vyběhl k nim, ani se před dveřmi nezastavoval. Remus sotva stačil otevřít dveře, aby nenarazil.

„Něco ti přineseme,“ oznámil Jamesovi.

Odpovědi se nedočkal. Ani to pro něj nebylo překvapením. Odvrátil zrak od hromádky neštěstí, která se schovávala před světem pod peřinou, a podíval se na Siriuse.

„A ty jsi v pořádku?“

Byla to naprosto zbytečná otázka. Věděl, že se pokusí lhát, aby vypadal jako ten silný z party. Přesto cítil povinnost se zeptat, alespoň kvůli popichům svědomí, které mu nedávalo spát.

„Jistě,“ zněla odpověď.

Na nic víc se nevyptával. Poznal, že by to nemělo smysl. Proto jen vyčkal na to, až Sirius překročí práh, aby ho mohl následovat. Poté za sebou zavřel dveře a bez dalších poznámek seskákal schody do společenské místnosti.

Kamarádi tam na něj čekali. A nebyli sami.

Zrzavá studentka Nebelvíru překřížila paže na prsou, jakmile si ho všimla. Levý koutek jí povyskočil nahoru, ale ihned se zase vrátil dolů do naštvaného šklebu.

Netrvalo mu dlouho si uvědomit, co se stalo. Zjevně musela narazit na Petera, který jí ukázkovým způsobem předvedl, jak se používá fráze to ne já, to Remus v praxi.

Zpomalil. Nechtěl za ní. Vypadala jako medvědice, která se chystala ho roztrhat na kusy, jakmile by se pokusil o nějakou hloupost. Nebo ho přinejmenším seřvat tak moc, aby zalezl zpět do pokoje k Jamesovi pod peřinu a nevylezl týden.

Nechápal, co na ní James viděl. Věděl, že je láska slepá, hluchá a očividně i hloupá, ale kdyby byl na jeho místě, utekl by od ní co nejdál už poprvé, kdy by na něj zvýšila hlas.

„Ahoj, Lily,“ pozdravil ji tiše.

„Remusi, můžeš na slovíčko?“

Kousl se do rtu. Doufal, že ho někdo z jeho přátel zachrání. Ale doufal marně. Dokonce ani Sirius se neodvážil něco namítnout.

Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Nic jiného mu ani nezbývalo.

Jestli mě sežere zaživa, James si to odskáče, pomyslel si.