Snažil se. Opravdu se snažil dojít až do úplného konce, ale skončil někde u dvacáté stránky první knihy. To byla přesně ta část, kde mu hlavní hrdinka lezla na nervy tak moc, že měl sto chutí tu zrůdnost spálit a popel vysypat do záchodu.

Nutno poznamenat, že Peter vydržel déle než on. Jeho oddanost Potterovi a Blackovi byla až pozoruhodná. A protože se nikdy neodvážil zpochybnit jakékoli jejich rozhodnutí, často na to doplatil nejvíce.

Sledoval, jak se prokousával každou stránkou. Nebyl tak rychlý čtenář jako Remus, ale zato měl vytrvalost, již na něm zkrátka musel obdivovat.

Přesto dohromady neměli dostatek informací k tomu, aby Jamese mohli učit. Ale Remusovo svědomí bylo čisté, protože se alespoň pokusil to přečíst, proto mohl zbytek toho příšerného odpoledne zasvětit improvizaci.

„Opravdu se tam píše, že mám držet růži mezi zuby?“ podivil se James.

„No…“

Mnohem radši by mu poradil držet v zubech cokoli, co by ho přinutilo být zticha alespoň na pár minut.

Podíval se na Petera. Bál se, že ho potopí, že Jamesovi vyzradí, že to ani jeden nedokázal dočíst. Byl překvapen, když udělal krok v před s tak jistým jasně, jaké u něj ještě nikdy neslyšel.

„Tak fajn. Ale jak mám mluvit, když budu kousat kytku?“ zněla další Potterova otázka.

„Budeš držet hubu,“ ozval se Sirius.

Takovou podporu nečekal. Sice tu Peterovu měl nejspíš ze strachu, že by Jamese zklamal, kdyby se dozvěděl, že tu knihu nedočetl, ale i tak to bylo mnohem lepší než nic.

Všichni tři se na nezvykle tichého Blacka podívali. Každý pohled vypadal jinak – také něco jiného vyjadřoval. Peterův tichý obdiv, Remusův neslyšný vděk a Jamesův nářek, který napovídal, že toto postavení se mu vůbec nelíbí.

„Řekl jsem něco špatnýho?“

„Vůbec ne,“ ujistil ho Remus a usmál se.

„Bezva. Protože mám několik dalších dobrých nápadů, jak by na ni James mohl udělat dojem,“ prohlásil a zvedl se z postele, na níž dosud ležel.

Došel ke svému nejlepšímu příteli a vtiskl mu do dlaně malou lahvičku. Sevřel mu kolem ní prsty, aby nevypadla a neviděli ji ostatní. Ale buď to bylo záměrem, nebo se snažil tak mizerně, protože Remus okamžitě poznal, co to je.

„Gel na vlasy?“ přečetl si James.

„Ten nejlepší. Ty víš, jak se to používá. Tak, ještě budeme mít spoustu práce, pánové.“

Vůbec ho nepoznával. Tedy alespoň ne poté, co ho viděl se úplně sesypat a myslet. Domníval se, že ho ta rána, ať už měla jakýkoli původ, srazí na kolena. Ale teď tu stál – opět čilý a veselý, jak ho znali. S jedinou drobnou změnou. Byla to jen maska.

Sledoval jeho trhané pohyby. Jak se mu lesknou oči. Jak jeho vlasy ztratily ten lesk, které měly předtím, dokonce i že jich hodně ubylo. Jako by se snažil vytratit vlásek po vlásku někam, kde je lépe.

Bezpečno.

„Abys byl strachozkaský elegán, musíš se naučit květnatě mluvit. Něco jako, že nejdeš na záchod, ale posvětit mísu svým svatým trusem,“ pokračoval Sirius.

„Posvětit mísu svým svatým trusem,“ zopakoval po něm Potter a přikývl na znamení, že rozumí.

„Skvělý. Hlavně nebuď sám sebou. Breč, když to bude nutný. Plaz se na kolenách. Prostě buď citlivý vnímavý vyděrač.“

Remus už se na chvíli bál, že to Sirius myslí vážně. Naštěstí mu došlo – jako prvnímu, protože Peter na něj stále s obdivem hleděl –, že je to jen vtip. Byl rád, že se snažil rozveselit.

James na vše tupě přikyvoval. Zoufalost, jež ho poháněla a nutila ke každé hlouposti, ho ani tentokrát nenechala na popraskané násadě koštěte.

Netušil, kdy přesně James vyběhl, aby své nové já Evansoné předvedl. Sirius ho vlastně odbyl, ale to málo, co mu předal, stačilo k tomu, aby se vrátil během další půl hodiny.

„Tak co? Vypadáš spokojeně,“ poznamenal Tichošlápek.

James si znovu promnul levou tvář, která mu následkem tlaku dlaně zčervenala. Ani po spoustě pokusech nepřišel na to, jak se pláče na povel.

„Pleštila mě.“

„To mě mrzí. Cos jí řekl?“

Mávl rukou. Očividně mu do řeči nebylo. Posadil se na nejbližší postel – Peterovu – a složil obličej do dlaní.

„Je to marný. Jsem břídil,“ zamumlal.

„Tak se snaž břídil nebýt,“ poradil mu Remus.

„To nejde. Vzdávám to. Už… na to nemám. Vyhrála.“