„S dovolením!“ zapištěl na skupinku studentů v uličce James.

V náruči držel štos knih, u nichž si ani Remus nebyl jistý názvem. Upřímně, když ho dnes ráno probudil s tím, že půjdou do knihovny, myslel si, že je to jeden z těch zoufalých nápadů, jak ho vytáhnout z postele.

Ještě nikdy ho neviděl táhnout víc knih, než bylo potřeba do hodiny. Někdy jich měl mnohem méně, občas si nenosil nic. Údajně, aby nezatěžoval bolavé rameno. Ale Remus pravý důvod znal. Vlastně ho znali všichni Pobertové, jen se neříkal nahlas.

„To opravdu budeme číst?“ zašeptal Peter.

„Pochybuju, že tam bude něco víc než obrázky,“ odvětil Remus, aby ho uklidnil.

Pravdou bylo, že nikdy nemohl vědět, co od Jamese smí očekávat. Celý prosinec se choval zvláštně, dokonce si i čistil víckrát než jednou za týden. Což bylo pochopitelné, když potřeboval ulovit dívku, ale ještě žádná pravidla se nezmiňovala o tom, že by si měl každé dva dny měnit ponožky.

To všechno patřilo do těch příjemných změn. Už mu nevypaloval chloupky Jamesův zatuchlý dech, který se táhl od snídaně z minulého pondělí, dokonce k němu schválně nepřisouval nohy, aby vyzkoušel, jestli je puch dostatečně silný na to, aby odrovnal člověka.

Vlkodlaka, upozornil se.

Ale jeho cesta do knihovny – dobrovolná, musel zdůraznit – byla zvláštností sama o sobě. Nikdy ho neviděl překročit práh těchto dveří za účelem se něco dozvědět z nespočtu nejrůznějších pramenů moudrosti. To býval Remusův úkol.

„On se zbláznil, že jo?“ pískl Peter tiše.

Remus kamaráda sledoval. Razil si k nim cestu přes každého, kdo poklidně postával v uličce – byť na okraji.

Naprázdno polkl. Nerad přiznával, že poprvé, co se mu James začal zamlouvat, to bylo špatně. Byl by mnohem radši, kdyby se Siriusem plánoval další vtípek na něj a jeho zubní pastu.

„Nejspíš ano,“ zašeptal.

Podíval se na místo vedle sebe. Prázdná židle byla následována další, jako by se jim i kusy nábytku snažily sdělit, že jeden z jejich party chybí. A nebo že by Remus měl vzít roha také. A taky Petera přes rameno, aby proti sobě neměl Jamese dvakrát.

„Tak fajn, pánové,“ zvolal Potter s pozoruhodným nadšením a hodil hromadu, kterou si dotáhl, na stůl. „Víte, co to je?“

„Nejsem si jistý, jestli to víš ty,“ namítl Remus.

Zvedl se ze židle. Vzal hned první knihu, jejíž dokonale hladký červený obal ho lákal už jen leskem. Když ji však otevřel a přečetl si název, okamžitě ji zase zavřel.

„Strachozkáska od Mýlie Tlačenkové?“ vyslovil to odporné slovo nahlas.

„Ano,“ přitakal.

„Víš, že je to brak, že jo? Červená kniha?“

„Hezky červená,” doplnil a vzal si další v pořadí. „Sbohem, chuti.“

„To je rybářská kuchařka pro pokročilé?“

„Ne, další poklad, který mi pomůže. Chci totiž být jako ten dokonalý čaroděj z těchhle… knih,“ vysvětlil James s úsměvem na rtech.

Povytáhl obočí. Začínal chápat, o co se snaží. Jen nerozuměl tomu, proč si vybral zrovna Tlačenkovou. Byla spousta jiných autorů, mnohem lepších, kteří si dokázali s písmem pohrát, a on si musel vzít zrovna samořečenou královnu západosluníčkových romancí.

„A po mně chceš…?“

„Abys to přečetl a učil mě,” odpověděl dřív, než Remus stačil myšlenku se zpožděním dokončit.

„Ne. Ne, to se nestane,“ bránil se. „Nebudu číst tenhle… odpad.“

„Je to kniha. Moc dobře víš, že já číst nevydržím. Je to nuda.“

„Nuda je jedna věc, ale tohle, co jsi dotáhl, je nejhorší mučení pro každého, kdo si knih alespoň trochu váží,“ vyhrkl a pohodil pažemi. „Podle Tlačenkové je každý muž ufňukaný trouba, který má denně přinést originální dárek, jinak si své čarodějky neváží.“

James si podepřel bradu pěstmi. Kulaté brýle mu sjely po nosní kosti o něco níže, než bylo normální, proto jeho hnědavé oči přerušovaly malé půlkruhy.

„Řekni mi víc o těch dárcích,“ poprosil ho.

„Doufal jsem, že budeš chtít cokoli jiného,“ zabrblal chlapec s divokými vlasy.

„Lily to čte ráda.“

„Nesmysl. To ti řekl kdo?“

„Tichošlápek.“

„A v tom je zakopaný pes,“ prohlásil a od stolu odstoupil. „Cokoli jiného, Jamesi. Klidně i něco složitého, co mi vezme veškerý volný čas. Jen ne tohle.“

„Slíbil jsi, že mi pomůžeš.“

„To ano, ale –“

„A já chci tohle. To zvládneš, jsi přece šprt,“ podpořil ho a poklepal mu na rameno. „Jen láska má mě nutí pokračovat, abych tvé srdce ulovil, Britanny.“

„Ne, ne, to po mně přece –“

„Mé ovce mne volají!“ citoval hned druhou větu ze Strachozkásky.

Než stačil Remus namítnout cokoli dalšího, James z knihovny odešel. Nechal v ní jeho, Petera a hromadu knih, které by nepoužil ani na podpal.

Povzdechl si. A to si myslel, že horší než mluvení s Lily a Snapeem už to nebude.

Posadil se zpátky na židli a z hromádky vybral knihu, o níž se domníval, že bude neškodná nejméně. Mohl jen předstírat, že knihu přečetl, a učit Jamese jakoukoli pitomost, která by se mu zrovna vybavila, ale to by nebyl Remus, kdyby nedal na poctivost.

„Ó sladká Izabel, jak krásný máš vlas,
chci tebe líbat, být s tebou zas
při západu slunce, v ten nádherný čas…“ recitoval první Florianovu báseň.

Knihu zavřel. Podíval se na Petera. Teprve poté verš dokončil svým vlastním:

„Kdy pověsím si hlavu na provaz. Jo, kéž by.“