Už se domníval, že Jamesova snaha nemůže být absurdnější, ale mýlil se. Ač si dal opravdu záležet, aby bylo poznat, že je to jen žert, večer těsně před spaním na něj vykoukl obličej pomazaný čímsi, co mohl někdo mít na večeři.

„Děláš si -"

„Jak vypadám?" vyhrkl nadšeně.

„Mám být upřímný?" zeptal se Remus.

„Jak jen můžeš. Povídej."

Chtěl říct, že vypadá jako kus něčeho, u čeho by se dalo polemizovat, jestli to vytlačila kráva, nebo pes, ale včas se zarazil. Ve tmě to bylo mnohem těžší, to se cítil mnohem odvážnější - dokonce dost na to, aby prohlásil cokoli, co by obsahovalo několik nehezkých slov.

„Jako hňup," odvětil nakonec a otočil se na bok, aby se na ten obličej nemusel koukat.

„To mi řekla taky. Jen teda... dodala, že vypadám víc jako idiot než obvykle. Myslím, že to nefunguje."

„Co kdybys mě teď nechal spát?" zamručel Remus nevrle.

Už nemohl. Ztrácel trpělivost. Měl z toho vycouvat už dávno. Nebo se vůbec nehlásit. Kdyby tak uměl vrátit čas, postaral by se o to, aby se tohle nikdy nestalo.

„Nebo nás všechny?" ozval se někde z šera Sirius.

„Lid promluvil, Jamesi. Jdi si lehnout."

„Stejně už mám dost," zabrblal si pod nosem a nasadil si na něj brýle.

Říkal si, že se mu na něm něco nezdálo. To, co bylo nejméně přirozené, nebylo to cosi-z-pusy, ale oči bez kulatých brýlí. Vlastně se nestačil divit. Jak ho dokázal poznat?

„Ale zítra pokračujeme," dodal ještě, než se narovnal. „Potřebuju, abys mi pomohl."

„Jdi už spát," zopakoval.

„Jistě," odsekl tak rychle, že by mu sluha záviděl.

Od té chvíle, kdy James zalezl do postele - ta prapodivná hmota na obličeji ho zjevně netrápila - byl na pokoji klid. Až podezřelý. Dokonce ani Peterovo chrápání nebylo tak hlasité, jak byl zvyklý.

Dlouho se převaloval ze strany na stranu. Kdykoli se položil na bok, musel se za pár minut potýkat s problémem bolesti uší a ramene, na němž ležel. A dnes večer to častěji než kdykoli jindy.

Nevydržel to. Dokonce i únava na něj vyplázla jazyk a utekla někam za roh, aby mladého studenta šestého ročníku popohnala ven z postele. A Remus se na odpor nezmohl.

Na nohou byl poměrně brzy. Vlasy, které byly ještě trochu vlhké od rychlé koupele, stačily zdivočet - trčely do všech stran, vlnily se jako špagety na vidličce, odporovaly kdykoli, kdy se je pokusil zarovnat zpocenou dlaní.

Došel k oknu. Jeho kroky byly kupodivu lehké. Jako by chodil po oblačné podlaze. Nebo se tak alespoň cítil, protože se jeho mysl stále nestihla zakotvit v těle. Bloudila někde nad ním.

Netušil, jak dlouho tam jen tak stál a pozoroval, jak sněhové vločky dopadají na zajímavě navržené stříšky věžiček. Fascinovalo ho to.

„Je to hezký, že?" ozval se za ním tichý hlas.

Rád by prohlásil, že ihned věděl, komu patřil. Ale byl tak mimo, že se musel i podívat a zamžourat v šeru, aby poznal, že další ponocník, kterému se nedařilo spát, byl Sirius.

„Ano," přitakal.

Sirius se mírně pousmál. Poznal to podle lesku křivých bílých zubů, které na něj vycenil.

„Chtěl bych, aby škola nikdy neskončila," prohlásil, když stál u něj. „Je tu... bezpečno."

„To je."

Zmohl se pouze na souhlas. Tady by odpor ani neměl smysl, jejich názory byly totožné. I Remus se zde cítil dobře. Jako by Bradavice byly jeho domov.

„A přesto... na nás tam venku něco čeká, že?"

Byl překvapen. Sirius nezněl jako Sirius. Už jen to, jak se vyjadřoval... Zněl jako dospělý muž. Nebo minimálně jako někdo, kdo se nebojí využít alespoň patnáct procent svého mozku.

Civěl na něj. Obočí mu vystřelilo nahoru tak hbitě, že se bál, že mu uletí.

„Cože?" zašeptal.

„Ale nic."

Siriusova světlá chvilka byla v ten ráz pryč. Když si ho pořádně prohlédl znovu, už se na něj neusmíval ten docela hezký úsměv. Opět plul na lodi melancholie - očividně zrovna sjížděl nějaký prudký jez.

Nerozuměl tomu. Konečně se mu podařilo z něj dostat několik normálních slov a on se opět uzavřel. A to se ani nemusel snažit, stačilo stát u okna - bosky, dodala nadávající chodidla - a sledovat sněhové vločky.

Možná byl jejich život taky takový. Jako u sněhové vločky. Poletí tam, kam je pošle vítr. Bez odporu půjdou s davem. Bez jedinečnosti.

„Je to hezké," vyslovil Remus tiše.

Nedíval se na vločky. Tentokrát sledoval kamaráda. Netušil, jestli popisoval krásu zimy, nebo to, jak moc se mýlil.

Sněhové vločky přece nejsou stejné. Jednou splynou s davem, ale v tuto chvíli byly samy sebou.

Remus byl sněhová vločka. Sirius možná váhal, jestli se přidá ke sněhu, nebo břečce. A nebo opět špatně odhadl ten velký problém, který se zimou měl.

„Matka mi poslala dopis," vyslovil Sirius sotva slyšitelně. „Chce, abych se vrátil domů. Ale... já jsem doma."

„Já taky, Tichošlápku."