Kdyby Siriuse dobře neznal, hledal by ho celý den. Tolik času ani neměl, musel proto doufat, že bude schovaný na těch sedmi vybraných místech, kam se chodívali s Jamesem zašít v naivní představě, že je tam nikdo nenajde.

Naneštěstí pro ně a štěstí pro Remuse se velmi brzy prokecli. Jejich nadšení z nalezeného úkrytu slyšel celý jejich pokoj jen pár hodin poté, co se záhadně objevili. Nikdy to jejich tajemství, které si slíbili vzít do hrobu, nevydrželo být tajemstvím dlouho.

Rád by řekl, že to trvalo jen chvíli, než toho nezdravě bledého studenta našel. Popravdě po hodině začínal pochybovat o tom, že by ho jen tak náhodou našel, když se skryl tak dobře, že ho nedokázal najít ani Peter, který mu byl v patách patnáct hodin denně.

Ale našel ho. Asi na pátý pokus. A záleželo na tom? Důležité bylo, že se mohl přesvědčit, že je v pořádku. V rámci možností.

„Ahoj,“ ohlásil se.

Sirius se na něj otočil. Ani tentokrát mu bledost upřít nemohl. Vlastně měl pocit, že pomalu průhledněl. Jako by se ztrácel.

Neodpovídal. Jen na něj hleděl nezvykle velkýma očima, podbarvenýma krví. Vypadal, jako by nespal minimálně týden. Jak si toho nemohl všimnout dřív?

Remus se starostlivě zamračil. V takovém stavu ho ještě neviděl – a že byl svědkem hned několika. Přirovnal by to k Siriusovi, který to přehnal s máslovým ležákem. Nebo k tomu, jehož náměsíčnost probudila celý pokoj, včetně sebe samotného.

Přidřepl si k němu. Brzy nato pochopil, proč Sirius seděl opřený zády o zeď – z podřepu ho po chvilce začala zlobit kolena.

„Co se děje?“ zajímal se.

Otázku děje se něco? mohl přeskočit. Bylo zjevné, že ve vzduchu visel nějaký problém. Na to ani nemusel být zdatný telepat – nebo vůbec telepat.

Sirius zavrtěl hlavou a odvrátil od něj zrak. Bradu si vklínil do můstku z klíčních kostí tak, že tenká tuková vrstva sotva dokázala kůži ochránit před ostrostí brady.

Nezdálo se, že by mu bylo do řeči. Remus to znal. Takhle nějak vypadala ta bezmoc, s níž sdílel lože každý večer před úplňkem. Poznával tu prázdnotu v očích, ten třes ze strachu, protože mu byl stejně vlastní jako jeho jméno.

Pochopil. Nemohl ho nutit mluvit. Sirius to musí říct sám. On mohl jen doufat, že až se k tomu rozhodne, nebude moc pozdě.

Položil mu ruku na rameno a vytáhl koutky do úsměvu. Byl sotva znatelný, ale pro tento účel bohatě stačil. Navíc ho mohl i rozšířit, kdyby se dočkal odezvy.

Jeho kamarádovi nějakou dobu trvalo, než se na něj odvážil podívat. Remus chápal jeho obavy a strach. Taky se bál pohlédnout přátelům do očí. Bál se, že by uviděli, že sám se sebou někde hluboko uvnitř bojuje.

U Siriuse to bylo jiné. Jeho snaha vypadat silně a dobře za jakékoli situace a denní doby mu znemožňovala nakouknout dovnitř za tu hradbu, jíž se obestavěl. Nemohl si být jistý, jestli ten, koho vidí, je Sirius, nebo jen někdo, kdo se snaží, aby tak vypadal.

„Jsem tu, kdyby ses potřeboval svěřit,“ oznámil mu a rameno opatrně stiskl. „Víš, že to nikomu neřeknu.“

„Zvládnu to,“ odsekl Sirius a stáhl obočí níže.

Obyčejně by sebou cukl. Minimálně by si k sobě přitáhl ruku, aby toho namyšleného krále náfuků neobtěžoval obyčejným lidským dotekem. Ale viděl na něm, že lhal. A o to horší to bylo.

Tentokrát došla slova Remusovi. Pochopil, že s takovou se daleko nedostane. Proto ruku nakonec stáhl z vlastní vůle. Ovšem když se chystal postavit, Sirius ho rychle chytil za zápěstí.

Nevyřčená otázka visela ve vzduchu jako puch po česnekovém dni. Sledoval, jak rychle šedavé oči těkaly z koutku do koutku, jako by se bál, že by je mohl sledovat někdo další.

„Sir –“

Ani nestačil vyslovit jeho jméno celé. Do zápěstí se mu zaryly ostré nehty – několik dní neupravované, což byl sám o sobě nezvyk –, které vytvářely v kůži půlměsíčkovité důlky.

Zprvu nic necítil. Ale když stisk zesiloval, nedokázal tu bolest ignorovat.

Tiše syčel. Nechápal poselství, jež se mu Sirius snažil sdělit. Pokud zprávou měla být bolest, měl by se vyjadřovat konkrétněji. Z tohoto mohl usuzovat jen to, že ho mrzí, že si někam založil pilník na nehty a nemůže ho najít.

„Pusť mě,“ pískl na něj.

Vydržel silné návaly bolesti, ale po úplňku to bylo jiné. Zeslabené tělo odmítalo bojovat. Propouštělo úplně vše – od těch nejjemnějších doteků až po ztrátu končetiny.

Pustil ho. Ne úplně, ale bolest ustala. Remus už si chtěl oddechnout, že se mu podařilo zažehnat hrozbu, když vtom jím Sirius škubl k sobě dolů.

Padl na kolena. Nestihl si ani pořádně zanadávat. Paže držel nahoře, pokrčené v loktech, jako by se vzdával. Tu levou sotva udržel v tèto pozici, bolest stále nemizela. Ale alespoň zmizely Siriusovy prsty.

Na nic se neptal. Ani jeden z nich. Sirius skryl obličej do Remusova ramene a párkrát sebou zaškubal, jako by potlačoval vzlyky. Remusovi chvíli trvalo, než mu došlo, že by ho měl obejmout.

„Nevím, co mám dělat, Remusi,“ ozval se tichý šepot.

„Můžeš mi to říct.“

Dalších slov se už nedočkal. Ale to bylo v pořádku. Věděl, že potřebuje čas. A on mu ho hodlal dát.