Po tom, co vejdu domů a zabouchnu mezi mnou a Sebastiánem dveře, se o ně opřu zády. V dlani mě hřeje papírek s úhledně napsaným telefonním číslem. Opatrně lísteček rozložím a prsty jemně přejedu po modrých liniích jednotlivých číslic. Zhluboka si povzdechnu a přitom prudce zakloním hlavu. Vůbec nevím, co si s tím mám počít. Jsem Sebastiánovi neskutečně vděčná za to, co pro mě dneska udělal i za to, jak se ke mně chová a že mi nabízí společnost a pomoc do budoucna, ale úplně nestojím o to, aby po mě někdo pokukoval a motal mi hlavu. Svůj názor na vztahy a lásku odmítám měnit a nechci tím někomu ublížit a už vůbec ne někomu tak hodnému a milému, jako je on.

Nemá smysl ho trápit. Bude nejlepší, když na mě zapomene dřív, než mě stihne poznat. Vyhneme se tak riziku, že by ke mně vážně mohl začít cítit víc než zalíbení. Skopnu z nohou boty na zem a pověsím svou bundu na věšák. Rozsvítím v maličkém pokojíčku, který mi slouží jako obývák, kuchyň a ložnice dohromady, a pomalým krokem dojdu až k odpadkovému koši. Šlápnu na páčku, aby se mi otevřelo víko, a natáhnu se nad něj rukou s kousíčkem papíru, abych ho mohla vyhodit. Než stihnu dát prstům povel, aby se rozevřely, píchne mě u srdce a něco ve mně silně zakřičí, ať to nedělám. Na chvilku se zarazím. Dám pomalu nohu z páčky a nechám koš, aby se přede mnou zavřel. Zažmoulám papírek v ruce a zkoumavě se na něj podívám.

„Co s tebou?" zašeptám k němu tiše. Dojdu zpátky na chodbičku a z kabelky vytáhnu svůj telefon. S napětím se na něj po odemknutí podívám, ale žádný nepřijatý hovor od Andrey na mě nesvítí. Přesně jak jsem čekala. Došourám se k posteli a po zádech sebou do ní plácnu. Zvednu mobil před obličej a otevřu kontakty. Chvíli těkám pohledem mezi prázdným okýnkem, do kterého mám zadat jméno, a mezi, teď už dost zmuchlaným, papírkem. Nakonec ale telefon zamknu a sundám z něj gumový obal. Vložím do něj lísteček a kryt vrátím zpět na své původní místo.

Zahodím mobil mezi polštáře a otráveně se zvednu z postele. Nejraději bych šla rovnou spát. Dobelhám se do koupelny, sundám ze sebe veškeré oblečení. Nechám ho jen dopadnout na zem. Absolutně se nenamáhám s tím, že bych ho mohla dát do koše na prádlo. Rozpustím si ledabyle zapletený cop a nechám své hnědé vlasy, aby volně tancovaly až do pasu kolem mého těla. Dneska nemám náladu na horkou vanu. Raději si do ní jen stoupnu a pustím na sebe sprchu, aby odplavila všechno, co mě tíží, pryč. Nechám kapičky vody, aby příjemně smáčely moje tělo a společně se slzami, které se mi konečně vyderou z očí, odnesly pryč dnešní zážitky.

Hlavou mi problikávají obrazy se vzpomínkami na dnešní den. To, jak byla Andrea ráno nadšená, že se seznámím s Patrikem. To, jak strašně moc se změnila v naprosto jiného člověka, když seděla po jeho boku. Jak špatně jsem se vedle nich většinu večera cítila. Jako bych snad byla ten poslední člověk na světě, se kterým by se chtěli vidět. Jak jsem si připadala hloupá, ošklivá a nudná. Hrudník se mi svírá ošklivým tlakem a srdce mi silně a divně buší.

Vzpomínám si na to, jaké návrhy mi Patrik dělal a znovu se mi z toho udělá zle. Vybavuju si každý detail toho, jak na mě byla Andrea naštvaná, jak byla rudá vzteky, jak nenávistně přivírala oči a útočně na mě vystrkovala bradu, po tom, co jsem se jí svěřila s tím, že se mi Patrik nezdá. To, jak mě svíral a snažil se mě na ulici odtáhnout někam pryč, si pamatuju natolik dobře, až mám pocit, jako by mě stále držel. Chvíli se mi udělá temno před očima a vzápětí zlé myšlenky vystřídá jedna úplně jiná, překvapivě daleko silnější. Překryje všechny zlé obrazy a k mému údivu mě pozoruhodně uklidní a rozlije se ve mně pocit klidu a štěstí. Aniž bych věděla, jak se to stalo, hlava se mi naplní přemítáním o Sebastiánovi a automaticky se snažím přijít na každý detail a každé slovo, které mi řekl.

Chvíli naprosto přestanu vnímat realitu a žiju ve svých představách až do té doby, než mi přestane téct teplá voda. Překvapeně vyjeknu, když na mé rozpálené tělo začnou dopadat ledové kapičky. Rychle svoje tělo zabalím do měkkého ručníku.

Po tom, co se usuším a vyčistím zuby, sebou úlevně praštím do postele. Mezi polštáři vyhrabu svůj telefon a naposledy zkontroluju oznámení o nepřijatých hovorech. Nic. Nemůžu říct, že bych byla překvapená. Ráno za Andreou musím zajít a vyříkat si to s ní. Doufám, že bude zítra v práci. Tam přede mnou nemůže utéct, ani kdyby chtěla. Navíc jí nehodlám zdržet nějak dlouho, sama nemám náladu se s ní bavit. Omlouvat se jí rozhodně nehodlám, ale mám o ní strach. Pro bezpečí svojí kamarádky přece musím obětovat svoji hrdost, ne?

Nastavím si na telefonu budík na půl sedmou a položím ho na stoleček vedle postele. Zachumlám se celá pod peřinu, zaujmu svou usínací polohu a spokojeně si povzdechnu. Očekávám, že usnu okamžitě, stejně jako každý den, ale spánek překvapivě vůbec nepřichází. Místo toho mi mozek pracuje na plné obrátky, i když jsem hrozně unavená.

Nakonec mi to nedá, poslepu poplácám stoleček ve snaze najít svůj telefon. Když se mi konečně podaří ho ulovit, sundám z něj obal a vyndám z něj maličký lísteček. Posvítím si na něj displejem obrazovky a obdivuju, jak úhledně Sebastián píše. Dokonce daleko líp než já. Vytvořím si v mobilu nový kontakt, a když je dílo hotovo, věnuju mu spokojený úsměv.

Telefon zamknu a natahuju se, abych ho položila zpět na stoleček, ale v půlce pohybu se zastavím. Bezmyšlenkovitě a s bušícím srdcem vyťukám esemesku s poděkováním a odešlu jí tomu tajemnému blonďákovi, který odteď bude, hádám, novou součástí mého života. Jen si musím dát hodně velký pozor, aby mě bral doopravdy jen jako kamarádku a nesnažil se o víc.

Teď už s klidnou hlavou začnu pomalu upadat do říše snů a poslední, na co si vzpomínám, před tím, než usnu, je cinknutí příchozí zprávy.

Ráno se probudím opět se zpožděním. Měla bych se konečně donutit chodit spát dřív. Udělám všechno, co je po ránu třeba. Naházím do kabelky spoustu jídla a notebook a s obavami, že kvůli přeplnění praskne, se vydám na cestu do školy. Dosedu do lavice ve skoro prázdné přednáškové síni a konečně si vzpomenu na esemesku, která mi večer přistála v telefonu. K mému překvapení jsem našla zprávy rovnou dvě.

Sebastián: Není zač, jsem rád, že jsi v pořádku.

Sebastián: Dobré ráno, jak ses vyspala? Usnula jsi vůbec po těch včerejších zážitcích?

Nenápadně se zaculím a během toho, co vymýšlím odpověď, se celá místnost naplní studenty.

Já: Ahoj, usnout mi vážně moc nešlo, ale nakonec jsem se vyspala dobře. Děkuju za zeptání.

Celou dobu přednášky vůbec nemám tušení, co profesor vykládá, a neustále kontroluju telefon, jestli se neozve Andrea nebo neodepíše Sebastián. Telefon mi ale žádné nové oznámení celý den neohlásí, a tak se odpoledne vydám za Andreou do práce a doufám, že ji tam objevím. K mému štěstí ji uvidím hned, jak vejdu do dveří kavárny a nad mou hlavou mile cinkne zvoneček na uvítanou.

Jen co mě spatří, naštvaně přimhouří oči, lehce nafoukne tváře a snaží se dělat, že mě nevidí. Rychle odejde od pultu a začne obcházet lidi, jestli ještě něco nepotřebují nebo jestli je všechno v pořádku. Což většinou nedělá a spíš vyčkává, než se s ní zákazník snaží navázat oční kontakt a přivolat si jí tak k sobě. Když už má všechny stoly zkontrolované a nemá jinou možnost úniku, vydá se zpátky k baru a frustrovaně si oddychne. Já ji při tom všem pozoruju z barové židličky a opírám si lokty o pult. Nervózně si pohrávám s pytlíčkem cukru, který jsem sebrala z velké skleněné nádoby stojící kousek ode mě, a přemýšlím, jestli mám začít mluvit já nebo jí nechat, ať mě prvně seřve.

Andrea mě ale dál úspěšně ignoruje a ani není ochotná se mě zeptat, jestli si něco chci objednat. Nakonec mi tak nezbyde nic jiného než vzít celou situaci do svých rukou. V hlavě si snažím urovnat myšlenky a slova, která jí chci povědět. Co jí ale mám říct, abych to celé neudělala ještě horší? Nemůžu na ní přece hned vychrlit, že se mě její kluk snažil sbalit a ještě na mě čekal kousek od restaurace, i když jí tvrdil, že musí rychle do práce. Seberu všechnu svou odvahu a zpříma se na ní podívám.

„Andy, můžeme si, prosím, promluvit?" zeptám se tiše a po tom co se na mě naštvaně podívá, zadoufám, že po mě nehodí skleničkou, kterou má zrovna v ruce.

„My dvě už se, myslím, nemáme o čem bavit," sykne po mně po chvíli ticha, při které mám pocit, že mezi námi létají blesky.

„Poslyš, omlouvám se," proč já musím být tak měkká, že se zase omlouvám, i když jsem v právu a nemám k tomu důvod?

„Nechtěla jsem, aby sis to včera vzala nějak zle, myslela jsem to s tebou dobře," dodám upřímně a doufám, že to k něčemu pomůže.

„No jasně, ty to vždycky myslíš dobře, viď? Nehraj si tu na neviňátko, prosím tě," vpálí mi to nenávistně do obličeje.

„Vůbec nechápu, o co ti jde? Vážně o tebe mám starost, jsi moje jediná kamarádka."

„Tak ty nevíš, o co mi jde? Copak myslíš, že jsem úplně hloupá? Nikdy jsi mi žádný vztah nepřála! A teď už konečně vím proč. Jediný, co umíš, je na mě v jednom kuse žárlit a kazit mi život. Tak jak se chováš ty, se rozhodně kamarádky nechovají! Patrik mi všechno řekl," křičí na mě Andrea tak, že už se po nás několik zákazníku začalo ohlížet a já nejsem schopná slova.

„Netvař se, že nevíš, o čem mluvím. Jsi hloupá, pokud si myslíš, že bych na to nikdy nepřišla. Moc dobře jsem viděla, jak ho celou dobu pozoruješ. Bylo mi jasný, že se ti libí, ale netušila jsem, že jsi taková mrcha, že využiješ chvilky, kdy jsem sotva pět minut pryč a budeš se mi snažit přebrat kluka," sype ze sebe Andrea jednu informaci za druhou a já je ani nestíhám všechny vstřebat.

„Ale já jsem..." snažím se rychle ohradit, ale Andrea mě okamžitě přeruší.

„Nepokoušej se mi cokoliv vysvětlovat, nepotřebuju to slyšet znova. Patrik mi toho pověděl až až. Nechápu, jak jsem si tak dlouhou mohla hřát zmiji na hrudi. Už tě nechci vidět. Měla bys hned odejít. Skončila jsem s tebou," dořekne znatelně tišeji, velké oči se jí zatřpytí slzami a poslední slabiku polkne. Odvrátí se od mě, abych neviděla, že jí ve tváři hrají bolestivé emoce a odejde připravovat objednané kafe jednoho ze zákazníků. Chvíli zůstanu šokovaně sedět a nejsem schopná se pohnout.

Nakonec se vyvrávorám ven na ulici a absolutně nejsem schopná pochopit, co se tu stalo. Jak je možné, že se během tak krátké doby může všechno tak zničit? Jak ten chlap dokázal během pár dní Andreu tak zmanipulovat, že věří víc jemu, než mě, kterou zná několik let? Vždyť to není možný. To má vážně láska takovou moc, že kvůli ní člověk naprosto zblbne? Jestli jo, tak jí doopravdy nikdy nechci zažít. Nechci být jen něčí loutka. Z mého rozjímání mě vytrhne cinknutí telefonu. Sáhnu po něm a na obrazovce se na mě rozsvítí esemeska od Sebastiána.

Sebastián: Nezašla bys dneska někam na pokec?

Úlevou se usměju. Pan zachránce opět v akci. I přes nepříjemné zážitky, které jsem právě prožila, se musím svému vtípku uchechtnout. Rozhodně dneska potřebuju někam vypadnout a někomu se svěřit. Když už nemám Andreu, které bych se vypovídala, musím si najít jiného obětního beránka.

Já: Pokud ti nebude dělat problém být smuteční vrbou a vezmeš mě někam na panáka, tak budu jedině ráda.

Odešlu odpověď bez přemýšlení a doufám, že si to nepřebere nějak zle a nebude z toho chtít vycouvat. K mému překvapení mi ale v ruce okamžitě zavibruje telefon s odpovědí.

Sebastián: Tak to už se moc těším. V kolik se ti to hodí? Já bych mohl být už za deset, maximálně patnáct, minut u té tvé kavárny...

Já: Teď jsem odtamtud vyšla, budu tu čekat.

Posadím se na lavičku, která stojí jen pár metrů od kavárny. Vytáhnu z kabelky knížku a po chvilce od ní vzhlédnu. Přesně včas, abych poprvé viděla, jak se v dálce Sebastiánovi zatřpytí bloďaté háro pod slunečními paprsky.