Nastane hrobové ticho. Mám pocit, že čas přestal plynout a srdce mi přestalo tlouct. Vytřeštěně pozoruju Sebastiána, kterému konečně došel význam jeho slov. I když mě to asi plně nedochází do teď. To není možný. To nemůže být pravda. Ti dva nemůžou být bratři. Nerozumím tomu, nedává to vůbec smysl.

„Cože?" pípnu tiše směrem k Sebastiánovi.

„Já vím, že se ti to teď musí zdát šílený, Vik, ale je to tak. Patrik je můj brácha," přizná mi a je na něm jasně znát, že má strach z mojí reakce.

„Ale proč jsi mi to nikdy neřekl?," zlomí se mi hlas, „vždyť jsi měl tolik možností mi to říct."

„Viky já ti to všechno vysvětlím," zaúpí a zatřese mříží ve snaze dostat se ke mně. Hlavou se mi mihotá tisíce myšlenek a otázek. Nevím, co potřebuji vědět ze všeho nejdřív.

„Proč jsi mě nechal ve strachu z toho, že mě sleduje a že mi ublíží. Nebo jsi snad stejný jako on a jen si čekal na správnou příležitost? Narafičil jste tohle na mě společně?" Ani jsem si nevšimla, že se mi po tvářích kutálejí slzy, dokud jsem je vztekle nesetřela rukou. Ze všeho toho, co se tu děje, se mi motá hlava.

„Pochopitelně, že ne. Vždyť to přece víš," vyhrkne Sebastián okamžitě a snaží se ke mně opatrně natáhnout, ale já naštěstí stojím dost daleko.

„Právě, že nevím vůbec nic!" zakřičím na něj.

„Počkej!" probere se konečně z tranzu Andrea, „ty mi chceš vážně říct, že jsi vážně příbuzný s tím idiotem?"

„Očividně," povzdychne si po chvilce váhání Sebastián.

„Což znamená, že moje dedukce byla správná. Ty vaše super schopnosti se šíří krví, což znamená, že jsi stejně divný, jako ti dva," zajásá Andrea hlasitě.

„No zdá se, že jsi chytřejší, než vypadáš," utrousí Sebastián a vyslouží si tak Andrein káravý pohled.

„Hledači budou mít radost. Díky vám dvoum si vysloužím pořádnej balík," prohlásí jízlivě.

„Ty vyměníš naše životy za peníze?" zalapám šokovaně po dechu a nemůžu uvěřit tomu, že přede mnou vážně stojí moje kamarádka. Člověk, kterému jsem věřila, kterého jsem měla ráda. Netušila jsem, že je možné, aby mě tak neskutečně moc zradila. Nevěřím tomu, že mě vážně chce mrtvou. Že mě nechá zabít pro peníze, jen kvůli tomu že jsem před ní něco zatajila. Jakoby zmohla něco víc, kdyby věděla, co dokážu.

„Tak zadarmo ani kuře nehrabe, ne?" zasměje se ostře, „Ale už dost tlachání." Než se naděju, Andrea ke mně skočí a skolí mě na zem. Praštím se hlavou o zem a ve spáncích mi začne tepat bolestí. To mi ale nezabrání v tom, abych se po Andree neohnala. Ona se ale mé ruce prudce vyhne a do krku mě uhodí elektrický výboj.

Než se z útoku paralyzérem vzpamatuju, táhne mě už vraty do druhé cely, které jsem si do teď ani nevšimla. Celou dobu jsem si myslela, že je tu jen jedna velká a nezaznamenala jsem, že je v půlce přepůlená mříží. Z tranzu mě vytrhnou až Sebastiánovi sprosté nadávky směřované Andree a jeho snaha dostat se ke mně.

To už mě ale Andrea nechává schoulenou na zemi a snaží se co nejrychleji dostat pryč, aby mě stihla zamknout. Já se ale nevzdám. Bez boje ne. Takhle nás tady umřít nenechám. Seberu všechnu svou sílu a rychle se po Andree natáhnu, až mi zčerná před očima kvůli předchozí ráně do hlavy.

Podaří se mi ale zachytit její nohavici a ona díky tomu klopýtne. Využiju jejího zaváhání a druhou rukou jí pevně chytím za kotník. Teď nebo nikdy. Veškerou svou snahu věnuju do toho, aby Andrea viděla svět mýma očima, a červené nitky nechám pokrýt celý vstup do cely. Andrea vyděšeně zalape po dechu a zastaví se v půlce pohybu.

Vyšlo to! Vidí to. Nechám nitky, aby se začaly pomalu přibližovat a omotávat kolem nás. Andrea před nimi začne pomalu ustupovat a zděšeně se rozhlíží kolem. To, že by nitky prošly skrz ní, protože k ní nepatří, naštěstí netuší. Využiju její nepozornosti a vytrhnu jí klíče z ruky. Švihem je pošlu po zemi Sebastiánovi dírou mezi mřížemi.

Ten je okamžitě popadne a snaží se odemknout své dveře. Já se ale kvůli tomu přestanu soustředit a Andrea tak získá znovu čistý obraz bez zářivých nití. Snaží se mě druhou nohou od sebe skopnout, ale já jí místo toho podrazím tu, na které stojí. Spadne přímo na obličej. To jí ale nezabrání v tom, aby se střelhbitě převalila na mě. Natáhne ruku k připravovanému úderu, ale to už ji za ní chytí Sebastián.

Odtrhne ode mě Andreu a odhodí ji od nás na kraj cely, jako by byla pírko. Pak mě popadne přes rameno a vynese mě ven dřív, než se vůbec stihne moje bývalá kamarádka posadit. Sebastián rychle otočí klíčem v zámku a pak si je schová do kapsy.

„V pohodě? Můžeš chodit? Motá se ti hlava?" zeptá se mě zadýchaně.

„Dobrý, musíme odtud okamžitě vypadnout," vysoukám ze sebe rozhodně, i když si vůbec nejsem jistá, jestli někam dokážu utéct. Sebastián to ale nejspíš pochopil, protože si mě přehodí přes rameno a rychle se mnou vyběhne schody nahoru. Venku je ale naprostá tma, která je osvětlená jen červenou září mých nitek proplétajících se mezi stromy.

„Tady už musíš po svých, Vik. Sice vidím aspoň něco díky našim třpytkám, ale netroufám si tě nést. Bojím se, že bych s tebou akorát zakopl a ublížil ti," pošeptá mi sotva slyšitelně a opatrně mě postaví na nohy.

Co nejtišeji a nejrychleji se vydáme ruku v ruce skrz les. Nevím, jestli to tu Sebastián zná nebo jde prostě jen tam, kam ho nohy táhnou, ale to je jedno. Nejdůležitější je prostě někam zmizet.

Naštěstí se ukáže, že vybral správný směr, protože po pár desítkách minut, dojdeme k menšímu městečku. Sebastián sám pro sebe zajásá hned, jak hned u kraje spatří autobusovou zastávku. Chci se vydat k ní, ale Seb mě zastaví.

„Počkáme tady, dokud něco nepojede, cokoliv. Pak pojedeme prvním autobusem až na konečnou. Tam přesedneme na jiný autobus nebo vlak a pojedeme prostě co nejdál odtud. Teď ale musíme zůstat tady. Je možný, že už nás hledají a tady jsme přece jen pořád víc krytí než na zastávce," zašeptá mi a unaveně se opře o nejbližší strom. Chci ho následovat a sednout si k němu do mechu, když v tom v dálce zaznějí zvuky motoru a ze zatáčky vyjede autobus.

„Jdeme," zavelím okamžitě, popadnu Seba za ruku a co nejrychleji vyrazíme na zastávku. Koupíme si lístky na konečnou, i když jsou to k naší smůle jen tři zastávky a zhroutíme se na sedadla. Ostražitě se rozhlížím všude kolem, srdce mi prudce buší a cítím, jak zrychleně dýchám. Co když jsou tu Hledači s námi? Co když nás našli a čekají na vhodný okamžik, kdy zaútočit?

Sebastián vypadá stejně vyděšeně jako já a ani jeden se nevzmůžeme ke slovu. Mlčky dojedeme až na poslední zastávku, kde vystoupíme. Dojdeme k ceduli oznamující příjezdy a odjezdy městské hromadné dopravy, ale v nejbližší hodině nic nejede.

„Musíme najít nádraží, někde tu určitě bude, před chvílí jsme jeli přes závory," rozhodne Sebastián a vede mě směrem, kudy jsme přijeli. Já jsem si toho předtím nevšimla, ale za křižovatkou se nám vážně ukážou koleje. Jdeme chvilku podél nich až dokud se nám neukáže nádraží.

Myslím, že nad námi musel někdo držet ochranou ruku, protože tu právě zastavil vlak. Rychle se rozeběhneme a dorazíme přesně včas. Dveře se už začínají zavírat a Sebastián je musí silou otevřít, abychom ještě mohli naskočit. Najdeme volné kupé a okamžitě za sebou zamkneme dveře a zatáhneme všechny závěsy.

„No fuj, jsem rád, že už sedím," vydechne úlevně Sebastián a já se musím spokojeně usmát.

„To mi povídej," uvelebím se v měkké sedačce a užívám si tepla, které mě po dlouhé době obklopí. Do teď jsem si ani nevšimla, jaká mi je zima. „Ale máš mi, myslím, co vyprávět."

„Já vím," vydechne Sebastián odevzdaně. „Promiň, že jsem ti o Patrikovi neřekl, ale bylo to proti kodexu. Prostě jsem nemohl."

„Proti jakému kodexu?" zeptám se nechápavě. Stáhnu k sobě obočí, jak se snažím pochopit veškeré informace, které se mi už za dnešek dostaly.

„Zákony Obdarovaných. Nesmíš nikomu říct o daru svém nebo cizím, pokud nemáš jistotu, že patří k nám ten, komu informaci sděluješ," odrecituje zákon a smutně se usměje.

„Ale o sobě si mi řekl," doplním ho prozíravě.

„Měl jsem už od začátku tušení, že je s tebou něco jinak. Kdo taky jiný, než Obdarovaný by byl mou spřízněnou duší. Navíc Patrik z tebe něco cítil. Jenže jsme neměli jistotu, protože on ještě nedošel prozření," vysvětluje mi a bedlivě mě u toho pozoruje.

„Co je prozření?" zeptám se a mírně u toho nakloním hlavu ke straně.

„Okamžik, kdy se sžiješ se svým darem a začneš ho brát jako svou podstatu, se kterou umíš pracovat," poví mi prostě a ledabyle u toho pokrčí rameny.

„Tak jako, když jsem začala své nitky ovládat," řeknu si sama pro sebe a Sebastián mi moje domněnky potvrdí kývnutím hlavy

„Jenže toho on ještě nedosáhl, a tak byl jeho dar stále v základní formě. Tak se Patrik rozhodl, že to zjistí jinak. No, jeho neomalenou snahu jsi poznala. Přiznávám, že brácha občas nemá úplně vybrané chování," zasměje se tiše, ale v očích se mu zaleskne smutek.

„To teda nemá," utrousím suše, ale hned toho zalituju. Přece jen je to Sebastiánův bratr a podle všeho ho někde mučí.

„No, nevyšlo mu to. Chtěl pak na tebe počkat, až u toho nebude Andrea, aby si s tebou mohl promluvit, ale šel na to trochu z ostra," vypráví mi dál a nespouští ze mě strach.

„To se mu teda moc nepovedlo," odvětím mu odměřeně.

„To ne. Ale něco z tebe cítil, věděl, že jsi nejspíš jako my, i když neměl důkaz. A bez toho pro tebe nemohl vyžádat členství a ochranu Obdarovaných. Já o tebe měl ale obrovský strach. Bál jsem se, že tě najdou a ublíží ti," zlomí se mu hlas a z oka se mu konečně vykutálí zadržovaná slza.

„Hledači?" pípnu jen tiše. Sebastián opatrně přikývne a podívá se mi přímo do očí.

„Patrik mi slíbil, že mi tě pomůže ochránit. Střídali jsme se u tebe na hlídkách. Když jsi měla strach, že tě někdo sleduje, byla jsi ve skutečnosti v bezpečí. Uznali jsme ale, že bude nejlepší nikomu neříct, že jsme příbuzní a že se známe. A jak jde vidět, zachránilo nám to život," na chvilku se odmlčí, abych jeho vyprávění mohla vstřebat. A mě to začíná pomaličku docházet a v hlavě mi do sebe konečně začínají zapadat puzzle.

„Patrika našli, ale o tobě se díky vašemu tajnůstkaření nedozvěděli," doplním ho.

„Přesně tak. Já vím, že se ti může brácha zdát jako bezcharakterní parchant, ale tak to není. Všechno to dělal jen kvůli mně. Snažím se ho od jeho zmizení najít, proto jsem teď neměl tolik čas a tys na to teď málem doplatila, protože jsem nás nehlídal a nevšiml si těch náznaků, že si pro tebe Hledači jdou. Mělo mi to dojít, vzhledem k Patrikovýmu daru," dostává ze Sebe nešťastně Sebastián a obličej má složený v dlaních.

„Šššš, ty za to nemůžeš," snažím se ho utěšit. Kleknu si před něj a opatrně ho vezmu za ruce. „My ho spolu najdeme."

„Děkuju, Vik. Všechno má ale svůj čas. Patrik je v pohodě, nic mu neudělají. Potřebují ho. Ze všeho nejdřív se musíme my dostat do bezpečí a pak budeme řešit to ostatní," vzchopí se a nasadí znovu odhodlaný výraz. Podívám se mu zpříma do jeho modrých očí, které mě absolutně polapí.

Než si stihnu uvědomit, co dělám, natáhnu se k němu a vtisknu mu letmou pusu. Sebastián si mě okamžitě přitáhne blíž a oplatí mi můj polibek. Cítím, jak mi přejíždí horkými rty po těch mých. A já mám pocit, jako by do sebe zapadl i ten poslední dílek skládačky. Otevřu oči a všude kolem nás se motá záplava zelených a červených nitek zasypaná stříbrnými třpytkami. Jemně se od Sebastiána odtáhnu a zalapám po dechu nad tou podívanou.

„Páni," vydechne Sebastián překvapeně, „vidíš taky to všechno tady?" Já se jen vzmůžu na přikývnutí a věnuju mu další polibek. Sebastián se, ale zarazí a odtáhne se ode mě.

„Co se děje?" zeptám se opatrně.

„Viky... Co mám nad hlavou?" položí mi otázku, které jsem se chtěla vyhnout co nejdýl. Opatrně vzhlédnu nad nás. Nejdřív mě zaplaví šok a pak obrovská úleva.

„Nic. Nemáme nad sebou žádné číslo," zasměju se šťastně a padnu do náruče svému novému přítelovi. Nevím sice, co to znamená ani co nás všechno ještě čeká. Ale jedno vím jistě. Miluju ho a své lásky se už nikdy nevzdám ani kdyby mě to mělo stát život. Ani kdybych musela obětovat úplně vše jen pro jednu minutu, kterou budu moct strávit s ním. Naše pohádka teprve začíná.

Tak a je to tady. Padla poslední tečka. Čísla osudu mají svůj konec. Mám dopsáno, i když mě s tímhle příběhem čeká ještě spousta práce. Uběhlo tak sedm let od té doby, co mě napadl prvotní námět, uběhl skoro rok od doby, co jsem Čísla začala psát. Vážnou se k nim i silné vzpomínky v osobním životě, které se mi během toho roku staly,  a tak se tenhle příběh stane mojí srdcovkou nejen kvůli tomu, že je mou prvotinou. 

Teď budu trochu klišoidní a sama jsem nad tím vždycky tak trochu protáčela oči (ale jen do doby, než jsem sama začala tvořit :D ) Hrozně moc děkuju všem, kteří Čísla četli a ještě více těm, kteří nad nimi strávili ještě o trochu více času, aby mi napsali pár slůvek do komentářů. Upřímně? Myslím, že nebýt toho, ten příběh by teď nebyl dopsaný a skončil by někde v průběhu prvních kapitol. 

A tak na vás mám ještě jednu prosbu. Vzhledem k tomu, že chci dát příběhu kompletní přepis, plánuju druhý díl (a jednou bych chtěla zkusit i štěstí u nakladatele), bych byla ráda, když byste mi darovali ještě chvilku svého času. 

Budu hrozně moc vděčná za vaše pocity a upřímný názor na celý příběh, ať už se ho rozhodnete napsat sem do komentářů nebo do soukromé zprávy. Jestli váháš, zda mi názorem přispět, tak se neboj. Nekoušu, s konstruktivní kritikou nemám problém ba naopak ji vítám s otevřenou náručí. :D 

To už je teď ode mě asi vážně všechno. Ještě jednou MOC DĚKUJU VŠEM, kteří příběh dočetli až do poslední tečky.