Upravím si šaty a pozvednu hlavu tak, abych aspoň na první pohled vypadala sebevědomě a nebojácně. Vykouzlím na tváři nejlepší úsměv, jaký dokážu a dojdu až k nim. Posadím se na druhou stranu stolu, než sedí oni a Andrea zvedne hlavu z Patrikova ramena, ale ruku, kterou s ním má propletenou, nepouští.

„Už tu byl číšník, tak jsem ti objednala, abys pak nemusela čekat a neměla jídlo později než my," řekne tak sladkým hlasem, jaký jsem u ní ještě neslyšela a blýskne po Patrikovi zamilovaným pohledem, až mám pocit, že jí pobláznění odkapává z očí. Nechápu, jak do toho ta holka může spadnout tak rychle.

„Fajn, děkuju. Co jsi mi objednala?" zeptám se s nezájmem a raději zkoumu škrábance od příborů na stole, než abych musela pozorovat to, co se přede mnou právě odehrává.

„Těstovinový salát a Colu, stejně jako vždy, nikdy si tu nedáváš nic jiného, takže vybírání nebylo úplně složité," zasměje se, jako by právě řekla nějaký skvostný vtip a nakopne mě pod stolem do nohy, až vyjeknu. Jen co se na ní překvapeně podívám, vrhne na mě vražedný pohled a já se rozvzpomenu na svůj ranní slib, že se budu chovat mile. Což se těžko dělá vzhledem k mé povaze. Navíc, když nevím, jestli mě její přítel jen zkoumavě pozoruje lehce nakloněnou hlavou s podezřívavě přivřenýma očima, nebo jestli se mě na dálku pokouší zabít.

„Musím říct, že teď vypadáš už daleko líp, něž před chvílí. Předtím jsi vypadala přinejmenším hrozně," snaží se Patrik rozproudit řeč, daleko hlubším hlasem, než jsem očekávala, a mě z jeho drzosti a hulvátství spadne brada pomalu až na podlahu.

„Ale no tak, netvař se jako by ti ulítly včely, byl to jen vtip. Andrea mi o tobě hodně vyprávěla. Ale to, že jsi suchar, mi neřekla," řekne se smíchem, který se mu ale v prázdných očích neodráží, a Andrein smích se k němu přidá. Mám chuť vzít okamžitě nohy na ramena a zmizet odtud co nejdál a co nejrychleji to jde. Podívám se na červenou dvanáctku, co na mě spiklenecky pomrkává nad jejich hlavami a škodolibě se zaculím. Naštěstí se jejich vztahu brzo zbavím. Škoda, že ty čísla můžu jen pozorovat a neumím s nimi i hýbat.

„No jo, vlastně máš pravdu, ale jsem ráda, že se ti líbím aspoň teď," řeknu rádoby pobaveně a provokativně si natočím pramínek vlasů, který se uvolnil z volně zapleteného copu, na prst, čímž si vysloužím od Andrey další nakopnutí. Dělá jako bych snad o někoho takového, jako je Patrik, mohla mít zájem. Rozhodně bych se jí ho nikdy nesnažila přebrat.

Po pár zdvořilých otázkách se u stolu rozprostře naprosté ticho a atmosféra začne houstnout, jak puding na plotně. Nepříjemnou situaci naštěstí přeruší číšník, který před nás položí talíře plné jídla, která Andrea s Patrikem objednali. Během jídla po něm ze zvědavosti nenápadně pokukuju a vlastně chápu, proč je do něj Andrea tak paf. Pokud teda tu jeho pusu, ohraničenou perfektně tvarovanými rty, neotevře.

Havraní vlasy mu lehce přepadávají přes jeho šedé oči a lemují jeho ostře řezanou dokonale oholenou tvář s výraznými lícními kostmi, která má lehce opálený odstín. Když vycítí můj pohled, stočí oči od polévky přímo na mě a po zátylku mi přejede lehké zabrnění. Okamžitě sebou cuknu a raději se zaměřím zpátky na svůj těstovinový salát.

Do hrobového ticha se ozve cinknutí vidličky, která vypadla Andree z ruky, o podlahu. Přes veškerou snahu zachovat kamennou tvář, mi vyskočí koutky úst vzhůru. Když se celá rudá vydrápe ze země zpět na sedačku a ještě vítězoslavně zvedne vidličku nad hlavu, neudržím už smích na uzdě a nedaří se mi uklidnit. Naštěstí se ke mně po chvilce přidají a vzduch se najednou úplně pročistí a dá se uvolněně dýchat.

Začneme si navzájem vyprávět trapné historky, které jsme někde zaslechli nebo o nich četli. Najednou se mi daří ignorovat mou intuici a varovné náznaky těla a večer si začínám překvapivě užívat. Vážně chápu, co na něm Andrea vidí. Pokud se zrovna netváří jako sériový vrah, je vážně dost hezký. A pokud se nechová jako hulvát, je celkem zábavný i milý. Asi to není někdo, koho bych musela vídat každý den, ale rozhodně mi nevadí tak, jak když jsem sem přišla.

„Jen si odskočím a hned se vrátím," prohlásí rychle Andrea a odkráčí směrem k toaletám.

„Ty máš nějakého přítele? Mohli jsme si udělat dvojité rande," zeptá se mě se zkoumavým pohledem a přirazí pod stolem špičku boty k té mé.

„Ne, já nerandím. Jsem vlk samotář a o vztahy nemám zájem," odpovím mu příkře a zadoufám, že se Andrea brzy vrátí. Tohle zavání špatným směrem. Můj dobrý pocit z něho je pryč.

„To mi neříkej, vidím, jak na mě celou dobu mlsně pokukuješ," prskne na mě výsměšně, „a máš velké štěstí. Moc rád bych se s tebou někdy zase viděl, ale jen o samotě." Chytí mou ruku, kterou mám položenou na stole. Udělá se mi z něj zle a musím se podívat jinam.

„Copak tobě vůbec nevadí, že chodíš s mojí nejlepší kamarádkou, která tě sem vzala, aby mi tě představila jako svého přítele?" vysypu na něj jedovatě a mám co dělat, abych na něj nezačala křičet přes celou restauraci. Snažím se mu vytrhnout svou ruku ze sevření, ale on mě chytí okolo zápěstí ještě pevněji, až syknu bolestí. Myslím, že mě, co nevidět, začnou zdobit fialové modřiny.

„Proč by mi to jako mělo vadit? Ty se mi líbíš a Andrea je pro mě spíš taková zábava. Nabídla se sama, já se nudil, tak proč toho nevyužít. Nedělej z toho drama, byl jsem s ní jen na jednom rande. Nevím, proč to tak hrotí," zasměje se, až mi naskočí husí kůže a pak stočí koutky úst do úsměvu, který má být podle něj, hádám, svůdný.

„Je mi z tebe zle," řeknu mu znechuceně a podívám se na zem vedle stolu. Jeho ruka mě najednou rychle pustí a za chvíli periferně vidím, jak Andrea dosedá k našemu stolu. Nejspíš jí musel z dálky vidět přicházet, jinak by mě tak jednoduše nepustil.

„Tak jak jste to beze mě zvládli?" zeptá se s upřímným úsměvem netušíc, co se tu před chvílí odehrálo.

„Zvládli jsme to v pohodě," vezme si slovo Patrik a hodí po mě významným pohledem, „ale teď už budu muset běžet. Volali mi z práce, že řeší nějaký akutní problém. Musím tam hned zajet. Promiň, zlato. O útratu se pochopitelně postarám." Zvedne se ze židle, z opěradla stáhne riflovou bundu, věnuje Andree ten nejumělejší úsměv večera a letmo jí políbí na čelo.

„Bavte se," prohodí ještě, když je k nám už zády a rychle zmizí ve dveřích, jako by mu za patama hořelo.

„Tak co na něj říkáš? Skvělej, viď?" zeptá se plná nadšení Andrea hned, jak se ujistí, že jsme samy. Polknu na prázdno a vůbec nevím, co říct. Dere se mi na jazyk nějaká jedovatá poznámka, ale když jí vidím, jak je nadšená a spokojená, tak je mi jí líto.

„Neber si to špatně, ale mě se moc nezdá. Vážně chceš s někým takovým strávit zbytek života? Myslím, že máš na někoho daleko lepšího," řeknu jí co nejvíc opatrně.

„Nechápu, proč musíš mít se vším pořád nějaký problém. Když bys nebyla suchar a nedůtklivá, tak bys taky viděla jak je fajn. Nechápu, co mě to napadlo ti ho představovat a už vůbec nechápu, proč se tu s tebou ještě bavím. Mizím odtud," prohlásí nenávistným tónem, prudce se zvedne ze židle, popadne rychle všechny své věci, během čehož se snaží na mě ani koutkem očka nepodívat. Zadržovaný vzlyk, který jí unikl, ale prozradí, že není jen naštvaná, ale i zklamaná mou reakcí na Patrika. Otočí se na patě a bez ohlédnutí zmizí ve dveřích restaurace, kde před chvílí zmizela postava muže, kvůli kterému tyhle všechny problémy vznikly..

Chvilku přemýšlím, jestli za ní mám vyběhnout s omluvou, ale nakonec uznám, že to není dobrý nápad. Nemám za co jí prosit o odpuštění. Řekla jsem ji to, co si doopravdy myslím a lhát jí nechci. Navíc netoužím po tom, aby se k ní za zády choval tak, jak se zachoval před chvilkou. Kolika dalším dívkám nabízel rande během toho, co nějaké jiné sliboval lásku? Další důkaz toho, že se má člověk od vztahů držet dál. Pak to takhle dopadá. Přináší to jen smutek a bolest. Při nejmenším pro jednu stranu.

Zvednu se od stolu, posbírám své věci a zašoupnu po nás židle. Ještě dojdu k baru, a když mě číšník ubezpečí, že je vážně všechno zaplacené, zapnu si slabou bundičku až ke krku, s úsměvem se rozloučím a vejdu do chladného večera. Ještě, že jsem se od včerejška poučila.

Jako bych po dnešním večeru neměla problémů dost, jeden další na mě čekal hned naproti přes ulici. Když si mě všimne, zamíří přímo ke mně. Jako by mu nevadilo, že prozradí, že mě musel sledovat nebo nějak stopovat. Čím víc se přibližuje, tím jsou jeho modré oči jasnější a plně přitahují mou pozornost. Prudce se mi rozbuší srdce a chvíli nejsem schopná jediného pohybu.

„Sakra, vzpamatuj se!" špitnu si sama pro sebe tak, aby mě neslyšel.

„Nepřijde ti trochu zvláštní stopovat holku, do které jsi v noci vrazil na ulici?" vypadne ze mě a snažím se při tom o pevný tón hlasu.

„Nepřijde. Pokud nechceš přijít o svou zákaznickou kartičku do kavárny. Chybí ti už jen poslední bod za návštěvu a dostaneš jedno kafe zdarma. To by byla škoda ji ztratit ne?" zaculí se Sebastián od ucha k uchu a mezi prsty vykouzlí mojí ztracenou kartičku.

„Copak ti nechyběla? Podle toho, že je ani ne dva týdny stará, bych řekl, že žiješ jenom z kofeinu," zasměje se tak krásným zvonivým smíchem, až mě z toho bodne u srdce.

„Jé, vidíš to, kdes jí našel?", vypadne ze mě překvapeně. Ani jsem si nevšimla, že jsem o ní přišla.

„Ležela na tom chodníku, kde jsme se seznámili," odpoví mi mile.

„Asi mi musela vypadnout z kapsy mikiny, když jsme do sebe narazili, co?" odpovím mu s úsměvem a natáhnu se k němu. Před mými prsty ale rychle kartičkou ucukne.

„Nechtěla bys za to dát nálezci odměnu?" zeptá se mě opatrně, nervózně stáhne obočí k sobě a zkousne si spodní ret.

„A jaká by to měla být odměna?" odvětím mu bez přemýšlení.

„Nezašla bys se mnou taky na kafe?" zašeptá a sotva ho slyším, „aspoň ti nasbíráme další dva body, takže budeš ještě jeden v plusu," snaží se svou nervozitu zakrýt breptáním.

„Promiň, dneska to nejde. Mám fakt náladu pod psa, nebyla bych moc dobrý společník," přiznám neochotně.

„To nevadí, klidně ti budu dělat vrbu a určitě najdeme způsob, jak tě rozveselit," řekne s nadějí v hlase a snaží se na tváři udržet milý úsměv.

„Nezlob se, ale vážně ne. Třeba na sebe zase někdy narazíme, ale snaž se mě nesledovat," snažím se to zachránit vtipem, ale oba víme, že jsem tomu moc nepomohla.

„Jasně, to chápu, měj se hezky. Třeba budu mít jindy větší štěstí," prohodí smutně, ale v jeho hlase není slyšet ani stopa po dotčení nebo vzteku. Natáhne ke mně ruku a vtiskne mi do dlaně mou ztracenou kartu.

„Měj se," odpovím mu s povzbudivým úsměvem a vydám se směrem k domovu. Jen co odbočím do vedlejší uzounké a málo osvětlené uličky, začnu litovat svého rozhodnutí se Sebastiánem nikam nejít a dostanu strach z toho, co všechno by se mi tu mohlo samotné stát. To je teda dneska zase den. Ujdu jen pár kroků a mé děsivé představy se stávají skutečností. Ozve se rána u popelnic, hned na to pár nadávek, a zpoza nich přede mně vystoupí tmavý stín mužské postavy.

Než se stihnu otočit, uvědomím si, že tu postavu znám. Vyjde na světlo a mé domněnky tak potvrdí. Patrik rychle doběhne až ke mně a prudce mě chytí za obě ruce.

„Když já dávám nabídku, nikdo neodmítá. Teď půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne. Potřebuju se tě zeptat na pár hodně důležitých otázek, a pak uvidíme co s tebou," vysype ze sebe zlostně. Hlava mi pracuje na plné obrátky, když přemýšlím, jak se od něj dostat pryč. Útéct mu nedokážu, protože mě drží až moc pevně, a tak nezbývá než využít jediného nápadu, který můj mozek dokázal vymyslet.

„Sebastiáne!" zakřičím vší silou, co mi hlasivky stačí.