Po dlouhém přemýšlení, jak Sebastiána najít, jsem se rozhodla znovu zkusit usnout. Doufala jsem, že se mi díky tomu podaří se s ním znovu spojit. Ale bylo to marný. Nemohla jsem zabrat, a když už se mi to konečně podařilo, zdál se mi jen obyčejný sen.

Sebastián se už se mnou spojit nechce. To, co mi chtěl říct, už řekl. Teď už nemá důvod proč se mnou chtít mluvit a já se s ním sama spojit nedokážu. Musím to vymyslet jinak.

„Kéž bych uměla svůj dar přetvořit tak, jako to dokázal on," špitnu si sama pro sebe a pak mi to dojde. Moje jediná šance je použít své schopnosti. Červený nitky jsou mi k ničemu. Nechodíme spolu, takže se mi díky nim cesta neukáže. Jak to ale využít jinak, tak aby byly k užitku?

Postavím se na nohy a začnu pochodovat po malém pokojíku sem a tam. Na něco příjdu, na něco určitě příjdu. Posadím se na zem do tureckého sedu a nechám nitky, aby mě obklopily všude kolem tak, jako bych byla v obřím zářivém klubíčku. Užívám si tepla, které ze sebe vydávají a díky nim se cítím naprosto v bezpečí a silně.

Jak vás jenom využít jinak? Zničeně si povzdechnu a lehnu si do náručí mých nitek. Kéž by mi byl dán dar naprosto opačný a já viděla začátky vztahů místo konců. To je ono! Vítězoslavně si výsknu a vyskočím na nohy. To je ono! Musím se svůj dar naučit převrátit. Nevím sice, jestli spolu ve skutečnosti budeme a je tak dost možné, že vůbec nic neuvidím, ale za zkoušku to stojí.

Když dokázal Sebastián vyvolat spřízněný sen, dokážu i já pozměnit svůj dar. Vychází to z úplně stejné podstaty. Jde jen o to umět se svým nadáním pracovat a nenechat ho jen tak ladem. Do teď jsem svoje schopnosti nenáviděla a nechávala jsem je jen tak. Nerozvíjela jsem je. Je to jako bych uměla jen pár základních slovíček, ale neuměla je dát do vět. Jako bych uměla chodit, protože mi je to od přírody dáno, ale odmítala se naučit běhat a skákat.

Je na čase s tím něco udělat. Ńajednou vím úplně jistě, že to dokážu. Vím, že jsem toho schopna. Kleknu si na postel, položím si dlaně na stehna a zavřu oči. Snažím se nad ničím nepřemýšlet a jen zhluboka dýchám. Jediné, co chci cítit, je jen má magie.

Chvíli se nic neděje, ale já vím, že to nesmím vzdávat a musím vydržet. Po chvíli zacítím na hrudníku hřejivé teplo, které se mi začne rozlévat po celém těle a já vím, že jsem se našla. Začnu se soustředit na to, co chci vidět a když otevřu oči, šokovaně zalapám po dechu.

Zatím co z dlaní mi lehce poblikuje bledá červená záře, kolem levého zápěstí se mi omotává svítící zelený náramek, který pokračuje dál, neznámo kam, jako tenoučký provázek. Dokázala jsem to! Dokázala jsem se svým darem udělat to, co jsem potřebovala. Jen co se ale přestanu soustředit, zelená naděje zabliká a zmizí.

Fajn, moje nová dovednost zřejmě ještě nebude samozřejmostí a budu o ní muset ještě trochu bojovat, ale jsem si jistá, že se mi ji podaří znovu spatřit. Teď už vím, že Sebastiána najdu. Už brzo budu zase u něj.

Popadnu všechny věci, které mám pobalené na cestu, ale pak se zaseknu. Je dost možný, že se třeba už nevrátím. Možná měl Sebastián pravdu a hrozí mi velké nebezpečí. Nechci odejít a už se nikdy nevrátit bez toho, aniž bych urovnala to, co se stalo mezi mnou a Andreou.

Zapnu naposledy svůj telefon a vytočím Andreino číslo. Napoprvé i napodruhé jsem neúspěšná, protože mi to pokaždé típne, ale napotřetí už to zvedne.

„Co chceš?" ozve se ostře a já vlastně nevím co říct, abych to všechno urovnala.

„Jen se ti chci omluvit za to, jak jsme se pohádali. Mrzí mě to. Měla jsem ti hlavně pomoct, když jste se rozešli," odvětím jí opatrně a bojím se její reakce.

„No, nezachovala ses úplně jako nejlepší kamarádka, to musím přiznat," řekne mi už mírným tónem a já vím, že už jsem z toho skoro venku. I tak si ale neodpustím poznámku vůči ní.

„To ale ty taky ne. Já za váma přišla s prosbou o pomoc," špitnu zklamaně a prohrábnu si svoje hnědé vlasy.

„Já vím, omlouvám se za to. Vím, že k tobě poslední dobou nechovám zrovna nejlíp. Asi si na tobě prostě vylívám zlost ze všech těch pokažených vztahů a ty jsi prostě můj nejbližší člověk, takže to odnášíš za všechny okolo. Je mi to fakt líto, vím, že si to nezasloužíš. Slibuju, že už se sebou konečně něco udělám a s chlapama končím," řekne Andrea až nezvykle tiše a rychle. Tohle pro ní bylo obrovské doznání. Sice nemá problém lézt chlapům z postele do postele a lítat ze vztahu do vztahu, ale jakmile má přiznat svoje pravé city, je ztracená.

„Andy, to je v pohodě, já to chápu. Každý máme někdy špatný období." Sama pro sebe se pousměju a jsem ráda, že jsme zase v pohodě a můžu s čistým svědomím odejít.

„Děkuju, Vik. Tak, teď když jsme snad zase v pohodě, nechceš se stavit na kafe?" zeptá se tak mile, až mě to zaskočí.

„Divím se, že to nemám rozkazem, tak jako většinou," zasměju se, „ každopádně, dneska se stavit nemůžu, promiň."

„Fajn, a zítra?" zkouší to znovu, ale už jí jde v hlase znát její typický otrávený tón.

„Asi budu prč o něco dýl... Mizím k tátovi," zalžu a při té myšlence mě bodne u srdce. „Až se vrátím, tak se ozvu. Teď už ale musím končit, měj se." Hned potom, co domluvím, hovor ukončím. Táta. Musím mu nechat alespoň nějaký vzkaz. Nedokážu mu zavolat a předstírat, že se nic neděje. Stejně by mě prokoukl nebo bych se rozbrečela. Bude lepší, když se s ním rozloučím nějakým vzkazem. Vytáhnu ze šuplíku papír a tužku. Naškrábu na papír několik vět o tom, že se o mě nemá bát a až bude vhodná příležitost, tak se ozvu. Nechci, aby mě hledal. Pokud se mi něco stane, je to nebezpečné i pro něj.

Dopis přeložím a schovám do fotoalba s našima fotkama. Nikdo jiný by se do něj, myslím nepodíval, ale táta jo. Je to asi nejbezpečnější způsob, jak mu předat vzkaz, ale uchránit ho před nebezpečím. Nevím, kdo ani proč Sebastiána unesl, ani jestli někdo půjde i po mně, ale nechci aby někdo pronásledoval i taťku.

Konečně se navléknu do teplého oblečení a bot, rozhlédnu se po své malé garsonce a vyjdu ven. Chvilku přemýšlím, jaký dopravní prostředek zvolím, ale nakonec uznám, že vůbec nevím, kam mě provázek povede, a tak bude nejlepší jít pěšky.

Zavřu oči a soustředím se na to, abych viděla to, co chci a potřebuju. Když se zase rozkoukám a spatřím svého zeleného průvodce, usadí se mi na tváři široký úsměv. K mému překvapení nemám vůbec žádný strach. Všechno mě jen bez váhání žene kupředu a jediné co chci, je být znovu se Sebastiánem a pokusit se ho zachránit.

Vydám se za hranice města a mám pocit, jako by mě provázek za zápěstí tahal víc a víc. Vede mě po polích a lukách, přes silnici i blátivými kalužemi, které po sobě zanechal roztátý sníh. Cesta vede po rovinkách i z kopce a do kopce. Pomalu se začíná smrákat, dochází mi síly a jsem promrzlá až na kost, i když je dneska dost teplo na to, že je zima.

Pomalu už začínám uvažovat, že se v nejbližši vesnici pokusím sehnat nějaké ubytování. Přejdu přes horizont a přede mnou se v dálce objeví rozlehlý les, do kterého vede má zářivá průvodkyně, a já vím, že jsem u cíle své cesty.

Seberu veškeré zbytky sil a rozeběhnu se vstříc stromům. Po notné chvilce bloudění, kdy už skoro nevidím na krok, se přede mnou ukáže malá polorozpadlá chatka. S bušícím srdcem se vydám k ní a otevřu vrzající dveře. Uvnitř je jen místnost zející prázdnotou a schody do sklepení.

K nevelkému překvapení mám pokračovat přímo dolů. Na chvíli se zastavím a sbírám odvahu k tomu, abych se tam vydala. Kdo ví, co mě tam čeká? Co tam uvidím? Z ničeho nic mě přepadne obrovský strach, že mě někdo praští po hlavě, hned jak schody sejdu. Když se pořád nemůžu odhodlat k tomu udělat krok, zaškube mi provázek za zápěstí a pobídne mě, abych v cestě pokračovala.

Opatrně našlápnu na první schod a staré dřevo mi zavrže pod nohama. Vystrašeně nadskočím, ale pokračuju v cestě dál. Ještě než sejdu úplně do sklepa, který osvětlují staré lucerničky na svíčky, spatřím kovové mříže, za kterými sedí Sebastián zády ke mně. Jen co za sebou uslyší zvuky, prudce se postaví na nohy a otočí se směrem ke mně. Nejdříve se zatváří šokovaně, ale to rychle vystřídá zlost.

„Doprdele, Viktorie, co tady děláš? To mě aspoň jednou nemůžeš poslechnout?" zanadává hlasitě a silně praští do mříže před sebou. Než se vzpamatuju z šoku, že jsem ho vážně našla a než příjdu na správná slova, odpoví za mě někdo jiný.

„Hádám, že sem přišla na záchranou misi," uchechtne se výsměšně za mými zády. A já ten hlas znám.