Vztek mnou probublává ještě když přijdu domů. Místo rady a útěchy jsem se dočkala jen výsměchu. Myslela jsem, že mi Andrea s Danem pomůžou a ne, že zrovna nastane tak hloupý okamžik, kdy se přede mnou rozejdou a Andrea si svou zlost vybije na mně. Takže teď jsem na tom ještě hůř, než jsem byla před odchodem do kavárny.

Nevím, jak si poradit, jak mám Sebastiána najít. Čím delší doba ale od jeho zmizení uplynula, tím si jsem jistější, že je něco špatně, že neodešel dobrovolně. Nenapadá mě ale jediný důvod k tomu, aby mu chtěl kdokoliv ublížit a ještě to na mě nastražit jako jeho odjezd. Možná po něm chce ale někdo prostě jen uklidit stopy a já jsem jediná, kdo by ho skutečně hledal. Ale to je přece hloupost, má spoustu přátel, jistě nejsem jediná, komu bude chybět. Ostatní se ale možná přece jen nechají přesvědčit, že je v pořádku a prostě odjel.

Dojdu až k posteli a po zádech do ní spadnu. Frustrovaně si oddechnu a zajedu si rukama do vlasů. Že by to všechno bylo vážně spojené s jeho prací? Přepadne mě strach a v panice začnu zrychleně dýchat. Co vůbec dělal za povolání? Proč mi o své práci nikdy neřekl, i když s ní trávil tolik času? Dělal něco nebezpečného nebo něco, co se někomu nelíbilo? Znám skutečně Sebastiána? Co když měl pletky v něčem ilegálním a teď ho kvůli tomu někdo mučí nebo už ho rovnou zabili?

Přejede mě další vlna paniky, na hrudi cítím tlak, jakoby na mě seděl obrovský balvan, přes slzy nevidím a zoufale se rozvzlykám. Co když je mrtvý? Co když mu vážně někdo ublížil? Rychle popadnu mobil a horečně začnu prohledávat Google, jestli tam nenajdu alespoň nějakou zmínku o Sebovi a jeho povolání. Všechny moje pokusy jsou ale zbytečné a nepodaří se mi najít ani jednu jedinou fotku nebo větu dokazující, že vůbec kdy existoval.

Začnu alespoň projíždět galerii a prohlížím si naše společné zážitky a vzpomínky. Nakonec se rozhodnu, že se budu mučit ještě dál a pročtu si i zprávy, které jsme si psali, a po tvářích mi teče jedna slza za druhou. Při čtení se mi ale začnou klížit oči a ruce mi občas tak cuknou, až mám pocit, že mi z nich mobil vypadne a praští mě přímo do čela.

Položím ho vedle sebe a ruce si složím pod hlavu. Únavou zavřu oči a tiše si sama pro sebe zašeptám: „Sebí, co mi to děláš? Jak tě mám, sakra najít?"

„Nehledej mě, Vik," ozve se kousek ode mě. Prudce otevřu oči a zjistím, že ležím na mýtině v lese, kousek od Sebastiánova domu, kam jsme šli tenkrát na piknik. K mému dalšímu překvapení je ale teplo a všude létají barevní motýli. Co se to, kruci, děje? Vyletím do sedu a v dálce vidím přicházet Sebastiána. Je úplně bledý, pod očima má tmavé kruhy a přes rty krvavý šrám.

„Kde to jsem? Co se to děje?" zakřičím na něj zoufale a zvednu se na nohy, abych mohla co nejdříve utéct někam do bezpečí.

„Ššš, ššš, neboj, Viky, v klidu," řekne Sebastián tiše a natáhne před sebe ruce dlaněmi ke mně v uklidňujícím gestu. „Je to jenom sen."

„To ale teda hodně živej sen. Jakto, že si připadám úplně jako normálně a můžu všechno ovládat?" ptám se ho naštvaně a vystrašeně zároveň a pomaličku před ním couvu. Sebastiánovi přejede po tváři bolest, ale zastaví se, aby mě dál neděsil.

„Viky, uklidni se, prosím. Všechno ti vysvětlím, ale nemám na to moc času. Tak se zastav a chvilku poslouchej," řekne pevně a svým pohledem mě přišpendlí k zemi.

„Fajn, tak začni," vyzvu ho, založím si ruce na hrudník a vystrčím na něj bradu jak malé děcko, které se dohaduje o bonbóny. Sebastiánovi se konečně trochu uleví a i na dálku vidím, jak povolil ramena, která měl doteď plná napětí.

„Od té doby, co jsem pryč, jsem přemýšlel, jak se s tebou spojit. Pak mě napadlo zkusit využít našeho spřízněného spojení. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil jak se po něm vydat. V hlavě jsem následoval naši stříbrnou cestičku, než jsem tě konečně našel, ale ty ses mi pořád bránila, jakoby mezi námi byla pevná zeď. Pak se z ničeho nic rozplynula a já se ti konečně dostal do hlavy, takže předpokládám, že jsi usnula. No a tak jsem stvořil tohle. Místo, kde se můžeme vidět a mluvit spolu, aniž bychom byli u sebe," přizná Sebastián a netrpělivě pozoruje moji reakci.

Spadne mi brada nad tím, co se svým darem dokázal udělat. I když jsem trochu naštvaná, že se mi hrabal v hlavě, jsem hlavně ráda, že je naživu a až na pár šrámů mu nic není. Konečně se přestanu bát, slabě se na něj usměju a do očí se mi naženou slzy úlevy a dojetí.

„Jsem moc pyšná na to, cos dokázal, Sebí," špitnu k němu jemně a udělám k němu pár kroků, abych se ho mohla dotknout.

„Stůj!" vyhrkne rychle, „jestli se mě dotkneš, tak už ten sen neudržím, už takhle mě to stojí plno sil. Jen jsem ti přišel říct, ať mě v žádném případě nehledáš. Je to nebezpečný."

„To v žádným případě, najdu tě, i kdyby se dělo cokoliv a ty mi pak pěkně vysvětlíš, kam jsi zmizel!"

„Copak to nechápeš, Vik? Unesli mě a myslím si, že brzo půjdou i po tobě. Poslouchej mě, musíš zmizet, okamžitě. Hned jak se probudíš, pober jen ty nejnutnější věci, elektroniku nech doma, mobil se simkou si pak někde klidně kup, ale neber si ty, co máš teď, ať za sebou nezanecháš stopy. S nikým se nebav, nikomu nic neříkej, prostě se vypař jako pára na hrncem, rozumíš?" naléhá na mě Sebastián zoufale a ve tváři má čirý strach.

„Já tě nikde nenechám, rozumíš? Najdu tě ať si, kde jsi, protože tě miluju a nechci bez tebe žít a už vůbec nechci, aby tě někde někdo mučil," přiznávám mu přes vzlyky a rychle přemýšlím, jak ho přesvědčím k tomu, aby mi řekl, jestli alespoň nemá tušení, kde ho najdu.

„Já tě přece taky miluju, Vik, vždyť to víš, a proto mě nech být, nedovolím, aby se ti něco stalo, zapomeň na mě. Dělej jako bych nikdy neexistoval," usměje se na mě hřejivě, ale vím, že se tím se mnou navždycky loučí.

A pak mi to dojde, skvělý nápad, jak ho najít. Musím s ním začít chodit. Hned teď. Třeba když ho políbím, tak mu dojde, že mě potřebuje víc než cokoliv. Třeba mu dojde, že to ještě nechce všechno vzdát, chce být se mnou a chce být nalezen a zachráněn.

Než si stihne uvědomit, co dělám, přispěchám k němu, položím mu dlaň na tvář, abych ho mohla políbit, ale v okamžiku, kdy se ho dotknu, všechno kolem mě zmizí a já zůstanu uvězněná v naprosté tmě. Zoufale se rozhlédnu všude kolem mě, ale nevidím absolutně vůbec nic.

V té temné nicotě zůstanu uvězněná dalších několik hodin, než se mé tělo rozhodne, že je natolik odpočaté, že se chce probudit. Jen co otevřu oči do reálného světa, zabodá mě v hlavě a mám pocit, jako by mě někdo praštil po hlavě palicí.

Jsem tak hloupá, že jsem se ho tak neuváženě dotkla, i když mi výslovně řekl, ať to nedělám. Doufám, že netrpí stejně nebo dokonce víc, než já. Navíc to celé bylo naprosto zbytečné. Od mých nohou stejně žádná červená nit nevede. A nevedla by, ani kdyby se mi ho políbit podařilo. On se mnou totiž už chodit nechce.

Tenhle sen bylo jeho poslední rozloučení a varování ať zmizím. Nepočítá s tím, že bychom se ještě někdy viděli. Jenže já se ho nevzdám. Teď, když jsem konečně našla někoho, díky komu můj život dává smysl, díky komu je mi konečně krásně, vím jistě, že bez něho už bude můj život jen jedna velká bolestivá prázdnota. Nesnesu pomyšlení na to, že by Sebovi někdo byť jen zkřivil jediný vlásek.

A tak jsem pevně rozhodnutá, že raději svůj život obětuju, klidně se nechám mučit, je mi to jedno, ale důležité je, aby byl v pořádku Sebastián. Popadnu batoh z pod postele a naházím do něj nějaké jídlo, lahev s vodou a pár kousků oblečení. Telefon schovám pod polštář a když už jsem odhodlaná vyrazit, můj elán mi dojde a já se nešťastně posadím na měkkou matraci. Vůbec totiž nevím, kam se vydat, kde začít hledat, ani čeho se chytit. Nemám ani jednu jedinou malou stopu.