Potom, co mě přešel největší vztek, jsem začala konečně racionálně přemýšlet. Tohle se k Sebastiánovi prostě nehodilo. Neodešel by takhle jen tak. Nerozloučil by se jako zbabělec psaním, které mi nechá na posteli ve své ložnici. To přece nedává smysl. Navíc, proč by tu nechával takhle i svůj telefon? I kdyby měl strach, že se ho budu snažit najít nebo kontaktovat, mohl si mě jednoduše zablokovat a na moje výzvy nereagovat.

Neměl ani důvod takhle přede mnou utéct. Jsem si jistá, že mezi námi panovala plná důvěra a upřímnost. Všechno mi mohl říct narovinu a nemusel mi kvůli ničemu lhát. Něco se muselo stát. Kvůli něčemu musel rychle zmizet. Možná kvůli té práci? Těžko říct. Z jeho psaní jsem se nedozvěděla vůbec nic. Snažila jsem se mu dostat do telefonu, ale nedostala jsem se přes heslo k odemknutí a po pár pokusech jsem telefon zablokovala úplně. Díky tomu jsem tak přišla o jedinou možnou stopu. I tak jsem si ale mobil sbalila s sebou do kabelky. Třeba by se našel někdo, kdo se tam dokáže dostat i kdyby to bylo nezákonně.

Jenže pak tu byla ještě druhá varianta. Nikam neodešel. Něco se muselo stát přímo jemu, někdo mu musel ublížit a donutit ho napsat ten dopis. Proto zněl tak strojeně. Nedokážu si představit, že by se se mnou Sebastián sám od sebe rozloučil slovy: Měj se tady hezky, rád jsem tě poznal. To je asi tak stejně pravděpodobný jako to, že bych se sama od sebe přihlásila na seznamku.

Moje podezření nabralo na síle, když jsem zjistila, že jeho auto stojí nehnutě zaparkované v kryté garáži a nic nenasvědčuje tomu, že by se v posledních dnech hnulo z místa. Místo toho jsem ale před domem spatřila vyjeté stopy od jiného auta, ke kterým vedla spousta stop od bot. Prohledala jsem potom celý dům, ale nikde už jsem žádný jiný důkaz o tom, že se mohlo stát něco špatného, nenašla.

A teď tu sedím nešťastná ve své posteli a nevím, co mám dělat. Oči už mě řežou kvůli množství slz, které vyplakaly, tváře mám napuchlé tak, že se ani já sama nepoznávám v zrcadle, a hlavu mám úplně prázdnou.

Nevím, jestli má smysl kontaktovat policii. Sebastián mi napsal dopis na rozloučenou a nejsou žádné důkazy toho, že by byl v ohrožení, takže by mě měli za absolutního blázna. Navíc nejsem jeho příbuzná, takže nevím, jestli by moje nahlášení mělo vůbec nějakou váhu, a nikoho z jeho rodiny neznám. Jediný o kom se často zmiňoval, je jeho bratr, ale nemám tušení, kdo to je, kde bydlí a jak bych ho sehnala.

Vím ale o někom, kdo by ho znát mohl. Natáhnu se k nočnímu stolku a seberu z něj svůj mobil. Chvilku listuju v esemeskách a hledám ten správný kontakt podle obsahu sdělení ve zprávách. Stejně tak jako vždycky, když potřebuju někoho rychle sehnat, si nadávám za svou lenost ukládat si čísla ostatních a spoléhat se na to, že oni budou volat mě nebo je prostě nějak rozpoznám. Po pár nadávkách se mi ale podaří najít ten správný kontakt a po pár tónech vytáčení se konečně ozve známý hlas.

„Ahoj, Viky, co potřebuješ?" zeptá se Dan zadýchaně.

„Promiň, ruším tě?" odpovím mu rychle.

„No, trošku, spěchám na bus," přizná spěšně a slyším, jak jeho dech ještě zrychlí a přerušuje slova.

„Aha, tak mi pak, prosím, zavolej," odvětím mu a dám mobil od ucha, abych mohla hovor típnout.

„Počkej! Za dvě hodiny mám sraz s Andrejkou v kavárně, tak přijď, probereme to tam, stejně by tě ráda viděla," nabídne mi a hned na to telefonát ukončí.

Tak fajn, víc hlav, víc ví, třeba mi aspoň jeden z nich něco poradí a Dan bude znát někoho z rodiny. Tam už bych se odpovědí snad dopátrat mohla. Dojdu do koupelny, kde se pokusím ze sebe udělat člověka, ale i přes silnou dávku líčidel jde vidět, že mám oči jako králík, protože jsem v noci nic nenaspala a probrečela jsem několik hodin v kuse. Doslova. Mám o Sebastiána tak neskutečně velký strach, jaký jsem nikdy v životě nezažila, a mám pocit, že mě něco požírá zevnitř a zanechává to po sobě obrovskou bolavou díru. Stáhnu si svoje dlouhé hnědé vlasy do volného drdolu a nechám krátké vlásky kolem obličeje, ať si trčí, kam chtějí.

Navléknu se do teplého oblečení a huňatých sněhulí, o kterých Andrea tvrdí, že jsou dobrý leda tak v noci na zahradu, ale mě to nezajímá. Já mám ty botky ráda a hlavně v nich je velké teplo. Nasadím si sluchátka a pustím si relaxační hudbu, abych se cestou do kavárny dokázala vzpamatovat aspoň natolik, abych s těma dvěma dokázala mluvit.

„Ahoj, Andy," zavolám na svou kamarádku hned ode dveří a snažím se znít co nejvíc vesele. Andrea ke mně vzhlédne s úsměvem, ale ten jí zamrzne na rtech hned, jak se na mě pořádně podívá.

„Proboha, co se ti stalo?" zeptá se zděšeně, položí všechno co má v rukou a obejde pult z tmavého dřeva, aby se dostala přímo až ke mně.

„Seb," vzmůžu se jen na hlasitý vzlyk.

„Ten hajzl," sykne hned Andrea a v očích jí nenávistně blýskne, „ublížil ti? Jestli jo tak mu rozbiju tu jeho krásnou tlamičku!" zanadává a přitáhne si mě k sobě do pevného obětí.

„Nechal... mi... dopis. Odešel," mumlám jí přes vzlyky do ramene a vůbec netuším, jestli mi cokoliv rozuměla.

„Jak jako odešel?" odtáhne se ode mě Andrea, aby na mě dobře viděla.

„Nevím. Napsal, že odchází a už se nevrátí. Ale já tomu nevěřím," přiznám jí tiše a ona se na mě jen chlácholivě usměje.

„Sedni si, dáš si kafe?"

„Prosím, překvap mě," pokusím se pozvednout koutky úst a přemýšlím, jak jí všechno vysvětlit. Při mém bloumání pohledem po místnosti ale zabloudím i nad Andreinu hlavu. Ale to snad ne! Dneska ne! Dneska toho je dost i bez rozchodu. Do háje. Vůbec mi nedošlo, že číslo vyprší už za půl hodiny. Měla jsem si dát větší pozor na čas. Nechci být svědkem toho, až půjdou ti dva od sebe. I když do teď mi nepřišlo, že by měli nějaký důvod k tomu se rozcházet, vždycky mi to připadalo, že jsou k sobě úplně ideální a mají krásný vztah, přesně takový, jaký by měl v začátcích být.

Než se stihnu rozmyslet, co udělám, cinkne zvonek na oznámení nově příchozího hosta a ve dveřích se objeví Dan. Zaculí se na mě a pak nás obě pozdraví. Vytáhne zpoza zad rudou růži a natáhne se k Andree, aby ji mohl políbit. Ta se zachichotá jak malé dítě, po tváři se jí přelije ruměnec a podívá se na Dana jak na svatý obrázek.

Tihle dva se mají rozejít? To jako fakt? Pozoruju je tiše zpovzdálí, aniž by si mě všimli, a lámu si hlavu nad tím, proč by se měli dostat k nule. Nejspíš se jednomu z nich něco stane. Musím je tady udržet stůj co stůj. Dokud budou v kavárně, nemůže se ani jednomu z nich nic stát. Přece se mi musí podařit ty čísla nějak obejít. K čemu jinýmu by mi pak bylo to, že je vidím? Dan konečně rychle zamrká a vrátí se zpátky do reality.

„Co jsi vlastně potřebovala, Viky?" zeptá se lehce otráveně, než se na mě podívá pořádně a zjistí, jak hrozně vypadám. Pak mu po tváří rychle za sebou přejede překvapení, pochopení a zájem o to, co se děje.

Odvyprávím jim to, jak jsem hledala Sebastiána, to, že mi nechal dopis a i důvody, proč si myslím, že se mu něco stalo.

„Viky, já vím, že jsi z toho smutná a nešťastná, ale jsi si jistá, že v tom všem nehledáš něco, co tam není?" zeptá se chlácholivě Andrea a jemně mi začne přejíždět palcem po hřbetu ruky, kterou mám položenou na pultu. „Patrik se se mnou přece rozešel dost podobným způsobem, pamatuješ?"

„Jenže Sebastián takový není, chápeš? On by tohle nikdy neudělal," rozvzlykám se nanovo.

„Viky, já vím, že ztratit přítele bolí, ale musíš se s tím srovnat. Chlapi jsou prostě takoví, tohle dělají, věř mi. Víš, kolik už jsem jich za svůj život potkala?" konejší mě, ale mně to vůbec nepomáhá. Potřebuju ho najít, ne poslouchat rady o tom, jací jsou chlapi.

„Jestli se mu nic nestalo, tak ať mi to řekne do očí. Musím ho najít. Já ho miluju."

Andrea na mě vytřeští oči a zalapá po dechu. Pak ode mě odvrátí zrak a úplně vidím, jak ji jede mozek na plné obrátky, aby vymyslela, co mi na to odpovědět. Ani se jí nedivím. Nikdy se mnou o takových věcech nemluvila a předpokládala, že nikdy ani nebude.

„Nečekala jsem, že tě kdy uslyším něco takového říct. Myslela jsem, že jste jen kamarádi. Nevěděla jsem, že je to mezi vámi až tak vážné. Mrzí mě, že takhle odešel, i když věděl, co pro tebe znamená," tápe ve svých slovech Andrea a já vůbec nevím, co jí na to odpovědět.

„Proto jsi mi volala? Chtěla jsi vědět, jestli se mi nezmínil, že odjíždí nebo kam jde?" přeruší naši neohrabanou konverzaci Dan a já se vzmůžu jen na slabé přikývnutí. „Bohužel, nic o něm nevím už několik dní. Teď měl hodně práce a veškerý volný čas trávil s tebou, takže jsem šel na vedlejší kolej," přizná trochu naštvaně a mezi staženým obočím se mu utvoří hluboká vráska.

„A nevíš něco o jeho rodině? O někom, koho bych mohla kontaktovat?, zeptám se ještě s poslední nadějí v hlase.

„Nikdy se o nikom nezmínil ani půl slovem. A to ho znám už hodně dlouho. Myslím, že ti nemám jak pomoc. Ale on se zas někde objeví, neboj."

Zamyšleně se na něj podívám, abych vymyslela nějakou odpověď, ale všimnu si čísla nad jeho hlavou: 5 minut. Ale ne, už je to tady. Udělá se mi špatně a začnu nervózně poklepávat nohou. Pečlivě prozkoumávám každý detail v okolí, každého zákazníka s podezřelou tváří.

„Viky, jsi v pořádku? Vypadáš najednou strašně nervózně," zeptá se Andrea s obavami. Vzhlédnu nad ní, rozbuší se mi srdce jako o závod a cítím, jak se mi na čele vytvářejí krůpěje potu. 3 minuty. V tom se vedle mě rozezvoní Danův telefon a ten ho rychle vytípne.

„Jo, jsem v pohodě," zamumlám roztřeseně. Telefon na pultu třikrát cinkne a na obrazovce se ukáže, že Danovi píše nějaká Nella. Než stihne rychle telefon shrábnout a uklidit do kapsy, nabonzuje na něj ještě mobil příchozí fotku. „Musím na záchod," vypadne ze mě ještě dřív, než uteču pryč.

Sesunu se v kabince k záchodu a věnuju mu ten jediný rohlík, který jsem do sebe od včerejška dokázala dostat. Je mi ze všeho tak zle a nevím, co s tím mám dělat. Vůbec netuším, jak najít Sebastiána a jestli opravdu najít potřebuje, když mi moje podezření o tom, že je nebezpečí nevěří ani moji kamarádi. Netuším ani, co si počnu s jejich rozchodem a znovu se vracím k nenávisti vůči svému daru. Nechápu k čemu mi je a proč mě tak týrá, když s tím co mi ukazuje, nezmůžu vůbec nic.

Z mých myšlenek mě vytrhne bouchnutí dveří od toalet a hlasité nadávky. Opatrně vyjdu z kabinky a Andrea, naprosto ubrečená, se mi vrhne do náruče a rozvzlyká se mi na rameni.

„Ti chlapi jsou vážně svině! Nesnáším je! Proč jsem mu nestačila jen já?" ptá se zoufale, ale já jí nedokážu odpovědět. „A ta coura má ještě tu drzost, posílat mu polonahý fotky, když je zrovna se mnou."

„A mluvili jste spolu o tom? Třeba to má nějaký rozumný vysvětlení," snažím se chytat stébla trávy ale marně.

„Jo, tvrdil, že je to omyl, že jí vůbec nezná a neví, proč mu to posílá, ale to tvrdí každej. Nikdo by mu přece neposílal něco jen tak. Navíc viděla jsi, jak se ten mobil snažil schovat?"

„Ale třeba mluví pravdu, třeba o tom vážně nevěděl," zkouším to ještě. Byli spolu tak sladcí, tak zamilovaní. Nevěřím tomu, že by Dan něco takového udělal.

„Jsi tak naivní, Viky, fakt. Jasně, že kecá. Všichni chlapi jsou takoví."

„Všichni ne," oponuju okamžitě a vzpomenu si na Sebastiánovi upřímné modré oči a laskavý úsměv.

„Tak si toho svýho Sebastiána najdi. Jsem zvědavá, co pěknýho ti poví. Ale s pláčem za mnou nechoď," odpoví a krutě se ušklíbne, i když i jí samotné pořád tečou slzy kvůli rozchodu.

„Taky, že najdu!" křiknu na ni rozhodně , zabouchnu za sebou dveře a vydám se co nejrychleji pryč, i když vím, že se nechovám zrovna jako vzorná kamarádka, která by v těhlech chvílích měla být oporou.