Dny ubíhají jako voda, ale posun v ovládání mých schopností ještě úplně nenastal. I když musím uznat, že díky Sebastiánově pomoci už dokážu na svém daru vidět i pozitivní věci a už ho neberu jako celoživotní prokletí. Teda ne tolik jako dřív. Už nemám zkaženou náladu pokaždé, když vidím, že párům nad hlavou ubíhají poslední minuty nebo hodiny. Sebastián totiž můj dar dokonale vyrovnává a pokaždé, když vidí, že na mě jde kvůli číslům smutek, snaží se mě rozveselit a ukazuje mi, díky svým schopnostem, že mezi těmi lidmi třpytky stejně netancují.

Vždycky, když mě ujistí, že k sobě ti dva vážně nepatří, přelije mě vlna úlevy a jsem vlastně ráda, že jsou ta červená čísla tak nízká. Už je neberu jako nepřítele, protože vím, že díky rozchodu můžou ti dva najít svou pravou lásku a prožívat až do konce života štěstí s někým, kdo je jim souzený a nemusí se trápit s někým, kdo je souzen jinému.

Taky teď spoustu času trávíme hrou, která nás neskutečně baví, a každý večer odcházíme domů s bolavými tvářemi od smíchu. Já se snažím uhodnout, kdo je s kým spřízněný a Sebastián na oplátku tipuje, kdo s kým jak dlouho vydrží. Začalo to celkem seriózně, ale nakonec se to pokaždé zvrtne a pak už jen vymýšlíme kraviny. Nejvíce zábavy nám tak přináší místní kino, kam nechodíme ani tak pozorovat filmy, jako příchozí páry.

Tento týden na mě ale Sebastián nemá moc čas, protože prý musí vyřešit něco hodně důležitého. Neptám se ho co, i když jsem zvědavost sama. Ale nechci se mu plést do jeho věcí, kdyby chtěl, řekl by mi to sám. Musím ale trénovat sama a to rozhodně není taková zábava.

Smetu z lavičky první letošní prašan, který v noci napadl, a posadím se doprostřed městského parku. Lidé zachumlaní v huňatých zimních bundách a chundelatých čepicích si užívají romantické procházky ruku v ruce se svými drahými polovičkami. Nedívám se jim nad hlavy. Dnes pro ně není důležité, kdy zažijí smutek a bolest. Já to nechci vědět. Chci si jen užívat té atmosféry, která v mém okolí panuje.

Podívám se k zemi a poprvé v životě si pomyslím, že je nádherné vidět ty zářivé červené nitky, které se vesele proplétají jedna do druhé a ozařují čistě bílý sníh svým světlem. Najednou mi je líto, že tu krásu nemůže vidět i někdo jiný než já, že tu možnost nemá každý. Škoda, že tu Sebastián není. Přesně tenhle pohled bych mu chtěla dopřát.

Spokojeně se pousměju a popadne mě nutkání nechat se svými nitkami obklopit. Sesunu se z lavičky dolů na zem a kolem mě se udělá volné místo stejně tak jako vždy. Zklamaně si povzdechnu, ale když natáhnu svou ruku k jedné z nich, místo toho aby ucukla, se ke mně opatrně přiblíží. Moje touha se jí dotknout je čím dál větší a chci svůj dar cítit naplno. Zadržím dech a pomalu otočím dlaň směrem vzhůru. Bez mrknutí oka pozoruju, co nit udělá. K mému štěstí se mé přání splní a ona se položí na mou napřaženou ruku.

Příjemně mě hřeje na kůži a rozprostírá teplo po celém mém těle. Přejede mě obrovská vlna energie a já mám pocit, jako bych se poprvé v životě mohla pořádně nadechnout, jako bych do teď žila v mlze, která právě zmizela, a všechno získalo ty správné barvy. Z hrdla mi vybublá šťastný smích a z očí mi vytrysknou slzy dojetí. Smíření. Konečně jsem se smířila sama se sebou a se svou schopností. Vedle mě se ozve tiché odkašlaní a přeruší tak mou euforii.

„Ehm, slečno? Jste v pořádku? Já... Nepotřebujete nějak pomoct?" zeptá se opatrně starší dáma stojící kousek ode mě, která se očividně nemůže rozhodnout, jestli má ke mně přijít o kousek blíž a nebo raději utéct. Nechápavě se na ní podívám a v okamžiku, kdy se jí chci zeptat, proč se ptá, mi to dojde a chytím záchvat smíchu, načež paní vystrašeně ucouvne, čímž mě rozesměje ještě víc.

Musí mě mít za absolutního blázna. Klečím uprostřed parku ve sněhu a culím se na své prázdné napřažené ruce jako měsíček na hnoji, brečím a všechno to zdánlivé šílenství jsem ještě stvrdila pro ní bezdůvodným záchvatem smíchu. Bezva.

„Omlouvám se, jsem v pohodě," zasměju se, spěšně se zvednu a co nejrychleji se vydám pryč od té paní. Musím mluvit se Sebastiánem se se všim se mu pochlubit. Ať dělá cokoliv, bude si muset dát aspoň na chvíli pauzu. Třeba se mi i podaří mu konečně svůj dar ukázat. Vylovím z kapsy mobil, abych mu mohla zavolat a aspoň ho na svůj příchod upozornit, ale nebere mi to. Cestou to zkusím ještě jednou, ale i tenhle pokus je neúspěšný. Nejspíš toho má fakt moc a nestíhá, chudák. Doufám, že ho nebudu moc rušit a bude mít aspoň chvilku času, ale třeba bych mu mohla i nějak pomoc.

Mrknu na hodinky a když zjistím, že se blíží čas oběda, zapluju do nejbližší čínské restaurace pro nudle do krabičky, abych donesla Sebastiánovi aspoň něco k jídlu. Trasu k němu domů znám už snad i poslepu, a tak už se mi ani nezdá tak daleká.

Vylovím z kabelky klíče, které mi slavnostně předal hned potom, co jsme si navzájem přiznali naše schopnosti. Nadšeně vtrhnu do jeho domu, namáhavě se vysoukám z vysokých kozaček a vydám se do obýváku. Když ho tam nenajdu, zkusím na něj zavolat, ale odpovědi se nedočkám. Normálně bych si řekla, že je asi někde pryč, obzvlášť když teda musí něco důležitého zařizovat, ale zmocní se mě nepříjemný pocit, a tak se vydám na průzkum celého domu.

Nakonec dojdu až do jeho pokoje a nasaju do plic jeho všude přítomnou skořicovou vůni. Chci se otočit a odejít, ale do očí mě praští papír, který leží na jeho ustlané posteli. Vím, že bych se mu tady neměla hrabat a že bych tu asi vůbec neměla být, když je někde pryč, ale zvědavost mi nedá. Rozhlédnu se kolem sebe, jako by mi měl stát přímo za zády, a když zjistím, že tu vážně nikdo není, dojdu až k posteli. Když vezmu papír do ruky a přečtu si rukou psaný dopis, mám pocit, že se mi právě zastavilo srdce.

Milá Vik,

doufám, že si tohle mé psaní našla. Je mi líto, že to dělám takhle, ale jinak bych se s tebou rozloučit nedokázal. Musím odjet pryč kvůli práci a nejsem si jistý, že se kdy vrátím. Měj se tady hezky, rád jsem tě poznal.

Tvůj Sebastián

Dopis si přečtu ještě několikrát, i když přes slzy skoro nevidím. Mám pocit, jako by mi do hrudníku někdo vrazil nůž a začal s ním ve mně otáčet a mohutně se rozvzlykám. Tohle nemůže být pravda, tohle by mi neudělal. Nemohl mi takhle ublížit. Nemůže mi odejít ze života takhle. Po tom všem. Po tom, co mi o sobě řekl a s čím jsem se mu svěřila já. Takhle se přece neodchází. Vždyť věděl, jak takové věci prožívám. Vždyť přece musí vědět, že ho miluju. Nebo mu to snad nebylo jasný? Nikdy jsem nechtěla vztah přesně kvůli té bolesti, která by nastala po rozchodu, ale neměla jsem tušení, že to bolí až tak moc a že s tím člověkem ani nemusím chodit. Tak strašně to bolí a o to víc, že jsem mu své city nedala najevo naplno, že jsem neriskovala. Možná by potom ode mě neodešel.

Hned jak si to uvědomím, vjede do mě vlna vzteku. Jestli to chtěl udělat, udělal by to stejně. Nechal by mě tady. Je stejný jako všichni. Spříznění, nespříznění, je to jedno, nepotřeboval ho do doby, než mě poznal, nebude ho postrádat ani teď, obzvlášť když ví, že mu bylo stejně k ničemu. Neměla jsem mu věřit, měla jsem se mu vyhýbat už od první chvíle. Utřu si uslzené oči a sáhnu znovu pro mobil. Vytočím jeho číslo, abych mu mohla vynadat s plna plic nebo ho aspoň nazásobovat spoustou sprostých esemesek, ale když se v mém telefonu ozve první tón vyzvánění, začne se z pod polštáře ozývat Sebastiánova oblíbená písnička.

Ahoj, pomalu ale jistě se blížíme do finále, už zbývá jen posledních pár kapitol, než se Číslům osudu rozsvítí velká červená nula. Zatím jim svítí tak 5-6, ještě nevím, jak mi to přesně vyjde, protože jsem zjistila, že mi ta osnova trošku cestuje. :D A protože začíná konec příběhu, hrozně moc mě zajímá názor čtenáře v téhle fázi.

Co myslíte, vrátí se ještě Sebastián?

Myslíte, že se dají s Viky dohromady?
A co Andrea, najde konečně svou pravou lásku?
Jak myslíte, že to nakonec všechno skončí?
Budu moc ráda za upřímný názor na příběh. :)