„Vzdávám to, prostě to nejde," zanadávám si frustrovaně a mám chuť do něčeho praštit.

„Chce to jen trpělivost," chlácholí mě Sebastián a posadí se naproti mně k malému dřevěnému stolečku stojícímu uprostřed jeho rozlehlé terasy.

„Kolik jí mám ještě mít? Vždyť už se o to snažím několik dnů."

„Taky jsi to roky popírala, teď nemůžeš chtít zázraky. Dokud se s tím vším nesmíříš a nestaneš se součástí svého daru, nikdy se ti nepodaří ho ovládnout a přimět ho dělat to, co ty chceš." Přejede mi povzbudivě po hřbetu ruky a pozvedne jeden koutek pusy do lehkého úsměvu. Zoufale si povzdechnu a znovu soustředěně stáhnu obočí k sobě.

„Ukaž mi ještě jednou, jak to děláš, prosím," zaúpím, když mi stále nejde plně vnímat červené nitky, které se kolem mě motají. Chytím Sebastiána za ruce a s nadějí mu pohlédnu do modrých očí plných podpory.

„Nejdřív musíš v hlavě zastavit všechny myšlenky, a pak už jen musíš celou svou duší začít vnímat tvoje schopnosti a to co díky nim vidíš. Až když se tím vším necháš pohltit, zvládneš s nimi pracovat. Musíš si to jen konečně dovolit." Když domluví, stáhne soustředěně obočí k sobě, zavře pevně oči a potom, co je otevře, má naprosto prázdný pohled, který směřuje někam za mě. Hned na to, se mu po tváři rozlije šťastný úsměv. Červené nitky kolem mě zmizí a prostor mezi mnou a Sebastiánem zaplní stříbrné třpytky.

Celé mé tělo zaplaví radost a z hrdla se mi vydere nadšený smích. Sebastián se jednou rukou opatrně vymaní z mého sevření a natáhne ji před sebe. Do dlaně se mu po chvíli usadí jedna z větších třpytek a mně připadá, jako by měl na dlani hvězdu. Chvilku ji obdivuju, a pak ji Sebastián jemně schová do pěsti. Natáhne se ke mně a naznačí mi, že si ji mám od něj vzít, ale ona jen projde mou kůží skrz naskrz, jako bych byla duch. Zklamaně si oddychnu. Není to můj dar, nemám nárok se ho chtít dotknout.

Pustím se Sebastiána a v tu ránu je kolem mě zpátky záplava zářivých červených nití, které se motají jedna do druhé. Natáhnu se k jedné z nich, ale prudce přede mnou uskočí. Vždycky jsem za to byla ráda, aspoň se mi žádná nit nepletla pod nohy, ale teď mi to přivodí jen další vlnu frustrace, že se mi dar nikdy nepodaří aspoň trochu ovládnout.

„Hele asi toho pro dnešek necháme, mám dost," omluvím se zklamaně a prudce vstanu od stolu.

„Dobře, myslím, že je to dobrý nápad. Když na to nebudeš mít náladu a plný soustředění, tak s tím stejně nehnem. Můžu tě doprovodit domů nebo chceš jít sama?" zeptá se mě starostlivě Sebastián.

„Potřebuju si pročistit hlavu a být chvilku sama, promiň." Pozvednu koutky úst do smutného úsměvu.

„V pohodě, chápu to. Hlavně běž opatrně a ozvi se, až dorazíš domů." Na jeho výzvu jen přikývnu a nechám se sevřít do pevného objetí. Potom se bez rozloučení otočím a odejdu pryč. Cestou lesem poslouchám zpěv ptáků a užívám si ledového větříku, který šlehá mou tvář. Díky tomu se dokážu alespoň trochu uvolnit a část stresu a frustrace ze mě opadne.

Cestou městem se ale nedokážu zbavit pocitu, který mě posledních pár dní doprovazí pokaždé, když jsem sama. Příjde mi, jako by mi někdo propaloval záda pohledem a pronásledoval mě na každém kroku. Kdykoliv se ale ohlédnu, nikoho nevidím.

Rychle za sebou zavřu dveře své maličké garsonky, skopnu z nohou boty a cestou po chodbičce se vysoukám z bundy a pohodím ji ledabyle na zem. S úlevou se sesypu do své postele, zavřu si oči a zhluboka vydechnu.

Vzápětí se ale ozve zaťukání na hlavní dveře a já sebou šokovaně trhnu. Snad mě někdo vážně nesledoval až domů. Něž se rozhodnu, co budu dělat, ozve se další zaklepání. Stále dokola si opakuju, že jsem jen paranoidní a pomalu dojdu až ke vstupu do bytu. Opatrně nakouknu kukátkem ven a hned po tom, co zjistím, kdo za dveřmi stojí, mě přejede vlna úlevy.

„No sláva, už jsem si myslela, že tady najdu jen tvojí tlející mrtvolu," pomlaskne si Andrea místo pozdravu jen co jí otevřu, aby mohla vstoupit dovnitř.

„Taky tě ráda vidím," zasměju se, když vidím, jak nade mnou protáčí oči.

„Mám hroznou chuť na kafe, dáš si taky, viď?" zeptá se mě jako by tu byla doma a než stačím odpovědět, už se žene do kuchyně.

„Nemusíš se tak stydět, buď tu jako doma," utrousím ironicky. Andrea protočí očima a hlasitě se rozesměje.

„Tak dáš si se mnou to kafe, nebo mám udělat jen pro sebe?"

„Rozpustný s mlíkem a dva cukry." Přikývnu nakonec po chvilce přemýšlení.

„Jak jinak, že tě to pořád baví. Měla bys už konečně přestat pít tyhle hnusy a pořídit si kávovar nebo po dlouhé době zase zavítat k nám do kavárny. Dřív jsi tam byla pečená, vařená, nemohla jsem se tě zbavit a teď už jsi tam nebyla ani nepamatuju." Probodne mě podezřívavým pohledem a zalije hrnečky horkou vodou.

„No jo, teď nějak nic nestíhám, mám toho moc," vymluvím se rychle a na důkaz svých slov nasadím zničený výraz. Andrea se potutelně usměje a pozvedne obočí.

„Hlavně kvůli Sebastianovi, co?"

„No jo, já..." snažím se najít správnou odpověď, ale Andrea mě k mému štěstí přeruší.

„Taky od toho našeho společného kina trávím většinu času s Danem. Je fakt skvělej. Měli jsme obrovský štěstí, že jsme na sebe narazili. Člověka, se kterým si tolik sedneš, nepotkáš na každém rohu," básní Andy se zasněným pohledem dál a já ji přestanu vnímat. Smutně se podívám na ubývající červené číslo svítící nad její hlavou. Jsem ráda, že neví, co ji čeká a může si plně užívat každé chvíle, co ve vztahu stráví, i když ji to nakonec určitě hodně semele. Nevědomost umí být tak krásná.

„Jsem ráda, že jsi zase šťastná," přiznám jí upřímně.

„To jsem, moc. A hlavně mám radost, že se konečně netváříš jak šťovík, když se zmíním o nějakém vztahu. Už jsem skoro nevěřila, že se někdy zamiluješ a konečně začneš s někým chodit," mrkne na mě spiklenecky a snaží se svůj provokativní úsměv schovat tím, že si usrkne kafe.

„To jsi špatně pochopila. Já se Sebastiánem nechodím. Jak tě to vůbec napadlo?" bráním se okamžitě.

„Jak asi? Však jsi s nim v jednom kuse a kolikrát ani nereaguješ na moje esemesky nebo telefonáty. Takže jsem si dokázala dát jedna a jedna dohromady. Nemusíš to přede mnou tutlat a stydět se za to, žes konečně pochopila, že mám pravdu a chlapi jsou skvělí." Sebevědomě se opře zády o židli, pozvedne bradu a vítězoslavně si založí ruce na hrudníku.

„Ale my spolu vážně nechodíme. Jenom nám je spolu dobře, jsme kamarádi a to se prostě nikdy nezmění."

„Chápu. Takže si jen užíváte v posteli bez závazků?"

„Ovšemže ne!" vyhrknu okamžitě a cítím, jak se mi krev žene do obličeje. Takové věci vážně odmítám s kýmkoliv probírat a přesvědčovat někoho, že to vážně není pravda.

„Hele, to je v pohodě. Fakt se nemusíš stydět. Taky jsem takových pár měla, je to fajn, když se zrovna nechceš vázat," pokrčí ledabyle rameny a v očích jí ďábelsky zajiskří.

„Do háje, Andreo, já s ním fakt nic nemám, neměla jsem a nikdy mít nebudu. Jsme jen kamarádi, bez jakýchkoliv bonusů a tím to končí. Tečka."

„Fajn, budu dělat, že ti to všechno věřím," zasměje se Andrea a mě zaplaví od vzteku vlna horka, „ale řekni mi, proč s ním teda nechceš být?"

„Nevím, proč bych měla, nestojím o to, nic k němu necítím. Mám ho ráda jen jako kamaráda a hotovo. Už se o tom nechci dál bavit," vpálím jí ostře a odvrátím od ní pohled. „Nemohla bych být s někým, koho miluju, když bych věděla, kdy to skončí," špitnu sotva slyšitelně sama pro sebe, abych si ulevila od slov, co mě neustále tíží.

Podívám se na Andreu, která mě pozoruje zvláštním pohledem a mě dožene paranoia, že mě slyšela a zná mé tajemství. Strach se ale vzápětí rozplyne, protože v její tváři rozeznám zmatení, které Andy doplní otázkou: „Promiň, cos říkala?"

„Vůbec nic, co bych měla říkat?" pokrčím nevinně rameny a dopiju poslední lok kafe.

„Asi se mi jen něco zdálo," usměje se moje kamarádka plaše a podívá se do svého hrnečku a pak na stříbrné hodinky, které jí zdobí zápěstí. „Jejda, už mám dopito, tak asi raději půjdu, jinak nestihnu být včas u Dana. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku." Během povídání už na sebe hází oblečení a spěchá k východu z bytu.

„Jasně, tak se snad zase brzy uvidíme. Utíkej, ať na tebe nemusí dlouho čekat," usměju se na ní a upřímně se už těším na tu samotu, co mě čeká po náročném dni.

„Brzo se stav na kafe. Klidně i se Sebastiánem, ať můžeme zase udělat dvojitý rande." Nadechnu se, abych jí vyčetla, že na rande rozhodně nejdu, ale v tom to Andree dojde, rychle si zakryje ruku dlaní a snaží se v sobě udusit smích. Mávne na mě na pozdrav a zmizí za vchodovými dveřmi.