Když dojdeme k Sebastiánovi domů, musím ho za sebou už v podstatě vláčet, protože ho ukázka jeho daru naprosto vyčerpala. Dovedu ho až k rozlehlé pohovce, na kterou se s vděčným úsměvem sesune. Nechám ho, aby si v klidu lehl, a zamířím rovnou do kuchyně. Doufám, že mu nebude vadit, když mu prohledám skříňky, abych objevila skleničku a napustila mu vodu. Vhodím do ní i šumivý multivitamín, který se na mě usmívá z poličky, a když se konečně dostanu zpátky do obýváku, Sebastián už spokojeně podřimuje.

Opatrně k němu dojdu a snažím se mu jemně sundat boty, po nichž zbyla na zemi jedna stopa za druhou. Nešťastně se rozhlédnu kolem a snažím se přijít na to, kde by se mohl schovávat mop. Nemůžu přece beze slova odejít a nechat mu tu nepořádek. Zanesu boty do botníku v hale a zkusím otevřít obyčejné dveře, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla. Musím do nich hodně zatlačit, a když už to chci vzdát, protože uznám, že jsou zamčené, konečně pod mýma rukama se skřípěním otevřou.

K mému štěstí mě intuice nezklamala a za dveřmi se vážně nachází malá úklidová místnost. Vítězoslavně si potichu zajásám a popadnu mop opírající se o protější zeď. Ke své nešikovnosti, ale shodím i koště stojící vedle a při pádu s sebou k zemi vezme i spoustu dalších věcí.

„Viky?" vykřikne Sebastián vyděšeně z obýváku. Sakra.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," vysypu ze sebe omluvu, hned co za ním s mopem v ruce doběhnu.

„Co tady s tím nacvičuješ?" zeptá se a naštvaně stáhne obočí k sobě.

„Omlouvám se, nechtěla jsem se ti tady hrabat, ale všude je bláto, tak jsem ti ho tady nechtěla nechat, než odejdu," vyšlu k němu tichou omluvu a nervózně si přešlápnu.

„To je v pohodě, klidně se tu hrabej, budu rád, když se tady budeš cítit jako doma, ale myslím si, že teď máme na řešení daleko důležitější věci, než pár stop," usměje se na mě nervózně a prohrábne si své světlé vlasy.

„Myslím, že bude lepší nechat to na zítra. Dneska už jsem tě vyčerpala dost. Stejně už je hodně hodin a zítra můžu přijít klidně už brzo ráno," oznámím mu jemně a popadnu z křesla bundu, kterou jsem tam při příchodu ledabyle odhodila.

„Viky nikam nechoď, prosím. Potřebuju tě tady. Nemůžeš mi dneska odejít, když jsem ti řekl své tajemství. Měl bych pak pocit, žes to nepřijala a už mě nechceš vidět," špitne tiše a ustrašeně zabodne pohled k zemi, „nebo je to pravda? Vlastně vůbec nevím, jak se teď cítíš. Pojďme si vážně promluvit Vik," zaprosí mě a prudce ke mně vzhlédne, aby se do mě mohl vpít svýma čarovnýma modrýma očima.

„Sebí, je mi fajn. Jsem ti neuvěřitelně vděčná, že jsi mi to o sobě řekl. Je to fascinující a upřímně mě napadá tak miliarda otázek, které bych ti chtěla dát, ale myslím, že jsem ti svou zvědavostí dneska způsobila už dost. Ráno moudřejší večera. Potřebuješ si v klidu odpočinout."

„Zůstaň tu se mnou prosím, jestli vážně nechceš, můžeme si promluvit až ráno, ale mně je už líp a na rozhovor ještě stačím. Nahoře jsou dva pokoje pro hosty, můžeš si vybrat, který se ti líbí víc. Jen jednu noc, prosím?" zaškemrá znovu a já jeho pohledu podlehnu.

„Tak fajn," oddechnu si a sesunu se vedle něj na gauč, „pokud máš teda dost energie, tak nás asi čeká dlouhý rozhovor."

„To asi jo," usměje se na mě Sebastián zářivě a spokojeně si tleskne jako malé dítě, „tak co tě zajímá?" Jsem ráda, že se mě na to zeptal a já se tak nemusím zabývat otázkou, jestli se ho prvně vyptávat na jeho dar a nebo jestli mu prvně prozradit ten můj.

„No, na co se zeptat jako první," zamumlám si tiše pro sebe a otřu si zpocené dlaně do kalhot, „už ses tak narodil nebo to přišlo časem?"

„Třpytky kolem sebe vidím, co si pamatuju, jako malý jsem si s nimi rád hrál. Co ale ve skutečnosti ukazují, jsem zjistil až mnohem později. Až do dospělosti jsem si tím navíc nebyl jistý. Pak jsem se svému daru teprve začal naplno věnovat," odpovídá mi a v očích mu září jiskřičky nadšení.

„Pak si začal s trénováním?" zeptám se tiše a zvědavostí se mi prudce rozbuší srdce.

„Přesně tak," přikývne spokojeně a oči se mu zasní.

„Jak to probíhá?" zeptám se ho dychtivě a zatajím dech. Pokud se mi podaří dostat z něj dostatek informací, mohla bych se svého prokletí jednou provždy zbavit, stačí prostě vytrénovat mozek natolik, abych nitě a čísla dokázala vypnout.

Sebastián si mě podezřívavě přeměří pohledem a mně poskočí srdce v hrudníku. Copak něco tuší? Pak se ale spiklenecky zaculí a jedním okem na mě mrkne.

„Ty jsi mi ale zvědavka. Závidíš mi, co?" zasměje se šťastně, „ale musím tě zklamat, takový dar jen tak na chodníku nenajdeš, s tím už se musíš narodit." Z legrace do mě žďuchne loktem a spokojeně se zavrtá do polstrování gauče.

„Slíbils, že mi odpovíš na moje otázky, tak se ptám na to, co mě zajímá," založím si ruce na hrudníku a naštvaně na něj vystrčím bradu, „a žádnej speciální dar nechci, abys věděl."

„Fajn, fajn, fajn. Omlouvám se, nezabíjej mě," zvedne Sebastián ruce v obranném gestu, ale na jeho tváři se pomalu roztahuje posměšný úšklebek. Teda u kohokoliv jiného bych to tak mohla pojmenovat. On tak vypadá ještě víc sladce. Bezděčně si přejedu jazykem rty, když sjedu pohledem k těm jeho. Cítím, jak se mi rozšiřují oči, a Sebastiánovi ztuhne úsměv na tváři, když se naše pohledy setkají. Kousek se ke mně nakloní a mě zaplaví jeho vůně. Ztěžka polknu a instinktivně se k němu přiblížím ještě víc. Dělí nás jen pár centimetrů. Srdce mě bolestivě kopne a rozešle do celého těla vlnu brnícího proudu.

Pevně zavřu oči a zavrtím hlavou. Nemůžu se tomu poddat. Je to jen touha. Jen slabost, která se nesmí poslechnout. Jemně se od něj odtáhnu a snažím se dělat, jakoby se právě nic nestalo. Tiše si odkašlu a chvilku počkám, než se odvážím navázat konverzaci.

„Všechno odpuštěno, pokud mi teda odpovíš na mnou otázku?" Nervózně si zamnu paži a pohledem zkoumám smítko na zemi.

„Když si ráno přivstaneš, ukážu ti, jak trénuju a všechno ti vysvětlím," odpoví stroze, i když na něm vidím, že se snaží svůj naštvaný tón hlasu skrýt.

„Dobře. Můžu mít ještě další otázku nebo už mám jít raději spát?" zeptám se tiše a pořád se na něj neodvažuju podívat.

„Ptej se," řekne míň popuzeně a začne na stole rovnat dřevěná prostírání pod hrneček, aby mohl svou pozornost věnovat něčemu jinému než mně.

„Ví o tom tvá rodina?" vypadne ze mě, než se stihnu zamyslet nad tím, co říkám. Sebastián se zprudka narovná a v očích se mu zaleskne.

„Vím, že jsem ti slíbil upřímnost, ale na tohle téma ještě nejsem připravený mluvit. Myslím, že bude vážně nejlepší nápad jít spát. Pokoje najdeš nahoře naproti schodišti. Všechno, co budeš potřebovat, ti nachystám do koupelny. Dobrou noc, Vik," odpoví mi monotónně jako robot a zmizí za rohem pokoje.

____

Ráno se probudím tak dobře vyspaná jako už dávno ne, i když jsem večer hodně dlouho nemohla usnout. Celé mé okolí zaplavuje Sebastiánova vůně a já se ještě víc zahrabu do jeho trička, které mi půjčil na spaní. Je to neskutečně divný nosit jeho věci, ale taky neskutečně příjemný.

Než se mi podařilo padnout do říše snů, přehrála jsem si v hlavě několikrát celý včerejší den a hlavně večer. Vůbec nejsem šťastná za to, jak jsem se k němu zase zachovala. Potřebuje mě. Potřebuje mou upřímnost, když mi on dává tu svou. A já mu místo toho už snad po milionté ublížila, a to zrovna v době, kdy byl úplně nejzranitelnější.

Nakonec jsem se rozhodla, že nám obou dlužím svobodu a klid. Dneska je ten den, kdy mu o sobě všechno řeknu. Zaslouží si to nejen on ale i já. Musím se naučit alespoň někomu věřit nebo mě to všechno sežere zaživa. A komu jinému víc věřit, než právě Sebastiánovi.

„Vstávej, ospalče, ráno nepočká!" křikne na mě zpoza dveří Sebastián a já s radostí vyskočím z postele. Takovou vlnu energie a optimismu jsem už dlouho nezažila. Popadnu své oblečení ze židle a zamířím rovnou do koupelny.

Když se vrátím, Sebastián sedí u mě v pokoji a na posteli mám položené sportovní legíny, triko a termo mikinu. S pozvednutým obočím se na Seba podívám a ten se přes sevřené rty uchechtne.

„Nelíbí? Vím, že to asi není uplně tvůj styl, ale v tom oblečení ze včera by se ti asi těžko běhalo," zaculí se spokojeně nad tím, jak mě vykolejil.

„My budeme běhat?" zeptám se ho zhnuseně a má dobrá nálada je ta tam. Jestli je na světě činnost, kterou nesnáším ze všeho nejvíc, tak je to právě běhání.

„Chtěla jsi vědět, jak se trénuje. Tak ti to jdu ukázat," zachechtá se spokojeně a modré oči mu zazáří ještě víc, než vždycky. Nechápu, proč má takovou zlomyslnou radost, když si mě dobírá.

„Kdes to oblečení sehnal?" Přeměřím si ho podezíravě.

„Představ si, že jsem ho koupil v obchodě," zavrtí se smíchem hlavou, „nějak jsem nemohl spát, tak jsem si udělal výlet." Pokrčí rameny a odejde z pokoje, abych se mohla převléct. Jeho paličatost mě snad nikdy nepřestane překvapovat. Ale chci odpovědi, takže mi nezbývá nic jiného než mu vyhovět. Oblečení mi kupodivu dokonale padne a je až překvapivě pohodlné. Za tohle mu budu muset poděkovat.

Jakmile mě ale donutí začít klusat, můj vděk je pryč. Chvilku mám pocit, že mi vyskočí plíce z hrudi a na jazyku se mi začne tvořit železitá chuť krve. Pak se ale zhluboka nadechnu a zamžourám do zářícího sluníčka. Začnu vnímat vánek, který se mi opírá do vlasů, a nasaju čerstvý lesní vzduch. Do těla se mi nažene nová dávka energie a užívám si to klidné ticho, přerušované jen našim dechem a praskáním větviček, které nezvládnou nápor našich nohou.

Běhání jsem si představovala daleko jinak. Nepříjemně, obzvlášť pro člověka, co na to není zvyklý. Sebastián ale nasadil příjemné tempo. Spíš jde o hodně rychlou chůzi, než o sprint. I tak mi ale po chvilce dojdou síly.

„Můžeme na chvilku zastavit, prosím?" vysoukám ze sebe přerývaně.

„Jasně," vydechne Sebastián, ale není na něm jediná známka vyčerpání.

„Proč tohle vůbec děláme?"

„To je jednoduchý. Abych byl schopný trénovat schopnosti, musím se nejdřív odreagovat. Mozek si na to prostě musí odpočinout a zrelaxovat, aby byl schopný pracovat na tak vysoké úrovni," pokrčí nezaujatě rameny a opře se uvolněně o kmen stromu stejně tak, jako se opřel o zeď ten den, kdy jsme se poznali.

„No," nakrčím nos a stáhnu rty, jak se nervózně snažím přesvědčit samu sebe, abych mu řekla to, co musím, „tak to bych řekla, že ti to odreagování dneska asi moc fungovat nebude, jestli ti teď řeknu to, co jsem měla už dávno."

„Jak to myslíš?" vyhrkne vážně a zprudka se napřímí.

„Myslím, že by sis měl sednout. Nejsem si jistá, jak tohle vstřebáš."

„Fajn," řekne rozechvěle a sedne si do mechu, „co je tak strašnýho, že mě takhle děsíš?" Těká po mě očima a já si rozechvěle otřu ruce do kalhot.

„Slibuješ, že ať ti řeknu cokoliv, tak mi budeš věřit?"

„Po tom cos ty uvěřila mně? Slibuju." Usměje se na mě ve znamení podpory. Kleknu si do mechu vedle něj a podívám se mu přímo do očí. Srdce se mi prudce rozbuší, napočítám do tří a pak ze sebe dostanu ta osudová slova.

„Nejsi jediný, kdo má zvláštní schopnost."