Konečně vklouznu za dveře své maličké garsonky. Teplo rychle obejme mé tělo, slastně si povzdychnu a skopnu z nohou promočené boty. Sehnu se pro ně a dám je pod topení, aby byly do rána suché a teplé. Zamířím do koupelny, abych si napustila vanu až po okraj horkou vodou. Během toho, co se napouští, si skočím uvařit čaj s medem a vyberu si ve spíži něco dobrého. Všechno si nachystám na okraj vany a přitáhnu k ní koš na špinavé prádlo, na který položím svůj notebook. Zapálím si svíčky na umyvadle a spokojeně se usměju, že mám nachystanou svou milovanou večerní siestu.

Jen co se vysvleču a ponořím své tělo do vody, začne na umyvadle zběsile vibrovat telefon. Když se podívám na displej, překvapeně zamrkám očima. Andrea volá jen málokdy a už vůbec ne takhle pozdě večer.

„Ahoj, stalo se něco?" vyrazím ze sebe, jen co si mokrou ruku utřu do ručníku a přiložím mobil k uchu.

„No jen jsem měla takový divný pocit, tak jsem chtěla vědět, jestli jsi dorazila domů v pořádku. Přeci jen, většinou chodíš už za světla a domů to máš daleko. Neobtěžoval tě nikdo cestou, doufám?"

„Neboj se, dorazila jsem naprosto v pořádku a cestou jsem potkala jen trochu zvláštního kluka, ale nevypadal moc nebezpečně. A i kdyby tak co, už bych s tím nic neudělala," zasměju se nervózně, napůl z vtipu a napůl z toho, jak to zní děsivě.

„Fajn, fajn, to jsem ráda. Hlavně na sebe dávej pozor a ráno se stav na kafe, musím se s tebou na něčem domluvit," řekne lehce roztřeseným hlasem, ve kterém jdou slyšet obavy, a já si hned představím, jak si na druhé straně nervózně pozoruje svoje pečlivě pěstěné nehty na rukou.

„A nemůžeš mi to říct hned? Víš, jak nesnáším, když někdo něco nakousne a pak to nedořekne?"

„A taky vím, že celý den plný přednášek bez kafe taky nezvládneš. A ty zase víš, jak já naprosto nesnáším telefonování a tenhle hovor už je i tak dlouhý až moc. Takže sladké sny a dobrou noc," vysype ze sebe a zavěsí hovor tak rychle, abych jí ani nestihla odpovědět a ona se tak nemusela trápit ani o minutu navíc.

Na notebooku si rozkliknu nový díl seriálu a snažím se pokračovat v mém vytouženém relaxu. I když jsem se na novou část seriálu hrozně těšila, nedokážu se na něj trošku soustředit, jelikož pořád přemýšlím nad tím neobvyklým hovorem s Andreou. Na čem se se mnou chce domluvit?

Celá rozpálená vylezu z horké vody a plácnu sebou do měkoučké postele. Zahrabu se až po krk do voňavé peřiny a usnu tak rychle, že ani nevím jak. Celou noc mě ale provázejí ve snech ty kouzelné zářivě modré oči, které jsem spatřila jen pod světlem pouliční lampy. Ve snech jsem je ale viděla jako v poledním svitu.

Ani během snídaně se nemůžu zbavit přemýšlení o mých nočních zážitcích a nedokážu přijít na důvod, proč mě neustále provází pohled toho neznámého kluka, kterého jsem večer potkala na ulici a prohodila jsem s ním jen pár vět. Po snídaní se podívám na své zápěstí s hodinkami a s hrůzou zjišťuju, že jestli chci stihnout ještě slíbenou návštěvu v kavárně, musím během pěti minut vycházet a to jsem ještě v pyžamu. Rychle na sebe něco hodím, obuju si boty a popadnu do ruky slabou bundu.

Díky spěchu se mi alespoň daří odsunout všechny myšlenky do pozadí, nasadím si sluchátka do uší a vydám se na cestu do budovy univerzity, kde mě čeká dnešní první přednáška psychologie. Cestou do kampusu to vezmu malou oklikou přes kavárničku a přes tvář se mi přežene široký úsměv, když vidím, jak se Andrea netrpělivě naklání, aby skrz vitrínu viděla můj příchod. Netrpělivě pošlapává, vystrkuje lehce bradu dopředu a kouše si spodní ret. Chvilku si vychutnávám její netrpělivost, schovaná tak, aby mě neviděla, a pak konečně vstoupím dovnitř útulné, kávou provoněné, místnosti, která mě vždycky zahřeje u srdíčka.

„No to je dost, kde jsi? Vždycky jsi na minutu přesná a zrovna dneska, když s tebou potřebuju mluvit, jdeš o pět minut pozdě," vychrlí ze sebe a ruce má přitom překřížené na hrudi.

„Promiň, ale musela jsem si užít to, jak tu nedočkavě přešlapuješ. Tak co se děje tak strašně důležitého?" zeptám se jí se smíchem v hlase, čímž si vysloužím káravý pohled.

„Vlastně ani nevím, jestli mám chuť ti to říct, když se k tomu stavíš takhle," zabručí tiše přes sevřené rty, „ale máš štěstí, že jinou kamarádku nemám a tak ti to říct musím. Patrik s tím souhlasí." Oči se jí rozzáří a nadšeně na mě vycení její dokonalé zuby.

„Souhlasí s čím?" zeptám se se zdviženým obočím a nerozumím vůbec ničemu. Jen doufám, že ho nepožádala o ruku. Při představě, jak si před ním Andrea klekne na jejich druhém rande, aby se ho zeptala, jestli si ji vezme, se musím nenápadně uchechtnout.

„S tím, že by se s tebou rád viděl, s čím jiným? Domluvila jsem se s ním už na dnešek, tak přijď v pět do té restaurace na druhé straně ulice. Máš čas, viď?" řekne pevným hlasem a já vím, že ta věta na konci nebyla otázka, ale oznámení. Stejně jako vždy. Rezignovaně si oddechnu a se semknutými rty jí setkání odkývu.

„Já to věděla, jsi skvělá," vypískne a popadne mě přes pult do objetí, až loktem strčí do dózy naplněné pytlíčkami cukříků, „dnešní kafe je na mě."

Spiklenecky na mě mrkne a než se naděju, už přede mnou stojí cestovní kelímek s horkým nápojem. Když se dožaduju prozrazení příchutě, odpoví mi jen, že je to překvapení a jsem první, kdo tuhle novinku ochutná. Paráda. Jen co vyjdu ven, opatrně usrknu a musím uznat, že tohle se jí vážně povedlo. Typickou chuť Latté doprovází jemné pohlazení kokosu a nakonec se mi na jazyku rozplyne chuť bílé čokolády. Myslím, že mám novou nejoblíbenější příchuť. Nemám zrovna v oblibě, když jsou nápoje tak horké, až mám pocit, že mi uhoří jazyk, a tak svou novou lásku nechám trochu vychladnout do ideální teploty, díky čemuž mi vystačí na celou cestu ke škole.

Den strávený vysedáváním na přednáškách se líně táhne, ale když si uvědomím, co mě vlastně v podvečer čeká, jsem možná i ráda za to nekonečné oddalování. To mě s tím chlápkem musí seznamovat hned, co se dají dohromady? Kdo tohle, proboha, dělá, že seznamuje kamarádku s jejím novým objevem hned den na to, co se dají dohromady? To napadne prostě jen Andreu. Nemůže aspoň dva týdny vydržet? Kdyby nebyla do všeho tak hrr, nemusela bych ho poznat nikdy. Ne že bych snad svou kamarádku nechtěla podpořit a přát jí lásku, ale když vím, jak to skončí a že to bude tak brzo, tak prostě nedokážu skákat radostí ke stropu. Navíc nespočet podobných sezení už jsem s ní zažila několikrát, nikdy to nedopadlo dobře a tentokrát z toho mám obzvlášť špatný pocit.

Po skončení poslední přednášky hodím svůj notebook do kabelky, na chodbě si koupím kafe z automatu a vydám se pěšky vstříc rušným ulicím směrem k restauraci, kde se máme sejít. Dojdu před ní přesně v okamžik, kdy zvony z nedalekého kostela začnou odbíjet pátou hodinu. Jako vždy jsem tu načas, pozdní příchody naprosto nesnáším, ale dnes udělám výjimku. Myslím, že bude lepší nechat těm dvěma ještě chviličku čas o samotě. Bedlivě pozoruju vteřinovou ručičku na svých hodinkách a nechám ji pětkrát oběhnout dokola.

Odevzdaně si povzdechnu a vstoupím do restaurace. Přejedu pohledem celý prostor, až si všimnu, jak na mě z protějšího rohu restaurace, než je vchod, nadšeně mává Andrea. Nasadím na tvář falešný úsměv a pomalým krokem dojdu až k jejich stolu. Oba dva se postaví, abychom se s Patrikem seznámili. Na první pohled vypadá moc mile a sympaticky, tipla bych mu tak nanejvýš pětadvacet, i přes šedý svetr jde vidět, že má nejspíš hodně vypracovanou postavu, díky své výšce mě přesahuje o více než hlavu a má docela pěkný úsměv.

Jakmile si se mnou ale podá ruku, mám pocit, jako by mnou projel, od hlavy až k patě, blesk a po celém těle mi naskočí husí kůže. V jeho dotyku je něco hodně podivného a zlého. Jako by byl kusem ledu, který se do mě rozrůstá a naprosto mě pohlcuje. Mám co dělat, aby se mě mé nohy nepokoušely odnést hodně rychle někam pryč. Ruku mi pevně svírá a lehce mě k sobě přitahuje, jako by říkal, ať se na něj podívám pořádně, přímo do obličeje, přímo do očí.

Vyhovím jeho němému příkazu, zvednu svůj pohled od našich spojených rukou a na chvíli se přede mnou udělá černo. Když se mi konečně zrak vrátí, dívám se znovu do jeho betonově šedých krutých očí a mám pocit, jakoby se mi jimi přímo provrtával do hlavy.

„Ještě mě prosím na chviličku omluvte, musím si odskočit," vysoukám ze sebe nějakým záhadným způsobem, na tváři vykouzlím pokus o úsměv a rychle se od nich otočím. Snažím se dojít na dámské záchodky bez toho, aniž bych omdlela, protože se mi neuvěřitelně motá hlava.

Když se mi konečně podaří dojít k cíli své cesty, opláchnu si obličej u umyvadla a děkuju si, že jsem se ráno nestihla namalovat. Ale jsem si vděčná jen do té doby, než se neuvidím v zrcadle. Mé jindy zářivě zelené oči nabraly jedovatý podtón, rýsují se pod nimi hluboké fialové kruhy a tvář mám úplně bledou bez jediného náznaku živé barvy. Mé tmavě hnědé vlasy, které se jindy stáčí do přírodních vln, mi teď děsivě trčí do všech stran, díky podzimnímu větříku, co mě doprovázel od školy až sem.

Rychle si zapletu dlouhý cop, znovu si opláchnu obličej, abych se probrala a pod oči nanesu trochu korektoru, který vyhrabu ze dna kabelky. Během celého mého počínání ve snaze udělat ze sebe aspoň trochu normálně vypadajícího člověka, přemýšlím nad tím, co se to u stolu stalo a co je to, sakra, za chlapa.

Naposledy se podívám na svůj odraz v zrcadle a odhodlaně se vydám zpět do restaurace. Rozhodně tomu přijdu na kloub.