„Připravená?" zeptá se Sebastián, když vystoupíme z auta před obchodním centrem. S úsměvem přikývnu a on se na mě zaculí s jiskřičkami v zářivě modrých očích. Obejdu auto a dojdu až k němu. Zaháknu se mu za loket, jako bychom vstupovali na taneční parket. Sebastián na mě překvapeně zamrká a já se pobaveně zasměju.

„Jasně, čtyři kamarádi jdou do kina na komedii, bude sranda," odpovím vesele a doufám, že Sebastián pochopil mou narážku, aby myslel na to, že nejdeme na rande. Cítím, jak se vedle mě celý napjal a zadržel dech. A já si vzpomenu na to, jak jsem si slíbila, že nebudu řešit vůbec nic, obzvlášť nic negativního spojeného s mými schopnostmi. Soucitně se na něj podívám a je mi ho vážně líto. „Jsi v pohodě?" zeptám se jemně.

„Jasně," odsekne mi ale ani se na mě nepodívá.

„Poslyš, omlouvám se. Vím, že ti jsou ty narážky nepříjemné. Už o tom nebudeme mluvit, ano?" zaprosím ho lítostivě a on se konečně uvolní.

„To by bylo fajn. Dal jsem ti slib a nebudu ho porušovat. Nemusíš mít nejmenší obavy," řekne chladně a střelí po mě pohledem.

„Dobře. Vážně se omlouvám, už se na mě nezlob. Pojďme si užít fajn večer," zaškemrám tiše. Dojdeme až ke vstupu do centra a Sebastián se vymaní z mého sevření, aby mě pustil před sebe do otočných dveří.

„Já se přece nezlobím," povzdechne si odevzdaně. Za vchodem se mi beze slova znovu nabídne rámě a já se ho spokojeně chytím. Přejede mě vlna úlevy a vděčně se na něj usměju. Nechápu, jak je možné, že se u něj vždycky cítím tak v bezpečí a příjemně. Jakoby všechny starosti odpluly někam pryč a byli bychom tu jen my dva. Z našich propletených rukou cítím hřejivé teplo a připadá mi, jakoby do mě z našeho dotyku pulzoval obrovský nával energie, jakoby nás něco spojovalo. Podívám se na jeho zadumaný výraz a on se po mě zmateně ohlédne s rozšířenými zorničkami v očích.

„Kde se s nima máme potkat?" zeptám se nervózně a prohrábnu si volnou rukou dlouhé vlasy, jako by mě to snad mohlo uklidnit.

„Domlouvali jsme se s Danem, že se sejdem přímo před kinem, ale ještě než zajdeme na film, se stavíme někam na jídlo. Mám hlad jako vlk, co ty?" zasměje se úlevně a na důkaz si přes bundu pohladí strádající břicho.

„Taky, než jsi přišel, spálila jsem si kvůli Andree míchaná vajíčka, a když jsem si chtěla objednat pizzu, objevil ses mi za dveřma."

„Koukám, že jsi zdatná kuchařka, co," popíchne mě Sebastián a rozchechtá se na celé kolo.

„Hele!" okřiknu ho a drcnu ho do ramena. „Náhodou, když mě nikdo neruší, tak se to občas sníst dá," oznámím mu na oko uraženě a nakonec se přidám k jeho nakažlivému smíchu.

Dojdeme až pod eskalátory vedoucí k přímo před pokladny kina, kde máme domluvený sraz. Vzhlédnu nahoru k prosklenému zábradlí a přímo u něj stojí Andrea s Danem, kteří ale absolutně neví o světě kolem nich. I na dálku jde vidět, jak vnímají jen jeden druhého. Kolem nich září slaboučká červená záře. Dan vztáhne ruku k Andreině tváři a jemně ji pohladí. Záře kolem nich zesílí a začne pulzovat. Vykulím na ně oči a zalapám po dechu. Tak takhle začíná vztah? Za celou dobu mého života jsem to ještě nezažila, vždycky když jsem věděla, že by se k tomu mohlo někde v mém okolí schylovat, jsem se radši sebrala a odešla. Nikdy mě nenapadlo, jak fascinující pohled to může být.

Ti dva přitisknou své rty k sobě a kolem nich exploduje červená záře, která se kolem nich začne formovat do klubka červených nití. Ty tancují podél jejich těl po celou dobu polibku, až nakonec spadnou k jejich nohám a propojí ty dva čerstvě zamilované k sobě. Náhle mě oslní ostré světlo, kvůli kterému musím přimhouřit oči, a při tom co pomalu pohasíná, se začíná tvarovat do červeného nápisu: 65 dní.

Navzdory hořkosti, která mě zaštípe na patře, když vím, že i tenhle vztah brzy skončí, mě zaplaví vlna klidu a štěstí. Vidět to, jak tohle všechno začíná, byl obrovský a nepopsatelný zážitek. A navíc, i když je to trochu smutné, delší vztah ještě Andrea nezažila, takže tohle pokládám za velký úspěch a pokrok.

„Koukej," strčím do Sebastiána a očima mu naznačím, kam se má podívat. Při pohledu na ně mu spadne brada, ale pusu hned zavře a roztáhne ji do šťastného úsměvu.

„Přeju jim to," řekne mile, zajiskří mu v očích a na okamžik se zasní.

„Jo... Já taky," přiznám a k mému velkému překvapení to myslím vážně. Vlastně jim i tak trochu závidím. Musí být krásné do někoho se zamilovat, nechat se milovat a nemít hrůzu z čísel, které vám svítí nad hlavou.

„Myslíš, že je dobrý nápad je rušit?" zeptá se mě s obavami v hlase. Otočím se k němu a zmateně pokrčím rameny.

„Hlavně oni chtěli jít někam ve čtyřech, vymysleli to. Nevím co teď," odvětím mu a vylovím z kapsy mobil, abych Andree zavolala, i když nevím, jestli i to je dobrý nápad. V tom na nás ale Dan ze shora zavolá. S úsměvem na něj zamávám a vydáme se po eskalátorech až k němu.

„Kde máš Andreu?" zeptá se Sebastián dychtivě a podle výrazu v jeho obličeji se nejspíš chystá zaplavit Dana tunou všetečných otázek, aby co nejdřív získal všechny zajímavé odpovědi, jako správná drbna. Dan při zaznění jejího jména celý zrudne a ucukne pohledem.

„Já... no, musela si odskočit... proč?" zakoktá se a nervózně si promne zátylek. „Jak dlouho jste tam vy dva čekali?" prohodí ještě rychle a snaží se své rozpaky zakrýt. Zacukají mi koutky úst a mám co dělat, abych se nerozesmála. Hádám, že jsme viděli něco, co jsme neměli a ti dva si myslí, že to před námi ututlají.

„Jé, ahoj!" zakřičí na nás Andrea zpovzdálí a řítí se k nám. Oči ji září štěstím na dálku a culí se od ucha k uchu. Musím uznat, že jí to na rozdíl ode mě fakt sekne. Myslím, že se na tuhle schůzku chystala několik hodin. Make-up doplnila proti normálu o výrazné stíny, které jí nádherně zvýrazňují velké hnědé oči. Rezavé vlasy si naprosto dokonale vyžehlila a tenké pramínky podél obličeje si spletla copánky na temeno hlavy. Smaragdově zelené šaty lichotící její postavě doplnila o vysoké kozačky a až teď jsem si všimla, jak Dan nervózně třímá v rukou její černý kabátek. Popadne mě do medvědího objetí, až si musím o krok ucouvnout a z úst mi vyjde pobavené zachichotání.

„Nezabij mě!" napomenu ji se smíchem v hlase.

„Neboj, nejsi ze skla," mrkne na mě, „navíc, když bych ti ublížila, tak už bych neměla koho štvát."

„To je fakt," odpovím jí s povzdechem. „Jdeme už na to jídlo? Asi umřu hlady," zaškemrám a vyšlu ke klukům prosebný pohled.

„Jak paní poroučí, jdeme sehnat nová míchaná vajíčka," zaculí se na mě provokativně Sebastián a popadne mě kolem pasu, aby mě doprovodil směrem k restauracím. Andrea na nás udiveně vykulí oči a pusu sbírá skoro na podlaze.

„Nech si toho, jo? To jsem ti zas něco řekla. Budu si před tebou muset dávat pozor na jazyk," stáhnu k sobě obočí, změřím ho naoko naštvaným pohledem, a pak na něj vypláznu jazyk jak malé děcko. Sebastián překvapením zalapá po dechu a já vybuchnu v záchvat smíchu. Postavíme se před pult rychlého občerstvení a já absolutně netuším, co si objednat. Nakonec zúžím výběr na dvě volby.

Když se mě Sebastián zeptá, co si dám, svěřím se mu se svou nerozhodností. Slíbí mi, že něco objedná a pošle mě, ať s Andreou najdeme volná místa. Objevíme nejbližší volný box a posadím se na koženou sedačku. K mému překvapení Andrea zapluje přímo vedle mě.

„Já myslela, že budeš chtít sedět vedle Dana?" zeptám se a snažím se prohlédnout její reakci.

„Ne, proč bych měla?" odvětí mi jako by vůbec nevěděla, proč se ptám a ledabyle pokrčí rameny. „Říkala jsem ti, že spolu přece nechodíme," usměje se a zatěká očima. Nad její hlavou na mě ale pomrkává červené číslo, které mi dokazuje naprostý opak. Na stůl přede mnou přistane tác s jídlem, na kterém je hamburger i tortilla, obě moje volby.

„Proč si koupil oboje? Slíbils, že za mě něco vybereš," vyčtu Sebastiánovi a vzhlédnu k němu.

„Ne, slíbil jsem, že ti něco objednám. Tak jsem vzal oboje, abys neměla hlad," zaculí se na mě s nakrčeným nosem a libuje si v tom, že nade mnou vyzrál. Sesune se na sedačku proti mně, usmívá se od ucha k uchu a ukáže tak dokonale bílé zuby. Rozcuchané vlasy mu tancují kolem zrůžovělého obličeje a modré oči se mu třpytí štěstím. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla, úplně uvolněného a spokojeného. Bez žádného strachu nebo hlídání sám sebe, jestli nedělá něco, co by neměl.

Naše pohledy se střetnou a já rázem nevidím nic kolem nás. Cítím, jak mi tuhnou svaly obličeji a rozšiřují se mi zorničky očí. Dech mi ztěžkne a srdce udává do hrudníku rychlé a silné údery. Tělem mi projede husí kůže a najednou mám obrovské nutkání vztáhnout k němu ruku a jemně mu přejet po ostře řezaných liniích obličeje. Ztěžka polknu, a pak mi dojde, co se děje. Tiše si odkašlu a odvrátím pohled jinam. Sebastián sebou cukne a zaměří veškerou svou pozornost k jídlu.

„Už jsem myslel, že to jídlo nestihneme. Kde jste se courali takovou dobu?" přeruší ticho Dan, který jako by neviděl nebo nevnímal to, co se mezi mnou a Sebastiánem stalo. Nebo je to jen můj pocit a nikdo jiný si toho nevšiml? Potajmu zašilhám směrem k Andree, která na mě neskrývavě civí. Takže to nebyl jen můj pocit.

„No... My jsme vás..." nakopnu Sebastiána pod stolem a očima mu naznačím, aby mlčel.

„Nemohli najít," dořeknu větu za něj a on mi kopanec vrátí. Já si to ale nenechám líbit, a tak se pod stolem sehraje bitva o to, kdo má lepší postřeh a úder nohou. Nakonec se mi přes rty vydere pobavený smích a to už Andrea nevydrží, popadne mě za ruku a doslova odvleče na záchodky.

„Co to má být?" zeptá se zkoumavě a přeměřuje si mě šokovaným pohledem.

„Co má být co?" odvětím nechápavě a pokrčím rameny.

„To, co vy dva nacvičujete. Já myslela, že mezi váma nic není."

„Však taky ne, jen se bavíme, nebuď suchar," zasměju se a Andrea zalapá po dechu.

„Kdo jsi a kde ses tu vzala? Kde je ta životem zničená otrávená pesimistka, která nevěří chlapům. Tys něco pila, nebo jsi na drogách?" zeptá se nechápavě a obejde mě dokola ze všech stran, aby si mě pořádně prohlédla.

„Ale notak, tys mě sem vytáhla. Prostě jsem se rozhodla, že si dnešek užiju, to je celý. Děláš z toho zbytečnou vědu," mávnu nad ní rukou a nedokážu skrýt široký úsměv. „Prostě jsem dneska šťastná." Andrea na mě zůstane mlčky civět a je to snad poprvé od doby, co jí znám, kdy neví co říct. „Jo a mimochodem, ten váš polibek byl, jak z filmu," popíchnu ji ještě a z hrdla mi vybublá zadržovaný smích.

„Tys to viděla?" vykulí na mě oči a zrudne v obličeji.

„Hádej, když se líbáte přímo na očích v místě a čase, kdy se máme sejít."

„Proč jste něco neřekli?" založí si naštvaně ruce na hrudníku.

„Říkám ti to teď. Spíš mě zajímá, proč jste to před náma chtěli ututlat?" pozvednu obočí.

„No my jsme nechtěli, abyste se cítili špatně a na obtíž. Jako že jste křeni nebo tak. Teď mám ale spíš pocit, jako že jsme na obtíž my vám," řekne mi s lehkým úsměvem.

„To je hloupost, mezi náma fakt absolutně nic není. Jsme jen kámoši a máme prostě dobrou náladu, to je celý," rozhodím rukama a můj, před chvílí ještě nesmazatelný, úsměv mi začne pomalu opadat. Co když si to Sebastián přebere tak jako Andrea i přesto, že mi slíbil, že se to nestane?

„Dobře mě poslouchej, dám ti teď jednu radu," upře na mě pohled, kterému se nedá vyhnout. „Měla by sis přiznat, co k němu cítíš, nebo to špatně dopadne a budeš toho litovat." Položí mi ruku na rameno, pak mě obejde a zmizí za dveřmi toalet. Podívám se na svůj zmatený obličej v odraze zrcadla a vzpomenu si na to, co jsem si slíbila doma. Dneska nad jejíma slovama přemýšlet nebudu. Dnešek si užiju bez starostí. Odhodlaně se zhluboka nadechnu, narovnám záda a jako by se nic nestalo, se vrátím k ostatním.

_____

„Ten film byl fakt otřesnej," přiznám Sebovi, když zastaví autem před mým domem.

„No možná by to nebylo tak hrozný, když by nás nerušilo mlaskání od těch dvou, co se vedle nás celou dobu cicmali," zachrochtá Sebastián smíchy.

„To je fakt. Ale musím uznat, žes to celý svýma hláškama dost zachrňoval," ocením ho a mrknu na něj pravým okem.

„Taky jsi nebyla špatná," oplatí mi lichotku a já mu vyseknu tak dobrou poklonu, jak to jen na sedadle spolujezdce v autě jde.

„Děkuju za krásný večer, vážně jsem si ho užila," špitnu k němu tiše.

„Jo, to já taky," podívá se na mě upřeně a bezděčně mě jemně pohladí po tváři. Zprudka se nadechnu, srdce se mi rozbuší jako o závod a tělem mi projede elektřina. Vyděšeně na něj vykulím oči a trhnu s sebou od něj. „Promiň, promiň, promiň...Já nepřemýšlel, promiň," začne ze sebe rychle chrlit omluvy a panikařit.

„To je v pohodě," pozvednu jeden koutek úst ve smutném úsměvu a soucitně se na něj podívám. „Ještě jednou za všechno děkuju," zašeptám a vystoupím bez rozloučení z auta.

Doma se svalím do rozestlané postele a zavřu oči. Hned se mi začnou vracet vzpomínky na dnešní den. Takhle jsem se v životě nebavila. Na hrudníku se mi rozlívá teplo z neznámého pocitu...Blaha? Štěstí? Naprosté spokojenosti? Nevím... Nevím co to je, ale už teď se mi to líbí. V hlavě si přehrávám, jak jsme se se Sebem celý den pošťuchovali, jak jsme se dotýkali jeden druhého. Jak jsme si dali soutěž v tom, kdo do pusy nacpe víc popcornu nebo kdo nejlépe odhadne, co se ve filmu stane. Myslím na každý jeho pohled, jeho výraz i pohyb, na jeho vůni i hlas.

A pak se mi do myšlenek vloudí věta, kterou Andrea pronesla, než odešla ze záchodů. Celé mé tělo naprosto znehybní, přeleje mě vlna šoku a předtím, než mi srdce začne tlouct tak silně, jako nikdy, vynechá několik úderů. Všechno mi najednou dojde.

Miluju ho.