Ze čtení knížky mě vytrhne zvonění mého telefonu. S hlasitým povzdechem se vyhrabu z postele a dojdu si pro mobil na stůl, kde se nabijí. Vyškubnu ho z nabíječky a příjmu hovor.

„Ahoj, Andy."

„No čau, žiješ ještě?"

„Ne, právě mluvíš s mrtvolou," protočím očima.

„Ha ha ha, jsi strašně vtipná. Za hodinu mi začíná směna. Přijď," poručí mi a típne hovor. Hlasitě zaúpím a hodím mobil na postel. To je celá Andrea. Zase si něco umínila a hned musí být po jejím. A to jsem si zrovna dneska chtěla udělat osamělý čtecí den. Ale vlastně ji chápu a dlužím jí to. Naposledy jsem s ní mluvila, když jsem byla u táty a to už je víc jak týden. Andrea mi několikrát psala esemesku, ale já nějak nikdy neměla chuť odpovídat a s někým se bavit. Vím, že jsem kamarádka na baterky, ale jsem si moc dobře vědoma toho, že mě čeká hovor na téma Sebastián. Obzvlášť po tom, co za ní ještě šel, aby se zeptal na to, kde zrovna jsem. A na to zrovna dvakrát připravená nejsem a netoužím se o tom bavit.

Chvilku přemýšlím nad různými výmluvami, ale pak uznám, že bych se jí neměla vyhýbat do nekonečna a navíc to vůči ní není vůbec fér. Shodím ze sebe pyžamo, obleču si na sebe první věci, co se mi připletou pod ruce, a dlouhé tmavé vlasy stáhnu do pevného culíku. Popadnu mobil a peněženku, dám si je do kapes od bundy, na nohy si nazuju teplé boty a vydám se procházkou do mé oblíbené kavárničky.

Než tam dojdu, jsem, i přes pořádné oblečení, promrzlá až na kost. Zašilhám pohledem na svůj nos, abych se ujistila, že je tak červený, jak očekávám, a oklepu se zimou. Jen co se skřípáním otevřu těžké dveře, obejme mě hřejivé teplo. Moje oblíbené místo je zabrané, a tak se raději posadím přímo k pultu. Stejně by mě Andrea dneska nikam jinam nepustila. Očekávám, že má v plánu vykecat mi do hlavy díru. Rozhlédnu se kolem sebe, kde ji najdu, a její zrzavé kadeře spatřím u zadních stolů. Za chvíli se s funěním a plnýma rukama prázdných hrníčků přižene až ke mně.

„Dneska se snad všichni zbláznili. Nevím, kde se tu dneska všichni ti lidi berou. Naštěstí už většina odchází, tak budu mít snad konečně klid," odfrkne si naštvaně.

„Taky tě ráda vidím," rýpnu si do ní a bavím se nad jejím pohledem zabijáka.

„Jasně, a proto ses týden neozvala," odpálkuje mě.

„Promiň, nějak jsem toho měla moc a nestíhala jsem," zalžu a vykouzlím na tváři falešný úsměv. Andrea se jen uchechtne a protočí očima.

„Víš ty co? Uvařím ti kafe, obsloužím zbylé zákazníky a pak pokecáme, fajn?"

„Fajn." Andrea chvíli něco kouzlí za pultem, a pak před mnou přistane voňavé latté. Nakloním se nad skleničku na nožičce, abych si přičichla z blízka, a na jemné pěně si všimnu posypu skořice do tvaru srdíčka.

„Slyšela jsem, že prý máš skořici ráda," mrkne na mě Andy a se smíchem se vydá mezi hosty dřív, než ji stihnu něco odpovědět. Hádám, že mě čeká hodně těžké odpoledne plné vysvětlování. Zoufale si oddechnu a vylovím z kapsy telefon, abych měla alespoň nějakou zábavu, než Andrea obstará veškerou práci.

Čekání na ní mi přijde nekonečné a já hořce lituju, že jsem si nevzala rozečtenou knížku. Pomalu začínám uvažovat nad tím, že se Andree omluvím a půjdu domů. V tom se ale konečně přiřítí zpět k baru a hlasitě si oddechne.

„Konečně mám chvilku klid. Skoro všichni už odešli a ti zbylí mají čerstvou porci kávy, takže už jsem jen tvoje," mrkne na mě a pustí se do mytí špinavého nádobí.

„Nechceš s něčím pomoct?" nabídnu se a doufám, že se díky tomu na co nejdelší dobu vyhnu nepříjemného rozhovoru.

„Ani ne, děkuju. Jsem ráda, když mám co na práci. Jen mě nebaví pořád běhat od stolu ke stolu a mluvit s divnými lidmi," pomlaskne si, „Jinak ale musím pořád něco dělat, abych se zaměstnala a nemyslela díky tomu tolik na Patrika."

„Pořád ho nemůžeš dostat z hlavy?" zeptám se překvapeně.

„Vůbec. Neustále nad ním přemýšlím. Nad tím, co se asi stalo, když ode mě odešel takovým způsobem. Měla jsem pocit, že je to mezi námi úplně jiné, než v mých předchozích vztazích," prohlásí a pátravě se na mě podívá, jako by na mě měla najít něco podezřelého.

„Proč na mě tak koukáš? Já o tom nic nevím."

„Jak na tebe koukám?" zasměje se. „Dívám se na tebe úplně normálně," prohlásí ještě a sklopí pohled ke skleničkám, které žmoulá v ruce.

„Dobře, asi se mi jen něco zdálo," usměju se a Andrea se na mě podívá skrz tenké pramínky vlasů, které ji napadaly do zrůžovělého obličeje. Přece si nemyslí, že mám s jejich rozchodem něco společného?

„Určitě," zazubí se na mě a dál dělá jakoby nic.

„Vážně se nic neděje?" zeptám se znovu a podezřívavě na ní přimhouřím oči.

„Vážně, myslím, že sama moc dobře víš, že co mám na srdci, to mám i na jazyku. Fakt se ti asi jen něco zdálo," mávne nade mnou rukou

„Fajn. A to se ti Patrik fakt ani jednou neozval?"

„Ne, ani jednou. A nemusíš se ptát na to, jestli jsem mu zkoušela volat."

„Nebral to, co?"

„Zrušil si číslo," řekne mi sklesle po chvilce ticha.

„Andy, fakt mě to celé mrzí," odpovím jí a smutně se na ni usměju.

„Nemusíš mi takové věci říkat, vím, žes ho neměla ráda."

„To neměla, ale to neznamená, že s tebou nesoucítím," vysvětlím jí.

„Vždyť ani nevíš, jaký je to pocit," vyčte mi a její slova se mi zabodají do hrudi jako kulky.

„To zabolelo," špitnu tiše.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe být hnusná. Jen jsem prostě od toho rozchodu nějak přecitlivěla."

„Hele a neříkala jsi, náhodou, jen tak mimochodem, že už na Patrika kašleš a žes byla blbá, když jsi mu věřila?"

„Jo, to tak lidi občas něco ve vzteku řeknou, i když to nemyslí úplně vážně. Nedokážeš si představit tu zradu a bolest, kterou jsem v ten moment cítila," odpoví dotčeně a založí si ruce na hrudníku.

„Já,..." začnu, ale Andrea mě hned přeruší.

„Víš co? Já už se o tom nechci bavit. Spíš mi to ještě ubližuje, než že by to bylo k užitku."

„Promiň," zašeptám směrem k ní.

„To je v pohodě. Ale všimla jsem si, že kolem tebe se pořád motá ten blonďák, kterýho jsem u tebe tuhle načapala," zaculí se na mě a na jejím výrazu poznám pohled očekávající spoustu nových drbů.

„Za prvé není to ten blonďák, ale Sebastián. Za druhé vůbec si nás při ničem nenačapala, jen si přišel promluvit."

„Jasně," protočí Andrea očima, „takže mi chceš tvrdit, že mezi vámi vůbec nic není jo?"

„Pochopitelně, snad mě znáš ne?" bráním se hned.

„Lidi se mění, Vik. Viděla jsem, jak se na sebe díváte," mrkne na mě.

„Díváme se na sebe úplně normálně. Nic mezi námi není."

„Fajn, jak myslíš," zaculí se na mě.

„Vím."

„A proto tě tu minule tak zoufale hledal?" pozvedne obočí a vítězoslavně na mě vystrčí bradu.

„Andy, proč si mu řekla adresu, kde mě najde?" zeptám se zadumaně.

„Ale já mu ji neřekla," odpoví překvapeně.

„Jasně, já vím, žes mu ji neprozradila hned, ale až později, to mi Sebastián pověděl. Nezlobím se na tebe, žes mu to řekla."

„Viky, já přece nevím, kde bydlí tvůj táta. Nic takového jsem mu říct nemohla, i kdybych chtěla," pokrčí nechápavě rameny.

„Ale,..."

„Viky!" zavolá na mě někdo od dveří. Otočím se za sebe, abych viděla, kdo mě právě oslovil. Spatřím známou rozzářenou tvář obklopenou černými vlasy. Krátké strniště mu od doby, co jsme se viděli naposled, povyrostlo do kratšího plnovousu a zvýraznilo mu tak světlé oči.

„Ahoj, Dane. Co ty tady?" usměju se na něj.

„Jsem v kavárně, tak hádej. Můžeš třikrát," zasměje se. „Nezavolalas," oznámí mi.

„Jooo," protáhnu odpověď a snažím se vymyslet důvod.

„Odkud se vy dva znáte?" přeruší náš hovor Andrea. Podívám se na ní a přede mnou stojí zase ta stará známá zrzka. Podívám se pořádně na její obličej a naprosto rozumím jejímu výrazu. Andrea si právě vybrala novou oběť. Vlasy si načechrala rukama tak, aby nabraly trochu objem, její pihatá tvář se barvila růžovým odstínem a vykouzlila svůj oblíbený svůdný úsměv.

„Promiň, představím vás," usměju se, ale než se stihnu nadechnout, abych je seznámila, postarají se o to sami. Podají si ruce a Andrea se tiše zahihňá.

„Dane, můžeš nás, prosím, na chviličku omluvit?" zeptám se, ale na odpověď nečekám. Chytím Andreu za paži a odvleču ji na záchodky pro zaměstnance.

„Co máš za problém, Vik?" vyjede na mě hned.

„To, žes mi tu před chvilkou fňukala kvůli Patrikovi a už tady chceš nabalovat někoho jinýho?"

„No a? Neslyšelas nikdy o převozníkovi?" Nechápavě na ní zůstanu civět a nejsem schopna jediného slova. „Máš s ním něco nebo co?" vyštěkne na mě ještě naštvaně.

„Pochopitelně, že ne," ohradím se.

„Tak to neřeš, Viky, ano? Budu v pohodě, neboj," položí mi ruku na rameno a upřeně se na mě podívá.

„Hlavně neubliž ani Danovi, ano? Je to živá bytost, ne robot," kladu ji na srdce.

„Neměj obavy," houkne na mě ještě při tom, co opouští toalety. Ona prostě nemůže ani chvilku vydržet sama. Nechápu, co zase vymýšlí. Nevím o člověku, který by byl víc nepoučitelný, než ona, a obzvlášť co se vztahů týče.

S povzdechem otevřu dveře a vydám se k těm dvěma. Už z dálky ale vidím, jak spolu soustředěně diskutují přes bar, a tak uznám, že je správný čas na odchod. Položím před Andreu peníze za kafe a snažím se s ní rozloučit. Ale ani nevnímá, že vedle ní stojím, natož to, že na ni mluvím. Dan na mě jen němě mávne, a tak popadnu svou bundu a vydám se k domovu.