Potom, co Kat odešla domů, jsem se zhroutila do měkkých peřin v mé posteli a stále nedokážu sebrat odvahu k tomu, abych sešla dolů a řekla tátovi, že musím odjet. Sotva jsem přijela a hned mu chci zase odjet, bude ho to strašně bolet. Ale tím, že tu budu jen tak ležet, ničemu nepomůžu a jen ztrácím čas, který můžu strávit s taťkou.

Je načase konečně hnout zadkem a jít se problémům postavit čelem a řešit je. Litování se už bylo dost, realitu to nezmění a ničemu to nepomůže. Seberu veškeré odhodlání, co mám, a s hlasitým povzdechem se postavím na nohy. Prohlédnu si fotky visící na zdi proti mně. Na většině z nich jsem s tátou, když jsem byla malá. Vypadá tam tak šťastně. Kéž bych mohla vrátit čas o pár let zpět. Musí tu být tak osamělý a smutný, když jsem pryč.

Odvrátím pohled pryč od fotek. Vážně je konec litování. Hned teď. Odhodlaně otevřu dveře a zamířím po schodech rovnou do obýváku, odkud slyším hrát televizi. Jen co mě taťka spatří, zamává na mě z jeho oblíbeného místa na gauči.

„Návrat ztracené dcery?" zasměje se, „Jsem rád, žes konečně přišla."

„Promiň," usměju se na něj provinile.

„Co si dáš k večeři, zlato?" Než ale stihnu odpovědět, zvedne se z gauče a zamíří do kuchyně.

„Moc dobře víš, co mi nachystat, viď?" zasměju se a zavzpomínám na dětství, kdy mi skoro každý den dělal k večeři chleba ve vajíčku, protože jsem odmítala cokoliv jiného jíst. Taťka se na mě usměje a spiklenecky na mě mrkne.

„Jen nevím, co budeme vařit zítra k obědu. Na co máš chuť?" zeptá se mě nadšeně a mě bodne u srdce. Úsměv mi ztuhne na tváři a provinile se podívám k zemi. Vždycky mi rád vařil, určitě se na to moc těšil. Místo toho, abych ho nechala mít radost, musím ho zklamat.

„Tati, já..." špitnu tiše a stále se na něj nedokážu podívat.

„Ty zase odjíždíš, mám pravdu?" odpoví mi zklamaně. Zvednu k němu pohled. Oči má lesklé jako zalité sklem, a vrásky, které se mu kolem nich díky úsměvu rýsovaly, jsou tytam.

„Omlouvám se," řeknu sotva slyšitelně.

„Chápu to, musíš za tím chlapcem, že?" zeptá se mě a snaží se udržet hlas pevný. Tiše přikývnu.

„Brzy zase přijedu, slibuju," dodám po chvíli ticha.

„Minule jsi tvrdila to samé, Viktorie. Neviděl jsem tě tři měsíce," vyčte mi a nůž v ruce drží tak pevně, až mu zbělají klouby.

„Tak dlouho tentokrát pryč nebudu, přísahám."

„Fajn," odkývne můj slib naštvaně a já vím, že mi ani za mák nevěří.

„Jen si vyřídím, co potřebuju, a zase přijedu," řeknu mu rychle s nadějí v hlase.

„Víš co, Viktorie, už jsem unavený," prohlásí a hraně si zívne, „večeři určitě zvládneš sama." Třískne s nožem na kuchyňskou desku a, aniž by se na mě znovu podíval, odejde do své ložnice. Sakra, to dopadlo ještě hůř, než jsem čekala. V očích mě zaštípou slzy a sesunu se na dřevěnou jídelní židli. Copak musím pořád někomu ubližovat? Je snad můj život hra o tom, komu ublížím nejvíc?

Vytáhnu z kapsy telefon a vytočím Katarinu. U ucha se mi několikrát ozve pípnutí oznamující pokus o spojení. Když už to chci vzdát, konečně se na druhé straně ozve známý hlas.

„Vik, co je?" vyjede na mě hned.

„Promiň, ruším tě?" zeptám se uplakaně.

„Ale ne," oddychne si odevzdaně, „řeklas tátovi, že odjíždíš, co?"

„Jop, moc dobře to nevzal."

„A cos čekala?" zasměje se.

„Hele! Jsi má kámoška, ta mě má podporovat," ohradím se hned.

„Správná kámoška taky nevolá na rande."

„Máš rande?" zeptám se zahanbeně.

„Jo, říkala jsem ti to, jde vidět, jak mě posloucháš."

„Sorry, Kat."

„Teď už je to fuk," odpoví a já ji úplně vidím před sebou, jak ledabyle mávne rukou a protočí očima. „A buď v klidu, táta se zas zlidní."

„Myslíš?" zeptám se nedůvěřivě.

„Jasně, a teď už fakt musím nebo to bude vypadat blbě. Jsem na záchodcích už moc dlouho."

„Běž," zasměju se.

„Pak napiš, jaks dopadla," prohlásí, „a dej si horkou sprchu, prý pomáhá na nervy," křikne na mě ještě a slyším, jak se její hlas vzdaluje, tím jak dává telefon o ucha, aby ho mohla típnout. To rande musí být asi fakt hodně důležitý, když tak spěchá. Ale i ta chvilka s ní mi stačí, aby mi dodala trochu dobré nálady.

Ráno najdu taťku v kuchyni, jak právě leje do dvou hrnečků horkou vodu a místnost okamžitě zaplní vůně čerstvé kávy. Táta se na mě letmo usměje, vytáhne z lednice šlehačku a udělá z ní vrchovatý kopec na hladině vařícího nápoje.

„Dobré ráno," usměju se na něj.

„Dobré," odvětí mi provinile, „poslyš, promiň za ten včerejšek. Přehnal jsem to." Zatěká po mě pohledem a pošoupne mi můj oblíbený hrneček přímo pod nos.

„Já se omlouvám, tati. Ty nemáš za co."

„Jen jsem myslel, že tu se mnou pár dní zůstaneš. Chyběla jsi mi," špitne smutně.

„To ty mě taky, moc. Mrzí mě, že musím odjet."

„Já vím, Viktorie. Rozumím tomu, že si potřebuješ vyřídit nějaké..," odkašle si rozpačitě, „věci."

„Děkuju," odpovím nervózně a cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Řešit s tátou kluky je to poslední, o co stojím.

„Odvezu tě za ním, ať nemusíš vlakem," řekne mi a zkoumavě se na mě podívá. Když si vzpomenu na to, co se stalo včera na nádraží, udělá se mi hned zle. Vůbec mě nenapadlo, že cesta vlakem by znamenala, vrátit se zpátky na to místo hrůzy. Naprázdno polknu a jen vděčně přikývnu.

Vděčná jsem ale jen do chvíle, než si uvědomím, jak hrozný je můj táta řidič. Už za první vesnicí mi je hrozně zle a to jsme zatím jeli jen po rovinkách a před námi jsou serpentýny.

„Víš co, tati?" ¨

„Copak?" mrkne na mě spokojeně.

„Mám nápad," pokusím se na něj usmát, ale myslím, že z mého pokusu vznikl jen ošklivý škleb.

„Aha, já myslel, že mi chceš pochválit jízdu," odpoví sklesle, „trénoval jsem kvůli tobě." Když vidím taťkův výraz, jak je pyšný na to, že se kvůli mně zlepšil, nedokážu mu říc, že ve skutečnosti jede hrozně. Žaludek mi dá ale tak jasný kopanec, že je mi hned jasné, že musí okamžitě zastavit, nebo mu přistane moje snídaně přímo do čerstvě vysátého auta.

„Zastav!" křiknu na něj a ještě, než stihne úplně zabrzdit, otevřu dveře, abych mohla vyběhnout na ven. Postavím se na kraj silnice a zapřu se rukama o kolena. Konečně čerstvý vzduch. Měla bych si zapamatovat, že jízda v autě jako spolujezdec v kombinaci s nervozitou ze setkání, není moc dobrá kombinace.

„Asi jsem se moc nezlepšil, co?" dopadne mi taťkova ruka na rameno a já se na něj podívám. Nezmůžu se na nic jiného, než ne pozvednutí obočí. Ten drobný pohyb mu ale jako odpověď stačí. „Fajn, řídíš ty," oddychne si odevzdaně.

Jen co se rozdýchám a v autě díky rádiu rozjedu diskotéku, rozlije se mi po tváři spokojený úsměv. Miluju řízení.

„Nechápu, jak ti může být tak strašně špatně, když neřídíš, ale sama jedeš jako šílenec," zalapá táta po dechu a křečovitě se drží madla připevněného na stropě.

„To bojítko můžeš klidně pustit," zasměju se, „Vím, co dělám"

„No, to doufám, umřít, ještě nechci a po tvém pohřbu taky netoužím," sjede mě přísným pohledem.

„Fajn, fajn," povolím nohu na plynu a ztlumím rádio na minimum.

„Tak je to lepší," libuje si táta. Za chvíli už slyším z jeho sedadla jen tiché pochrupování. Díky tichu, které právě nastalo, si alespoň můžu utřídit myšlenky. Jsem ráda, že jsem nakonec jela až dneska a ne hned včera. Myslím, že i Sebastián potřeboval čas na to, vstřebat ten náš výstup. Jen doufám, že to mezi námi dneska dopadne dobře a zůstaneme přáteli.

V zamyšlení zajedu až před známý srub uprostřed lesa. Nastavím tátovi navigaci zpět domů a potom ho jemně probudím.

„Kde to jsme?" vytřeští na mě udiveně oči.

„V klidu, nelekej se. Jsme před Sebastiánovým domem."

„Tak Sebastián jo?" popíchne mě a je to poprvé, co od něj slyším takový tón hlasu. Protočím oči a vylezu z auta.

„Děkuju za všechno, tati," poděkuju mu hned, jakmile ke mně dojde a pevně ho obejmu.

„Není zač, holčičko."

„Napiš mi, až dorazíš domů, prosím," naléhám na něj.

„Neboj se. Dej na sebe pozor." Vtiskne mi pusu do vlasů a nasedne do auta. Seřídí si zrcátka zpět podle své potřeby a smutně mi zamává. Pak už nastartuje a se škubáním se rozjede. I když bych neměla, musím se mu smát. Jen doufám, že vážně v pořádku dojede.

Otočím se od cesty, po které zmizelo známé auto, na dřevěný srub. Zatnu ruce v pěst a zhluboka se nadechnu. Vystoupám po mohutných schodech a po chvíli sbírání odvahy konečně zaklepu na vchodové dveře.