Ráno se probudím a sotva dokážu otevřít oči. V okamžiku, kdy je jen kousíček pootevřu, mě začnou šíleně pálit a slzné kanálky už nemají v zásobě další vodu, aby očím alespoň trochu pomohly. Ani se nemusím dívat do zrcadla, abych věděla, že mám tak strašně nateklý obličej, že bych se sotva poznala.

Vyhrabu se z postele a při každém prudším pohybu mě zapíchá v hlavě. Došourám se až k rychlovarné konvici, kterou naplním vodou, a nechám ji pracovat. Kafe je má jediná možná záchrana. Než je však připravené k zalití, vytáhnu ze šuplíku vypranou utěrku a pustím na ní proud ledové vody. Studený zábal si přiložím na obličej a po chvíli nepříjemných pocitů se konečně dostaví alespoň slabá úleva.

Se zalitým hrnkem se posadím k maličkému stolečku a sáhnu po svém mobilu, který na něm nehnutě ležel od té chvíle, co jsem včera přišla domů. Dlouze podržím boční tlačítko na telefonu, abych ho po několika hodinách znovu nastartovala. Včera už se to se Sebastiánovými telefonáty nedalo vydržet, a tak jsem ho jednoduše odstřihla a mobil vypla.

Jen, co zadám svůj pin, se na mě začne řítit jedno upozornění za druhým. Čeká na mě přes třicet nepřijatých hovorů a spousty zpráv. Bez přemýšlení všechny do jedné smažu a ani se nenamáhám s tím je číst. Zrovna chci telefon položit zpátky na stůl, ale v ten okamžik se mi rozvibruje v ruce a na obrazovce naskočí Sebastiánovo jméno. Fajn, tak to ukončíme. Stisknu zelené tlačítko a mobil přiložím k uchu.

„Viky,.." zalapá překvapeně po dechu. Hlas má zhrublý a je na něm slyšet, že nejspíš celou noc nespal. Než ale stačí cokoliv dalšího říct, stihnu ho přerušit.

„Sebastiáne, přestaň mi volat i psát. Zkazil jsi to sám, můžeš si za to sám. Jasně jsem ti dala najevo, že s tebou nechci nic mít, ale tys mě neposlouchal. Takže jsem s tebou skončila, úplně. Dej mi, prosím tě, pokoj. Chci zas svůj mobil normálně používat."

„Viky," řekne znovu, ale tentokrát úplně jiným tónem. Tak tichým, přiškrceným a plným bolesti až mi je ho líto. Aniž by stačil cokoliv dalšího říct, hovor mu vymáčknu a jeho číslo si zablokuju.

Nechápu, kde se ve mně všechna ta zlost bere a nejraději bych ho objala, aby mi odpustil, ale včera to vážně naprosto přehnal. Porušil jedinou podmínku, kterou jsem mu dala a na které mi tolik záleželo. Způsobil mi tak velkou bolest. Připomněl mi tím to, co se v sobě tolik let snažím skrýt a nemyslet na to. Ukázal mi to, co jsem věděla, že nikdy nebudu mít, protože nejsem jako všichni ostatní.

Já ho chtěla políbit. Tak strašně moc, i když vlastně ani nevím proč. Možná touha po neznámu, možná to tak cítí každý, když je s někým, s kým si rozumí. Jediné čím jsem si jistá je to, že ho políbit nikdy nebudu moct.

Nastal čas zapomenout na to, co se v několika posledních dnech stalo. Musím se z toho všeho vzpamatovat. Znovu odemknu telefon a zavolám tátovi, že mi odpadly nějaké přednášky ve škole, a tak přijedu už dneska. Naštěstí je z mého oznámení nadšený a nepokouší se mi cestu k němu rozmluvit s tím, že bych měla jít alespoň na zbylé předměty.

Popadnu velkou cestovní tašku, která se válí v prachu pod mou postelí. Trochu ji oklepu a po krátkém záchvatu kašle do ní konečně začnu ládovat veškeré potřebné věci. Když ji nacpu horou oblečení a přidám k ní i několik oblíbených knížek, rozhlédnu se ještě po garsonce, jestli jsem tu nezapomněla nic, bez čeho bych těch několik dní nedokázala přežít.

Uznám, že už mám všechno, a pokusím se tašku zvednout ze země. Je ale daleko těžší, než jsem očekávala. Trošku si u jejího zvedání zanaříkám a mám pocit, že mě snad převáží k zemi. Nějak to ale k vlaku budu muset zvládnout. Hodím na sebe boty i bundu, tašku si pověsím přes rameno a vydám se pěšky na nádraží.

Po namáhavé cestě, plné zastávek na odpočinek, konečně dorazím k pokladně, abych si koupila jízdenku. Za přepážkou sedí žena ve středním věku, která mě, přes hluboké kruhy pod očima, propaluje nenávistným pohledem. Pleť má úplně průhlednou a na neupravených vlasech jdou vidět dlouhé odrosty. Vzhlédnu nad její hlavu a blikne na mě nápis: 5 hodin.

„Přejete si?" štěkne po mě ostrým hlasem. Řeknu ji, jakou jízdenku potřebuju, a ona si místo odpovědi jen otráveně pomlaskne. Informuje mě o její ceně a já ji na oplátku podám bankovku.

„Drobné nemáte?" zeptá se mě nepříjemně.

„Bohužel."

„To snad není možný. To si dneska všichni myslí, že tady ty peníze razím, nebo co? Už fakt nevím, čím všem vracet."

„Moc se omlouvám, ale bankomat bohužel vydává jen papírové peníze," snažím se jí uchlácholit smířlivým tónem hlasu.

„To mi je ale úplně jedno, slečno," odvětí a zavrtí hlavou nad mou hloupostí. Položí na pult několik kovových mincí, které ještě v pokladně vyhrabe. Podívám se na její ruku přesně v moment, kdy se s penězi natáhne ke mně a rukáv se jí trochu povytáhne. Díky tomu vidím, jak se jí pod kusem látky rýsují modřiny kolem zápěstí.

„Nenechte žádného chlapa, aby vám ničil váš život," prohlásím pevným hlasem, než se otočím k odchodu.

„Jak to myslíte?" špitne pokladní tiše.

„Tak jak to říkám. Hned, jak dnes odejdete z práce, to s ním ukončete, jinak to s vámi nedopadne dobře."

„Ale já nemám kam jít," odpoví mi rozklepaným hlasem a oči se jí podlijí krví.

„Když byste potřebovala pomoct, stačí zavolat," prohlásím a podstrčím jí kartičku se svým telefonním číslem.

„Děkuju, ale myslím, že svoje věci si obstarám sama. Vy se hlavně starejte sama o sebe nebo vám ujede vlak," popotáhne a vrátí se ke svému odměřenému tónu. Zhluboka si oddechnu a naposledy se podívám na její životem zničený obličej.

„Budu vám držet palce, abyste to všechno zvládla," zamumlám opatrně směrem k ní. Nad její hlavou přeblikne červený nápis na oznámení posledních čtyř hodin vztahu. Raději už popadnu svou jízdenku a vydám se na nástupiště, kde už stojí připravený můj vlak.

Projdu úzkou uličkou a hledám volné místo. Naštěstí je vlak skoro prázdný a tak si vyberu sedadlo u okýnka. Nikdo nesedí ani vedle mě ani naproti, takže si naštěstí můžu udělat pohodlí a všechny věci si odložím kolem sebe. Pak už si konečně opřu záda a pozoruju, co se děje na nástupišti.

Je plné zamilovaných párů, které se loučí před tím, než jeden z nich nastoupí do vlaku a odjede pryč. Přejíždím pohledem nad jejich hlavami a pozoruju nápisy, které nad nimi svítí. Dva měsíce, tři roky, padesát šest let. Jsem ráda, že alespoň někdo spolu zůstane snad až do konce života. Pokaždé, když tak vysoké číslo spatřím, mám pocit, že jsem našla jehlu v kupce sena. Jako bych viděla trochu světla v záplavě temnoty.

Ani to mi ale nepomůže k tomu, abych v lásku doopravdy věřila. Nedokážu si představit, jak velká náhoda by to musela být, abych patřila mezi ty šťastné, kteří milují a jsou milováni jednou osobou celý svůj život.

Ozve se písknutí píšťalky a všichni opozdilci konečně nastoupí, aby mohli odjet pryč. Nitky mezi páry se natáhnou, až to vypadá jako by byla vlaková souprava přivázaná několika červenými provázky k nástupišti. Vlak se rozjede a skrz okýnko pozoruju nitky tvořící obrovskou zamotanou změť rozprostírající se úplně všude. Ve městech, po polích i skrz lesy.

Jejich pozorování mě pomaličku unavuje, až cítím, jak se mi zavírají oči. Probudí mě až to, jak do mě někdo opatrně strčí. Prudce leknutím otevřu oči a nade mnou se sklání průvodčí.

„Slečno, musíte vystoupit, jsme na konečné zastávce," prohlásí a pokračuje v obhlídce vagónů.

Rychle si posbírám všechny věci a vyběhnu z vlaku ven. Ještě, že jsem chtěla jet až sem, jinak nevím, co bych dělala. Rozhlédnu se po perónu kolem sebe a v dálce spatřím známou postavu. Zamávám na něj a on mi vykročí vstříc se širokým úsměvem na tváři.

„Tak rád, tě zase vidím, Viktorie," zašeptá mi do vlasů, když mě obejme do mohutného sevření. Protočím očima, ale i tak mi vyskočí koutky úst do úsměvu. Nikdy mi neřekne jinak než Viktorie. Jako malá jsem to neměla ráda a chtěla jsem, aby mě oslovoval Viky nebo Vik, stejně jako všichni ostatní, ale on si trval na svém, že mi nedal tak pěkné jméno jako pro královnu kvůli tomu, aby mi ho potom ničil nějakými předělávkami.

„Já tebe taky, tati," špitnu mu nazpátek a cítím, jak mi po tváři stéká osamělá slza. Tolik mi chyběl. Pomalu mě pustí a z ramene mi sundá těžkou tašku.

„Co v tom vezeš, mrtvolu?" zasměje se hlubokým hlasem a věnuje mi láskyplný pohled stejně ostře zelených očí, jako mám i já sama.

„Jo, konečně jsem z pod postele vylovila skřítka Šubidona a přivezla jsem ti ho ukázat," zasměju se taky a připomenu taťkovi historky o skřítkovi, kterými mě krmil celé dětství.

„Tak to jsem rád, že už se nebojíš. Jsem zvědavý, jestli ti ta odvaha vystačí i na jízdu v autě, když budu řídit já."

„No, tak to jsem taky zvědavá." Když si vzpomenu na řidičský um mého taťky, který vytáhne auto jednou za uherský rok, jímá mě hrůza.

Zaparkujeme před krásným baráčkem s velkou zahradou. Cestu jsem kupodivu přežila, ale je mi zle jak psovi. Chvilku si tu děsivou jízdu rozdýchávám a taťka jen omluvně pokrčí rameny. Jen co se nadýchám trochy čerstvého vzduchu a mám konečně pocit, že nevěnuju chodníku obsah mého žaludku, vydám se po bílých dlážděných schodech k dobře známým dveřím.

Vstoupím dovnitř a dýchne na mě vůně nostalgie a klidu. Konečně jsem zase opravdu doma. Na chvilku zalituju toho, že už tu nebydlím a odstěhovala jsem se odtud tak daleko, jenže vím, že nemůžu strávit celý život na jednom místě. Jsem mladá a dospělá, musím si vybudovat svůj život.

„Běž si tu cestu rozdýchat na gauč, udělám ti kafe," křikne na mě taťka z kuchyně a slyším, jak napouští vodu do rychlovarné konvice. Vstoupím do obýváku a po tváři se mi rozlije šťastný úsměv. Vypadá to tu pořád stejně. Od té doby, co jsem odtud odjela naposledy, se nezměnilo vůbec nic.

Místo na pohovku zamířím rovnou k obrovskému sedacímu pytli, ve kterém jsem sedávala den co den, a přelouskala jsem v něm desítky knih. Rozeběhnu se jak malé spokojené děcko a s radostným vypísknutím do pytle krásně zapadnu. Jak já jsem ráda, že jsem doma. Přesně tohle jsem potřebovala. Klid, žádné starosti a vedle sebe jediného chlapa, u kterého vím, že bude za každou cenu stát při mně a nikdy mi neublíží.

Z mého přemítání o štěstí a spokojenosti mě vytrhne vibrování telefonu. Vytáhnu ho z kapsy a k mému velkému překvapení mi volá Andrea. Něco se musí dít, telefonování pořád nepřišla na chuť a volá jen v případě nutnosti. A je to ještě divnější, protože jsem jí psala esemesku těsně předtím, než jsem vyrazila na nádraží, že mě nemá shánět, protože odjíždím k tátovi. Ztěžka polknu a s bušícím srdcem hovor příjmu.

„Ahoj, Andy, děje se něco?"

Ahoj, chtěla bych moc poděkovat všem, kteří můj příběh čtou, věnují mi hvězdičky a několik hezkých slov v komentářích. Neskutečně si té zpětné vazby vážím a motivuje mě k dalšímu psaní. Také bych se vám chtěla omluvit, že kapitola vychází až teď, měla jsem v plánu vypouštět je vždycky v pátek, ale nějak to, bohužel, nevyšlo. Budu se snažit vydávat dál kapitolu každý týden, ale je možné, že to někdy z časových důvodů nestihnu a kapitola vyjde obtýden, nikdy by ale mezera neměla být větší. Starost o domácnost, práce na plný úvazek a závěrečný ročník školy si ale prostě vyžádají svou daň. Takže se mnou, prosím, mějte trochu trpělivosti. :D

Jinak, co říkáte na Viktoriina taťku?

Co myslíte, že má Andrea na srdci?