Najdu ho v kuchyni, jak se uvolněně opírá o pult a se spokojeným výrazem něco vykládá vysoké brunetě. Společně se něčemu zasmějí a do mě vjede vztek. Jak může být tak v klidu, když všem vykládá, že spolu randíme? Udělá se mi rudo před očima a cítím, jak se mi nehty zarývají do dlaně kvůli tomu, jak drtím ruce v pěst.

Proderu se rychle mezi lidmi směrem k Sebastiánovi. Když už na něj chci vzteky zakřičet, aby si mě všiml, dojde mi, že má vlastně dnes narozeniny. Asi není nejlepší nápad dělat scénu na jeho oslavě. Prudce se zastavím na místě a snažím se rozdýchat emoce, které se ze mě snaží vybublat.

Než se mi to ale podaří, bruneta Sebastiána opustí a on si mě všimne. Se širokým úsměvem na mě zamává a vydá se směrem ke mně. Musím se ovládnout. Nemůžu mu dnešek zkazit. Stačí, že jsem mu nepřinesla žádný dárek. Překonám sama sebe, zhluboka si oddychnu a pevně semknu rty.

Sebastián dojde až ke mně, ale v momentě, kdy začne mluvit, se z vedlejší místnosti začne ozývat dunivá hudba a nerozumím mu ani slovo. Pobaveně protočí oči a chytí mě za ruku, aby mě někam odvedl.

Projdeme několika dveřmi, než se konečně dostaneme ven. Nutno poznamenat, že když by se u toho lehce nepotácel, byli bychom tu daleko dřív.

„Sebastiáne, kolik jsi toho dnes vypil?" zeptám se lehce podrážděně, i když jsem sama sobě slíbila, že na něj budu milá.

„Jen pár piv, neboj," zasměje se, „určitě zbylo i na tebe, jestli chceš."

„Moc dobře víš, že jsem se neptala kvůli tomu, že bych chtěla taky," odseknu mu okamžitě. Odpoví mi ale jen radostným zahihňáním. Vzteky překřížím ruce přes hrudník a odvrátím od něj pohled. Vůbec si nejsem jistá, jestli je dobrý nápad s ním dneska chtít něco řešit. Asi by bylo nejlepší jet rovnou domů, ale vůbec netuším, jak se odtud dostanu, když Sebastián pil.

Kolem nás se zvedne ledový větřík a já se oklepu zimou. Sebastián si okamžitě sundá svou silnou mikinu a přehodí mi ji přes ramena. Vděčně se na něj usměju a pořádně se do ní zabalím. Musím s ním mluvit. Dlužím to i jemu, nejen sobě. Až teď mi došlo, že jsem nebyla naštvaná jen kvůli sobě a mému přístupu ke vztahům, ale i protože jsem věděla, že Sebastián ani přes moje upozornění nechápe, že s ním nikdy chodit nebudu. Nechci mu ublížit, na to se ke mně chová až moc hezky.

„Sebastiáne?" vydechnu tiše.

„Ano?" odpoví pobaveně.

„Mohla bych si s tebou, prosím, promluvit?" zeptám se nervózně a vidím, jak i jemu zvážněla, jen lehce osvícená, tvář.

„Viky, upřímně jsem s tebou taky chtěl mluvit. Jsem moc rád, že jsi začala," odpoví tichým ale jistým hlasem. Najednou mám pocit, jako by z něj všechen alkohol vypršel, i když vím, že v jeho žilách ještě ve velkým proudí.

Chviličku stojíme mlčky a snažím se dát dohromady nějakou smysluplnou větu. Pozoruju svoje ruce, které jsou osvětlené jen svitem měsíce a světlem prosvítajícím skrz okna srubu. Zdálky k nám doléhají bavící se hlasy a dunivá hudba. Snad i kvůli tomu mi všechny myšlenky utíkají z hlavy pryč.

Zhluboka se nadechnu, abych ze sebe něco dostala, a v ten okamžik se ke mně Sebastián přiblíží tak blízko, až cítím vůni skořice a piva. Než se stihnu vzpamatovat z toho, co se děje drží mou tvář jemně v dlaních a dívá se na mě jeho hypnotizujícíma modrýma očima. Na vteřinu zapomenu dýchat a cítím, jak se mi prudce rozbuší srdce. V nohách cítím neznámé brnění a mám pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena.

Sebastián ztěžka polkne, zorničky v očích se mu široce rozevřou a bezděčně si olízne rty. Přiblíží ke mně svou tvář. Mezi námi je mezera už jen pár milimetrů a já se konečně vzpamatuju. Prudce sebou ucuknu a zapřu se mu rukama do hrudníku. Jeho sevření je ale daleko pevnější.

„Sebastiáne, ne!" křiknu na něj. Povolí sevření a na krok ode mě ustoupí.

„Děje se něco, Viky?" zeptá se překvapeně a v jeho hlase zní stopy bolesti.

„To teda sakra děje. Co to tady kruci nacvičuješ?" vyjedu na něj.

„Snažím se tě políbit, co asi jinýho?" zaječí na mě nazpátek a prohrábne si své blond vlasy roztřesenou rukou.

„Čemu si nerozuměl na tom, že si chci promluvit?"

„Myslel jsem, že díky tomu nebude potřeba mluvit."

„Tak to ses těžce spletl."

„Očividně," zabručí na mě podrážděně, „můžeš mi teda vysvětlit, o čem si chtěla mluvit?"

„Chtěla jsem ti říct, že pořád platí to, že s tebou chodit nechci a vadí mi, že to všude šíříš!"

„Ale já přece nikomu nic takového neřekl! Vím, co jsi říkala a dbám na to. Do vztahu tě přece nenutím," odpoví roztřeseným hlasem

„Před chvílí jsi mě chtěl políbit, Sebastiáne," dodám hořce.

„To jsem chtěl. Pořád chci. Jen jednu, Viky, prosím," podívá se na mě očima plnýma naděje, „neprosím tě o rande ani o chození, chci jen jednu jedinou obyčejnou pusu."

„Ne," špitnu k němu nešťastně.

„Viky, prosím, mám narozeniny. Nic jinýho si nepřeju. Jen obyčejnou pusu, slibuju, že už to po tobě nikdy nebudu chtít."

„Promiň," zašeptám a otočím se k němu zády, abych mohla odejít pryč. Sebastián mě ale chytí za zápěstí a přitáhne si mě k sobě.

„Co jsem udělal špatně? Proč mě pořád odmítáš? Choval jsem se k tobě od začátku úplně nejlíp, jak jsem dokázal," žadoní žalostným hlasem.

„Nic jsi neudělal špatně, Sebe. Jsem ráda za to, jak se ke mně celou dobu chováš, ale prostě o nikoho nemám zájem a ty to moc dobře víš."

„Pusť si mě k sobě, Viky. Slibuju, ž ti nikdy neublížím. Mně přece můžeš věřit," tlačí na mě ještě víc. Z lítosti se ve mně znovu rodí vztek. Příjde mi, jako bych měla dneska emoce jak na pouti.

„Nech mě být, Sebastiáne. Pusť mi tu ruku," zavelím.

„Mám tě fakt rád, Viky. Když bys věděla to co já, udělala bys to," poví mi zoufalým hlasem a oči se mu zalesknou slzami. Z jeho dechu cítím alkohol a vím, že když by nebyl pod jeho vlivem, nikdy by se tak nechoval a nic takového by mi neřekl, i tak se ale vší silou držím, abych mu neřekla nějakou jedovatou poznámku.

„Co bych měla vědět, Sebastiáne?" zeptám se ostře a podívám se mu přímo do očí.

„Všechno, Viky. Paříš ke mně. Věř mi, prosím."

„Nepatřím k nikomu, Sebe, a už to nebudu opakovat znovu."

„Dokážu ti to," odpoví mi odhodlaně a chytí mě za zátylek, aby mě k sobě mohl přitáhnout a políbit. Než si stačím uvědomit, co se děje, prudce mě pustí, aby si chytil bolavou tvář. Celá dlaň i prsty mě brní a oči se mi zalívají slzami.

Udělám od něj krok pryč a vší silou se snažím neříct mu ještě něco hnusnýho. Zlostně se po něm ohlédnu. Ramena má svěšená, po tvářích se mu kutálí slzy a lehce se chvěje pod náporem vzlyků.

„Moc se omlouvám," vysouká ze sebe trhaně.

Odvrátím se od něj a rozeběhnu se po cestě pryč z lesa. Musím domů nebo ho ještě začnu litovat a to si momentálně vůbec nezaslouží. Vytáhnu z kapsy mobil, abych si mohla alespoň svítit. Pustím si nahlas písničky, abych se tolik nebála jít uprostřed noci sama lesem, který najednou zlověstně šeptá.

Otřesu se strachy i zimou a zabalím se ještě víc do Sebastiánovi mikiny. Rázem mě obalí vůně skořice a mě okamžitě zavalí vlna smutku a bolesti. Copak to musel tolik zkazit? To si celou dobu jen na něco hrál, aby mě nakonec dostal tam, kam sám bude chtít? To jsem vážně tak hloupá, že bych věřila nesprávnému člověku? Vážně by se takhle bez alkoholu nezachoval?

Z mých zamotaných myšlenek mě vytrhne až silné světlo a zvuk motoru. Auto mě opatrně objede a zastaví. Okénko na straně řidiče sjede dolů a vykoukne hlava Dana.

„Viky, co to tu vyvádíš? Pojď si rychle nastoupit, jestli potřebuješ odvézt domů, jsem ti k službám?" nabídne mi hřejivým hlasem a já si vydechnu úlevou. Obejdu auto a tam už na mě čekají otevřené dveře spolujezdce. Zapadnu do měkké sedačky a užívám si tepla, které přímo na mě fouká topení auta. V kapse mi začne vibrovat telefon a já ho poslepu zamknu. Moc dobře vím, kdo mi volá a rozhodně netoužím s ním mluvit.

„Vypadáš, jako bys viděla ducha, stalo se něco?" prohlídne si mě Dan zkoumavým pohledem.

„Ne nic, jen jsem neměla odvoz domů a chtěla jsem se vyspat ve své vlastní posteli. Tak jsem si řekla, že bych si mohla udělat takové menší dobrodružství a vyrazit lesem pěšky," zalžu a hraně se zasměju.

„To nebylo dobrodružství, ale blbost," odpoví mi Dan posměšně.

„Přiznávám, že to bylo lehce nad moje síly." Na důkaz se ještě otřesu strachy a auto se konečně rozpohybuje. Nahlásím Danovi adresu, kam mě má dovézt a celou cestu naštěstí nepadne ani jediné slovo o Sebastiánovi. Jen můj telefon pořád vibruje tím, jak se mi snaží někdo dovolat.

Zastavíme přímo před mým vchodem a něž stihnu Danovi poděkovat, začne mluvit on.

„Ty s ním vážně nechodíš, co?" zeptá se zkoumavě. Odpovím mu jen lehkým zatřesením hlavy. „Já si to myslel hned, jak jsem tě uviděl."

„Proč?" dostanu ze sebe.

„Nevím, nepříjde mi jako tvůj typ," mrkne na mě levým okem.

„To nikdo," odvětím. Překvapeně se na mě podívá, ale po tom se zasměje uznajíc, že jsem to řekla z vtipu.

„No nic, když bys cokoliv potřebovala, jsem tu pro tebe. Volej klidně i o půlnoci." Natáhne se do přihrádky v palubní desce před spolujezdcem a vytáhne z ní modrou propisku. Chytí mě jemně za ruku a na hřbet ruky mi napíše své telefonní číslo.

„Doufám, že mě nebudeš ignorovat tak jako jeho," zasměje se sebevědomě a pohybem brady poukáže na můj mobil. Jemně zatřesu hlavou a tiše mu s úsměvem poděkuju za odvoz. Hned, co přijdu domů, si v koupelně vydrhnu číslo z ruky pryč bez toho, aniž bych si ho uložila do mobilu.

Co říkáte na to, jak se to vyvíjí mezi Viky a Sebem?

Jaký máte teď názor na Sebastiána? A jak se vám líbí Dan?