Až teprve teď si uvědomuju, že jsem asi vážně včera nebyla úplně při smyslech, jelikož si vůbec nevybavuju, co mi vlastně Sebastián řekl, že budeme dneska dělat. Postavím se před skříň jen ve spodním prádle a zoufale si prohlížím její obsah. Chvilku se v ní přehrabuju a nakonec se rozhodnu pro pohodlné černé kalhoty a hebkou košili. Přes ni si přehodím béžový svetřík a doufám, že je moje oblečení dostatečně univerzální na cokoliv, co se bude dít.

Vlasy si spletu do dlouhého francouzského copu, na kruhy pod očima si nanesu trochu korektoru a řasy zvýrazním řasenkou. Nervózně se zadívám na hodiny, abych se ujistila, že mám ještě dostatek času. Neustále kontroluju telefon, zda se v něm neobjeví zpráva od Sebastiána. Při tom si pohrávám s prstýnkem na ruce a snažím se rozpomenout na to, co mě čeká.

Nervozitou mě lehce rozbolí břicho, a když mi začne v ruce vibrovat telefon, zhoupne se mi srdce až do žaludku.

„Ano?" vyhrknu hned, jakmile přiložím mobil k uchu.

„Jsi připravená nebo potřebuješ ještě chvíli času?"

„Jsem hotová."

„To jsem rád, čekám na tebe pře domem."

Ztěžka polknu a hovor položím. Mobil hodím do malé černé kabelky, popadnu z věšáku bundu a s bušícím srdcem se vydám ven, kde už stojí zaparkované modré auto.

„Ahoj," hlesnu tiše hned, jakmile dosednu na sedadlo spolujezdce. Dostane se mi stejně tiché odpovědi a jinak mlčíme celou cestu až k jeho domu. Projedeme přes celé město a i skrz les, ve kterém jsme byli na pikniku. Auto zaparkuje před srub nacházející se na malé mýtině a já okamžitě poznám, že tu rozhodně nejsme sami. Celý volný prostor je zaplněný auty a jízdními koly.

Než se stihnu vzpamatovat, obejde Sebastián auto a jako správný gentleman mi otevře dveře. Hned, jak to udělá, mě do uší udeří hudba linoucí se zpoza zdí srubu. Překvapeně zamrkám, ale nařeknu ani slovo.

Dojdeme až ke dveřím, které nám otevře rozesmátá dívka.

„Ahoj, jsem Anastázie," natáhne ke mně ruku a já ji s úsměvem stisknu a představím se.

Vstoupíme se Sebastiánem dovnitř a místnosti jsou plné lidí. Dojdeme až do největšího pokoje zaplněného balónky a ze stropu visí papírová písmenka: VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Překvapeně zalapám po dechu a otočím se za sebe, abych se podívala na Sebastiána. Ten za mnou ale nestojí. Místo něj je tu ale spousta, pro mě neznámých, lidí vlnících se do rytmu hudby. Absolutně nevím, jestli mi o oslavě pověděl nebo jsem v té chvíli jen nevnímala, co mi říká.

I tak se ale za sebe zastydím a cítím jak mi rudnou tváře. Nejen, že jsem mu nepopřála, ale ani pro něj nemám vůbec žádný dárek. Kolik let že vůbec slaví? Ani nevím jak, ale do ruky mi přistane sklenička s bowlí. Trochu ucucnu a hned se mi na tváři vyrýsuje spokojený úsměv.

Přidám se k tančícím lidem a nechám své tělo unášet proudy dunící hudby. Ke svému překvapení zjišťuji, že navzdory své introvertní povaze a tomu, že nikdy nechodím na zábavy a diskotéky, se dokonale bavím. I když jsem na žádné párty nikdy nebyla a nikoho tu neznám, necítím se ani trochu trapně a vlastně mám pocit, že sem patřím.

Naprosto zapomenu na okolní svět a užívám si svobody, která se mi dostala. Přede mnou se vynoří černovlasý kluk, který mi věnuje přátelský úsměv. Natáhne ke mně ruku, aby se mi představil, a vidím, jak zahýbá rty. Přes hlasitou hudbu mu nerozumím ani slovo.

„Promiň, co?" zakřičím nahlas a nakloním k němu ucho.

„Jsem Daniel," odvětí stejně hlasitě, když se ke mně přitáhne blíž a vyklouzlí na tváři okouzlující úsměv.

„Viktorie," křiknu a jemu se údivem roztáhnou zorničky očí.

„Jé, to jsi ty," zalapá překvapivě po dechu.

„Je na tom snad něco zvláštního?"

„Ale to ne, jen jsem nevěděl, že zrovna ty jsi Viky."

„Jo, jmenuju se tak celý život, pokud já vím. Ale dost by mě zajímalo, odkud mé jméno znáš ty?" přejedu ho zkoumavým pohledem přimhouřených očí.

„Cože, promiň, vůbec ti..." Konec věty mu před hlasitou hudbu nejsem schopná rozumět. Daniel protočí své temně zelené oči a popadne mě za ruku. Zalapám překvapeně po dechu, ale nechám se jim vést neznámo kam.

Pevně věřím, že si sem Sebastián nepozval někoho, kdo by mi chtěl, po zjištění mého jména, ublížit. Vyjdeme po dřevěných schodech do prvního patra. Z malé chodbičky někam vedou troje mohutné dveře. Jedny z nich Daniel otevře a gestem ruky mi naznačí, abych vstoupila dovnitř.

Na chvilku zaváhám a pozorně se mu zadívám do obličeje. Černé vlasy mu lehce spadají do vysokého čela, tenoučké rty, obklopené strništěm vousů, se mu stáčejí do milého úsměvu a jeho kulatému, lehce oplácanému, obličeji dominují upřímné oči.

V mysli se mi přežene představa toho, jak vstoupím dovnitř a Daniel mě tam okamžitě zabouchne. Nakonec se ale rozhodnu zkrotit svou, až příliš bujnou, fantazii a své věčně pesimistické a paranoidní já vyměnit, alespoň pro jednou, ve více důvěřivé já. Tomuhle klukovi prostě věřím.

Vstoupím do neznámé místnosti a okamžitě zalapám po dechu. Ohromná místnost je obložená policemi se stovkami knih. Uprostřed pokoje stojí rozlehlý gauč a jedné stěně vévodí nádherný kamenný krb.

Udělám krok vstříc vůni knih a dřeva a pod nohama mi zavrzá dubová podlaha. Co mě tu ale fascinuje nejvíc, je francouzské okno přímo proti nám, které vede na rozlehlý balkón.

„Má vkus, co?" zeptá se Daniel pobaveně, když vidí můj nevěřící výraz.

„To rozhodně," vypadne ze mě automaticky odpověď a bez přemýšlení zamířím až ven. Opřu se o zábradlí a užívám si dechberoucího pohledu na ztemnělý les. Teprve když se vedle mě Dan postaví, mi dojde, proč tu s ním vlastně jsem.

„Vysvětlíš mi už konečně, odkud znáš moje jméno, a proč tě tak šokovalo?" zeptám se důrazně a snažím se, aby můj hlas zněl pevně. Naštěstí nemusím Dana nijak přemlouvat a sám se pustí do vysvětlování.

„Tvoje jméno tu zná každý, kdo je Sebastiánovi aspoň trochu blízký. Jen jsem nevěděl, že patří zrovna tobě," zkoumavě se na mě podívá a mám pocit, že jeho oči lehce zesmutněly.

„Nechápu, proč by mě tu měl vůbec někdo znát. I Sebastiána znám jen pár týdnů."

„No, kde začít," zamyslí se Dan a poškrábe se na bradě, „Vím, že Seba ještě neznáš tak dlouho, ale já skoro celý život, a proto vidím, jak se od prvního setkání s tebou hrozně změnil."

„V čem myslíš?"

„Sebastián byl vždycky velký optimista, věčně měl úsměv od ucha k uchu a nikdy si s ničím nedělal starosti, ale tím, že měl vždycky horkou hlavu a ještě k tomu je to tak hroznej paličák, nás kolikrát přiváděl k šílenství."

„Je tvrdohlavej?" zeptám se překvapeně, „Co ti kvůli tomu tak hrozného prováděl?"

„Víc paličatýho člověka jsem snad v životě neviděl. Pro co se rozhodne, to tak prostě musí být a hlavně co se týče vztahů," uchechtne se lehce.

„Jo, toho už jsem si stihla trochu všimnout," pousměju se, když si vzpomenu, kolikrát jsem mu říkala, že mezi námi nikdy nic nebude a on se i tak rozhodl, že se mnou bude trávit čas nehledě na to, co mu říkám.

„Myslím, že ti ještě nedal moc příležitost si něčeho takového všimnout, ale já to mám na talíři pořád."

„Co myslíš?" zeptám se nechápavě.

„Sebastián se prostě rozhodl, že je odborník na to, s kým bych měl nebo neměl chodit. Zrovna co se týče vztahů je neoblomnej ještě víc než obvykle, i když sám vztah nikdy neměl."

„Ještě nikdy s nikým nechodil?" zeptám se šokovaně a cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Jak je možný, že dospělý chlap ještě niky s nikým nebyl?

„Pokud vím, tak nikdy a to dneska slaví své dvacáté čtvrté narozeniny."

„Pořád ale nechápu, co má tvé vyprávění společného se mnou," připomenu mu a doufám, že se konečně dostane k odpovědi. Slunce už skoro zapadlo a na dlouhý rozhovor venku už je dost zima. Obzvlášť, když jsem si nestihla vzít, cestou sem, bundu a pofukuje studený větřík.

„No, od té doby, co tě poznal je ještě veselejší a optimističtější než obvykle. Navíc mi dal konečně aspoň trochu pokoj s přednáškami o tom, co mám dělat se svým milostným životem."

Na chviličku se zastaví a ještě jednou si mě pořádně prohlédne, než znovu promluví: „A hlavně chtěl každý vědět, s kým sám velký odborník vlastně chodí."

„Teď ti asi úplně nerozumím," řeknu mu slabým hlasem a snažím se urovnat si v hlavě zmatek, který mi tam zrovna nastal.

„Neboj, jsem rád, že spolu jste. Je vidět, že je vážně šťastný, pořád o tobě mluví."

„On ti vážně řekl, že spolu chodíme?" zvýším na Daniela hlas a cítím, jak se mi vzteky dere do obličeje horká krev.

„Rozhodně mi nic takového nevyvracel. Nevěděl jsem, že to má být tajné," rozhodí omluvně rukama.

„Ale my spolu nechodíme," štěknu po Danovi během toho, co se kolem něho deru jako rozzuřený sup. Musím Sebastiána najít. Absolutně nechápu, jak může takovou fámu nechat kolovat všude kolem, obzvlášť když zná můj postoj ke vztahům. Kolik jeho přátel si myslí totéž co Dan?

Proplétám se mezi spoustou lidí a procházím pokoj za pokojem. Kde, sakra, je. Nenechám nikoho, aby vykládal, že jsem s někým ve vztahu. Až když si automaticky utřu od oka slzu, si uvědomím, že brečím. Nejen ze zklamání ze Seba, ale i vzteky z toho, že tím zaútočil na mojí největší slabinu, na mou největší bolest.

Roky jsem se snažila bojovat se svým osudem ale taky se svou, dříve dost výbušnou povahou, kterou jsem se ale naučila natolik pracovat, že si vztek dokážu rozdýchat. I tak je to ale stále moje součást, která jen spí pod povrchem, a Sebastián by měl právě teď hodně doufat, že ho najdu za dost dlouho, abych své pocity dokázala dostatečně ovládnout i teď.