Po sedmi letech

Adriana seděla v křesle s kočkou stočenou na klíně, pomalu upíjela čaj a v duchu se modlila, aby matka konečně přestala s tím kázáním.

„Je ti třiatřicet, Adinko, takhle se vnoučat nedočkám. Podívej se na sebe, je sobota večer a ty tu sedíš sama."

„Nesedím sama. Sedím tu s kočkou," odpověděla unaveně. Nechápala, proč ji matka neustále honí do vdávání. Její vlastní manželství nebylo zrovna ukázkové.

„To je ještě horší," odfrkla si matka pohoršeně a pokračovala: „Na sobě máš nějaký pytel a přibrala jsi. Takhle žádnýho mužskýho neulovíš."

„Nikoho nelovím, mami," to už byla mírně naštvaná.

„Aha, a nejsi náhodou ta... lesbička? To se stalo u sousedů."

„Ne, nejsem!" zarazila ji dřív, než měla čas přijít s nějakou další teorií.

Po několika hodinách přece jenom odešla. Adriana už v to nedoufala. Shodila Micku z klína a šla do kuchyně. Na stole ležely noviny, otevřené na straně s křížovkami a nad nimi se samovolně pohybovala tužka.

„Už je pryč, ty hrdino. Můžeš to zase zapnout," promluvila do prázdna a ve vteřině se před ní objevil Tarax.

„Myslel jsem si, že tu snad dneska bude spát a stýskalo se mi po tobě."

„Byla jsem tři hodiny ve vedlejší místnosti. A kdyby ses matce konečně ukázal, mohl jsi tam být se mnou."

„Ještě na to nejsem připravený," zavrtěl hlavou a vypadal docela vyděšeně.

„A na tohle jsi připravený?" položila jeho dlaň na svoje břicho.

„Ne, ale spolu to zvládneme."

Na některé věci se prostě vyplatí čekat. A Adriana čekala šest let.