8. kapitola

Po víkendu na Karlštejně se vrátila Adriana do svého miniaturního bytu a ze všeho nejdřív vytáhla mobil. Potom porovnala fotky, které udělala před odchodem, se současným stavem. Potřebovala se ujistit, že nebylo s ničím hýbáno. Dělala to tak od jisté doby často, ale už dlouho bylo všechno v pořádku. I tentokrát.

„Jsem paranoidní," vzdychla a odložila mobil, jenže ve stejném okamžiku si všimla vázy na stole. Napočítala přesně pětadvacet růží, tentokrát bílých.

„Pavel," zašeptala a roztřásla se po celém těle. „Určitě mě našel."

Posadila se za stůl a položila čelo na chladivou desku. V bytě už nebyla v bezpečí. Ani tři superspolehlivé zámky nestačily. Pomalu zvedla hlavu a její zrak padnul na balkonové dveře.

Hned v pondělí zavolala zámečníka a dalších několik dni spala klidně. Až do soboty, kdy šéfka z cestovky slavila narozeniny.

„Vážně nechceš jít na ten večírek se mnou?" ptala se Adriana své kamarádky Ivety, zatím co jí pomáhala vybrat to nejlepší oblečení. „Bude tam Marek z té pobočky na Národní třídě, říkalas, že se ti líbí."

„Vždyť víš, že musím ještě balit. Budu měsíc u našich a už tam nemám ani spoďáry. A navíc, nikdo mě nepozval."

„Můžeš být moje plus one. Stejně nemám s kým jít."

„Vážně? Co Tonda? Jo a včera mi volal Pavel, ptal se na tebe."

Adriana zbledla „Jestli se tu ještě objeví, tak volej policajty. Mluvíš, jako bys chtěla, abych ho vzala na milost. Copak si nepamatuješ, jak mi zlomil ruku?"

„Jasně, že jo, jen se mi zdálo, že je mu to fakt líto."

Adriana se zamračila, ale nezlobila jsem se na ni. Nikdy to nezažila, nikdy u toho nebyla. Znala to jen z vyprávění. Až když jí pomáhala se stěhováním do nového bytu, až po tom všem a Pavel uměl být okouzlující. To jen ona znala všechny ty žárlivé scény, noční výslechy, a nakonec i modřiny. Ještě horší než ty výslechy a modřiny byl však pocit, že to všechno je jen a jen její vina. Ten způsob, jak s ní manipuloval. Rozhodně neměla v úmyslu své chyby ještě někdy opakovat.

Vytáhla ze skříně černou minisukni a stříbrný flitrový top s odhalenými zády. Oblečení, které jí slušelo a na které nesměla s Pavlem ani pomyslet. Co kdyby se za ní náhodou někdo otočil? Zhluboka se nadechla a uvědomila si, jakou teď má svobodu.

„Hm, pěkný a co si k tomu vzít tyhle botky?" ukázala Iveta na svoje nové a příšerně drahé lodičky, které přinesla s sebou spolu s hromadou sexy oblečků

„Chápu, potřebuješ je rozšlápnout, " smála se Adriana. Nebylo by to poprvé. Ačkoli byla o dost vyšší, jejich chodidla byla skoro stejná. „Slibuju, že budu opatrná," hrábla nakonec po lodičkách.

„Vím, kde bydlíš," zatvářila se Iveta přísně.

Adriana se ušklíbla a zmizela v koupelně. Měla v úmyslu si firemní oslavu pořádně užít a bylo jí jedno, že připadl na pátek třináctého. Nebyla pověrčivá.

Protože si vzala auto, zůstala celý večer u džusu, ale i tak si to užila. Marek z Národní vážně nebyl takový suchar, jak si Adriana nejprve myslela, přesto doprovod domů odmítla. Nechtěla, aby doufal v něco víc.

„Zvládnu to sama," usmála se a vylovila z kabelky klíče od auta. Bývala by nepohrdla, kdyby ji doprovodil Tonda, ale ten se zrovna skvěle bavil.

„Dobře. Uvidíme se v pondělí v práci. Přijdu vám nainstalovat ty nové programy," rozloučil se Marek a vrátil se ke společnosti.

Sakra, proč jsem parkovala v té zapadlé ulici, zaklela Adriana, když jí upadly klíče od auta a nemohla je najít. Zapnula mobil a posvítila na zem. No sláva, vylovila klíče z louže a odemkla svou postarší škodovku.

„Vždycky jsem věděl, že jsi štětka, ale zadek máš pěknej."

Nemusela se ani otočit, aby věděla, že za ní stojí Pavel.

Neměla v úmyslu se s ním bavit, nebo se třeba na něho jen podívat, jenomže jí nedal na vybranou. Chytil ji za rameno a prudce obrátil.

„Nemusíš lovit chlapy v baru, Já vím, co máš ráda," ucedil skrz zuby.

„O tom dost pochybuji," ušklíbla se a otevřela dveře.

„Takže už máš jinýho? To byla rychlost," zabouchl jí dveře před nosem. Ale vzápětí otevřel ty vzadu a nacpal Adrianu na sedadlo.

„Zbláznil ses? Vypadni!" křičela, aniž by tušila, kde se v ní vzala ta odvaha.

„Ne bez pusy na rozloučenou," přitiskl na ni rty. Adrianě se obrátil žaludek.

„Na rozloučenou? Už je to čtvrt roku!" odstrčila ho.

Dostala ránu, až se jí zatmělo před očima. Proč jen nemlčela? Zapomněla snad, jakou má sílu? Jak bolí facky a jak nemůže dýchat, když ji tlačí k zemi. Nebo k sedačce auta?

Náhle však sevření povolilo a někdo vytáhl Pavla za bundu ven z auta. Bývalý přítel se ohnal pěstí, ale jen marně rozčeřil vzduch. Zakrýval Adrianě výhled, takže neměla tušení, kdo jí přišel na pomoc, ale odhadovala to na Marka. Nevěděla, že se umí tak prát. Byl typický ajťák, ale ta rána pěstí, kterou Pavlovi přišil, ta sedla. Pavel vyplivnul krev a zub, který cinknul o karosérii, ale nejspíš ještě neměl dost a rozhodl se pokračovat ve rvačce.

Raději se nedívala a odvrátila hlavu. Až když nastalo úplné ticho, se odvážila znovu podívat. Ulice byla prázdná, jen na jejím konci zahlédla potácejícího se Pavla. Ten ji však nezajímal a její zachránce tam nebyl. Neměla ani komu poděkovat.

Roztřesenou rukou otočila klíčkem v zapalování a nastartovala, ale jak se dostala domů, to už nevěděla.

***

„Budeš v pohodě?" zeptala se jí Iveta druhý den ráno a přiložila další obklad na Adrianin monokl.

„Jasně, Pavel je moc velkej srab na to, aby to zkusil znova."

„A když, tak Marek přispěchá na pomoc," ušklíbla se.

„Přemýšlela jsem o tom a jsem si jistá, že to nebyl on. Jednou jsme spolu v práci stěhovali nějaké krabice a... no... aniž bych o něm chtěla mluvit špatně, není zrovna sportovec. Ten kluk včera byl jak nindža."

„To je tak romantické. Vyprávěj. Byl vysoký? Jaký měl vlasy a oči?"

„Já vlastně ani nevím. Neviděla jsem ho. Pavel mi bránil ve výhledu a byla tma a... tak nějak mám pocit, že se mi to všechno jen zdálo."

„A tohle taky?" ukázala na modřiny na jejích pažích. „Podívej, jak tě ten idiot zřídil."

„No právě. Vím, že se to stalo, jen nevím co. Fakt jsem nic neviděla. Nikoho..."

„Tajemný cizinec," zasnila se Iveta.

„Budeš mi tu ten měsíc chybět," objala ji Adriana.

„Já vím, že se snažíš změnit téma, ale já spoléhám na to, že vypátráš, kdo to byl. A neboj se, nechávám tě v dobrých rukou mých spolubydlících. Tak, teď popadni támhle tu tašku a pomoz mi to naložit do auta."

Za Ivetou zapadly dveře a Adriana osaměla. Někdy byla ráda sama, jen se svými myšlenkami, ale tentokrát ne. Litovala, že se Ivetě vůbec svěřovala. Neřekla jí nic o těch ostatních podivnostech, měla mlčet i tentokrát.

***

Den 475 od vyslání nouzového signálu. Zapsal si do deníku. Jeho zrak spočinul na krvavých šrámech na prstech. Usmál se. Ten chlap by se posral strachy, kdyby tušil, s kým má tu čest. Existují elitní vojáci a potom ti, jako on. Vlastně ho mohl klidně zabít, ale zdejší neschopná policie by to nejspíš hodila na tu dívku.

Vzdychl a natáhl se na postel. Než zhasl lampičku, ještě se naposledy podíval na červenou nit na svém levém malíčku.