6. kapitola

„Rande s Radkem bylo prostě úžasný," rozplývala se Tereza následujícího rána.

„Zase ti nabízel nějaké akty?"

„Ne, co blázníš? Už jsem ti přece říkala, že to tak nemyslel. A navíc mě nenutil, prý za to byl jen velký balík peněz, a tak si myslel, že by se mi to mohlo hodit. Nabídnul mi to jako první, chápeš?"

„Moc ne."

„To nevadí. Myslím, že to znamená, že mi věří a příště mi určitě nabídne něco lukrativního."

„To ti přeju. Nechceš si přečíst tu konverzaci s Danielem? Zdá se, že má o tebe zájem."

„Jasně, že má o mě zájem. Hele napiš mu, že až se se mnou bude chtít sejít, tak se s ním sejdu."

„A co mu mám zatím psát?"

„Něco si vymysli, já si to pak přečtu."

O tom Bára sice pochybovala, ale přesto slíbila, že to udělá. Daniel vypadal jako sympaťák a kdyby se před časem tak ošklivě nespálila, určitě by dala někomu jako on šanci.

Během dne se Tereza dokonce i učila, odpoledne šla na další casting a Bára o chvíli později na lekci s vodícími psy.

***

Po několika týdnech dopisování se Tereza s Danielem konečně dohodli na schůzce.

„To je ta pizzerie vedle cvičáku," poznamenala Bára.

„Neděle odpoledne," protáhla Tereza obličej. „To ani není rande, to je rodinný výlet."

„Hlavně, že se konečně sejdete. Přečetla sis ty rozhovory?"

„Stačí trocha improvizace a na tu jsem přeborník," usmála se Tereza a znovu si přetřela rty rtěnkou. Sice se neobtěžovala zajímat se o to, jaký Daniel vlastně je, ale zato se na schůzku vyfintila pečlivěji než kdykoli jindy.

„Sluší ti to," pokývala hlavou Bára. „Tak pojď, máme stejnou cestu a neboj, já si to na cvičáku také užiju."

Tereza se posadila k rezervovanému stolu, ale Daniel tam ještě nebyl. Rozhlédla se kolem a spatřila několik přicházejících. Rodinu s dvěma dětmi, starší pár a mladou, pohlednou dívku se psem a elegantním mladým mužem. Teprve při bližším zkoumáním jí došly dvě věci, že zamířil k jejímu stolu a že je slepý.

„Ahoj, doufám, že nečekáš dlouho," pozdravil a omluvil se.

„No... docela jo, takže promiň, musím na záchod. Vrátím se asi tak za tři vteřiny," vykoktala Tereza, popadla kabelku a zmizela na záchodě. Sotva se za ní zabouchly dveře, vytáhla mobil a zavolala Báře. Naštěstí to zvedla.

„Okamžitě sem přijď, nebo mi aspoň zavolej zpátky, jako že se něco stalo. Musím odtud vypadnout."

„Co se stalo? Není to on? Měl na profilu jinou fotku?"

„O to nejde, ale tak nějak jsi mi zapomněla říct, že je slepej!!!"

„Nevěděla jsem to, nikdy jsme o tom nemluvili a v profilu..."

„To už je jedno, prostě přijď."

„Nejde to."

„Přijď!" zařvala do telefonu a vypla ho. Ve stejném okamžiku vyšla z kabinky dívka, která doprovázela Daniela, hodila po Tereze ledovým pohledem a odešla.

Tereza si jí však skoro nevšimla a vrátila se ke stolu.

„Už je to v pořádku. Objednáme si?"

„Mám sice hlad, ale jsem tak nervózní, že nevím, jestli něco sním," přiznal se Daniel.

„To já taky, neměla jsem tušení o tvé... kondici. Nikdy jsme o tom nemluvili."

„Ale já to nijak netajím. Mám to na profilu. Chceš odejít?" navrhnul, aniž by však vypadal naštvaně.

„Ne, najíme se," řekla Tereza a překvapila tím sama sebe. Neměla v úmyslu utéct, nezlobila by se ovšem, kdyby ji vysvobodila Bára.

„Promiň, asi jsem to přehlédla," Bránila se Bára zpátky v bytě, ačkoli neměla proč. Kdyby měla Tereza skutečný zájem, prohlédla by si ten profil důkladněji.

„A to ještě není to nejhorší. Dlouho jsi nešla a já mu slíbila druhý rande," mračila se Tereza.

„Takže se ti líbil?"

„Ne. Prostě to tak nějak nešlo odmítnout."

„A kdy se sejdete?"

„Nikdy. Napíšu mu a na něco se vymluvím."

„Počkej," zarazila ji Bára. „Nemůžeš mu jen tak napsat. Tohle bys mu měla říct osobně."

„Nemám chuť, ani čas. Byl to omyl, a ještě větší omyl by byl v tom pokračovat."

„Dobře, tak to nech na mě. Já mu to řeknu s citem."

„Když chceš," pokrčila Tereza rameny a než stihla Bára odpovědět už měla mobil u ucha a domlouvala si další rande s Radkem.

***

„Do toho Krumlova musíš jet s Tondou ty," rozhodla šéfová. „Zdena je nemocná."

„Ale to nejde," bránila se Adriana. „To jsou Francouzi a já mela francouzštinu sotva rok." To, že nemá zájem jezdit někam s Tondou už nezmínila.

„Anglicky snad umí každý, ne?"

„Každý, kromě Francouzů," ucedila Adriana.

„Však oni ti budou rozumět. Tady máš výklad, nastuduješ si to po cestě," ukončila šéfová rozhovor a vrazila jí do rukou desky.

„Doufám, že máme aspoň dva pokoje," řekla Adriana sama pro sebe a šla k autobusu.

„Proč vlastně neděláš letušku," culil se Tonda, když jí pomáhal s příručním zavazadlem. „umíš tolik jazyků, jsi hezká a s tímhle kufříčkem bys létala do Dubaje a na Havaj, a ne do autobusem do Krumlova."

„Nemám ráda létání," přiznala Adriana. „A nevím, proč mi to nabízíš? Zkus si to sám, můžeš být letouch."

„Letouch," ušklíbl se Tonda. „Já přece umím sotva anglicky. Sedneš si vedle mě?"

„Pokud nebudeme úplně narvaný, tak ne. Ráda bych se naučila ten výklad a ty bys mě jen rozptyloval."

„To spíš rozptyluješ ty mě."

Než stihla Adriana odpovědět, začali se do autobusu hrnout první turisté, které zajímalo víc než jen Praha.

Čtyři hodiny jízdy s krátkou zastávkou v Táboře a delší v Českých Budějovicích. Do Českého Krumlova dojeli pozdě odpoledne. Večeře proběhla v jedné z těch útulných restaurací s venkovní zahrádkou a vyhlídkou na Vltavu a ubytováni byli v hotelu s výhledem na meandr Vltavy z jedné strany a Polečnice z druhé strany.

„Jeden pokoj?" protáhla Adriana obličej. „Vždyť ještě ani nezačala sezona."

„U nás je sezóna celý rok, slečno," opáčila recepční arogantně a hodila před ní klíč.

„Klíč. Ten už jsem v hotelu neviděl hodně dlouho," řekl Tonda s úšklebkem, shrábnul klíč z pultu, vzal Adrianu za loket a šli hledat pokoj.

„Rozdělíme postele," uklidňoval ji Tonda.

„Tyhle asi nerozdělíme," zamračila se Adriana.

„Řekl bych, že se vyspím na gauči, ale žádný tu není."

„Měla jsem to odmítnout."

„Budu se snažit neurazit. Jsme oba dospělí. Myslíš si, že se neovládnu?" podíval se na ni udiveně. „Nebo jsi snad myslela, že se neovládneš ty?"

„A jsme u toho," řekla Adriana a posadila se na postel. Tohle šéfce nedaruje.